Adršpach – Manfredu Koláčnému z Machova je jednasedmdesát let. Když vloni viděl, jak chlapi soutěží na klání Dřevorubec roku, přihlásil se letos také. V sobotu se pustil do měření sil spolu s devatenácti dalšími a podstatně mladšími muži. Někteří by mohli být jeho vnuci.

„Byl jsem tady vloni a zaujalo mě to. Se dřevem totiž trochu pracuji. Byť nelze očekávat kdovíjaký výsledek, zkusil jsem to,” řekl muž, který vydržel stejně jako mladí.

Když Manfred Koláčný telefonoval pořadateli akce Pavlu Cohlovi, aby se přihlásil, ten tomu nemohl uvěřit. „Vyrazil mně dech, už když jsme spolu telefonovali. Když jsem se ptal na věk, protože se omluvil, že spolu nebudeme mailovat, ale jen telefonovat, tak řekl, že čtyřicet dva. Já jsem odpověděl, že to jsme stejně staří. On mě však opravil,žeto jeročník,nevěk. Když jsem tady dnes viděl, co předvádí, tak to je borec chlap a klobouk před ním dolů,” sdělil Pavel Cohla.

Zatímco někteří účastníci soutěže jsou dřevorubci z povolání, Manfred Koláčný je podle jeho slov „naprostý amatér”. „Ke dřevu mám ale vztah odjakživa. Ve vesnici dělám takové různé práce sousedům, štípu dřevo, hodně pracuji na cirkulárce, se štípačkou. To těžení už taková moje doména není,” vysvětloval. Fyzicky náročné během sobotní soutěže pro něho bylo zvedání a nakládka polen na valník. Mladí kluci prý na to mají daleko větší sílu. Přesto bylo k neuvěření, s jakým zápalem a výdrží se do soutěže pustil. Jeho věk by mu nikdo nehádal. Jaký má recept na dobrou kondici? „Rozhodně pohyb, běhání. Nechce to ošidit a třikrát, čtyřikrát za týden běhat,” usmíval se Manfred Koláčný.

Titul Dřevorubce roku si po královské disciplíně nakonec odnesl Ondřej Jirmann z Horního Adršpachu.

Místní hajný, který učí na Lesnické škole v Trutnově, se probojoval mezi pětici finalistů a jako jedinému z nich semupodařilo skolit kmen přímo na cíl, kterým byl kolík zatlučený do země. Kmen si zvolil jako první z finalistů, ale kácel až jako poslední.

„Kmen jsem si vybral podle toho, že jsem chtěl kácet směrem ke Křížovému vrchu, ne k obci, abych přitom nekoukal na lidi, protože bych byl nervózní,” vysvětloval Ondřej Jirmann. Sdělil také, co je při kácení takového kmene důležité: „Zásadní je, aby se sešly oba dva řezy u zářezu, jak šikmý, tak vodorovný. Jinak je to rizikové a mohlo by se stát cokoliv. Kdyby se to utrhlo, mohlo by to spadnout na kohokoliv. Pak je důležité podívat se a zjistit, jestli je dobrý směr, případně to poopravit, nakonec si to zajistit lopatkou a zabrat.”

Velkou roli hrálo také štěstí

Při klání krom zkušeností hodně rozhodovalo štěstí. „Nějaké zkušenosti mám, ale jsou chlapi, kteří jich mají daleko více, jen se neprobojovali do té pětky,” uvedl adršpašský hajný, který se dříve soutěže také účastnil, ale v pětici finalistů skončil poprvé. Podle něj bylo největší makačkou přesekávání klády napříč. „Zaplať PánuBohusemito nějakým stylem povedlo a dostal jsem se mezi prvních pět,” vydechl si.

Sobotní akce byla už šestým ročníkem závodů a patnáctým ročníkem dřevorubecké sešlosti. Účastníci klání soutěží vždy v pěti disciplínách. Musí vyměnit řetěz na pile a provést kontrolní řez, nakládku polen na valník, přesekat kládu napříč, odvětvovat kmen a kdo se po tomto zápase dovedností a rychlosti probojuje do finále, kácí kmen na přesnost. „Snažíme se, aby disciplíny byly co nejvíce podobné práci vlese,abyi diváci viděli, jak se tam pracuje, co se tam dělá, jaká je obtížnost a náročnost, co vše ti chlapi musí umět,” uvedl Pavel Cohla, hlavní pořadatel soutěže. Dodal, že pro každého účastníka je náročnější jiná disciplína, nejtěžší fyzicky jsou však přesekávání a nakládka.