Reakce na článek:
Otázka je jiná: ne, kdo má pravdu, ale co chceme na Šumavě mít (Prachatický deník)
Za své vzali sliby ministra Brabce o tom, že situaci na Šumavě uklidní on a jím dosazený
ředitel Národního parku Šumava Hubený. Pravdou je, že situace na Šumavě nebyla nikdy od
vyhlášení národního parku tak vyhrocená, jako v dnešní době. Korunu všemu nasadil světový
kongres Mezinárodní unie ochrany přírody (IUCN) na Havajských ostrovech, který přijal
rezoluci k nápravě péče o Národní park Šumava. Ovšem i středeční článek uvedený v Listech
Prachaticka, který vyzněl, že v parku žijí ,,magoři", jejichž hlavním cílem je likvidace parku
na Šumavě. Pokusím se, jako starosta centrální šumavské obce, napravit některé nepřesnosti a
lži, které přímo poškozují nejen naší obec, ale v podstatě všechny obce centrální Šumavy. A
nepravdivá a lživá tvrzení nedělají z některých lidí moudré znalce šumavských poměrů, ale
spíše se stanou vychytralou Horákyní, která přechytračila sama sebe, až se nechala načapat na
švestkách.
Přes mediální masáž o nalezených smrkových souškách mnohasetletého stáří je
nezpochybnitelným faktem, že v průběhu kolonizace byl šumavský hercynský prales
nahrazen hospodářskou smrkovou plantáží ze sazenic posbíraných v minulosti z celého
Rakouska – Uherska. Skuteční ekologové již řadu let upozorňují, že jde o dobrý základ pro
průšvih, nikoliv o dobrý základ pro nepéči, nebo-li zpralesnění. Autor článku sice existenci
nepřirozených lesů v samém úvodu připouští, ale ihned se pouští do obhajoby ekoaktivistické
argumentace, že je to dobře a že se na Šumavě střetávají dva pohledy: dřevařsko –
ochranářský a přírodně – ochranářský s tvrzením, že dřevařsko – ochranářský způsob je
podporován šumavskými obcemi. A na této otřepané mediální zkratce „kácet nebo nekácet"
hned staví další tvrzení, že na Šumavě existují pouze dvě názorové strany – obce a Národní
park Šumava s tím, že obce jsou zastánci nejen hospodářského využívání lesa (kácení),
kterým si přes své dřevorubce mastí obecní pokladny, ale i masivní výstavby.
Díky ekoaktivistickému názoru se často opomíjí zásadní fakta:
- Správa Národního parku Šumava není zřízena ani řízena šumavskými obcemi, ale
ministerstvem životního prostředí, které je mnohdy řízeno ekoaktivisty,
- hospodářské využívání lesa je hlavním finančním příjmem do parkové pokladny, do
obecních pokladen z těžby a prodeje dřeva neplyne jediná koruna,
- šumavské obce nemají žádný zájem na likvidaci šumavského lesa, jelikož jsou tím
likvidovány turisticky atraktivní cíle a ekologické a environmentální funkce lesa,
- způsob zadávání veřejných zakázek již dávno vyhnal z lesa všechny místní dřevorubce a
místní ženské, které zalesňovaly, ožívaly a sbíraly klest s tím, že ti všichni byli
nahrazeni buď firmami s cizojazyčnými nádeníky ochotnými pracovat za minimální
mzdu, anebo mnohatunovými smrdícími obludami, požírajícími šumavský les po
stovkách stromů denně,
- za stávajícího ekologického ředitele šumavský park těží nejvíce úmyslných těžeb
(šumavského lesa) v celé historii národního parku,
- o jakékoliv stavbě či výstavbě v národním parku nerozhoduje žádný nestátní vlastník
pozemku nebo investor, ale Správa Národního parku Šumava,
- řada zákonů a evropských směrnic neumožňují výstavbu tam, kde si obce zamanou a už
vůbec ne na 95 procentech výměry národního parku.
Rozpor je tedy zcela jinde, než kam se snaží několik lidí vmanipulovat veřejnost. Nikdo se
nesnaží uspořádat nebo vyřešit základní problém, co s obcemi uvnitř národního parku.
Existoval sice nápad jednoho senátora o vystěhování obcí, ale jak senátor, tak jeho pomatený
nápad skončily v propadlišti dějin. A tak problémy z existence obcí přetrvávají, protože
ekoaktivisté se o návštěvníky parku starat nebudou a zpralesnění obcí a vystěhování jejich
obyvatel neprojde ani přes Mezinárodní unii na ochranu přírody, která považuje ochranu
domorodých obyvatel v národních parcích za prioritu. Starostové obcí mají sice podle autora
mandát, aby se starali o své obce a dobrý život v nich, ale hned své tvrzení rozporuje, že
vlastně nikoliv, protože se nemají co vyjadřovat k plánu péče o národní park, natož tento plán
vetovat. Je samozřejmě lží, že by šumavské obce měly jakékoliv právo veta k plánu péče.
Jeho projednávání se řídí zákony České republiky a správní řád právo veta nezná. Možné je,
že si to popletl s demokratickým právem veta obcí v Národním parku Bavorský les, ale v
České republice nikdo, mimo aktivistů, po tak silném mandátu nevolá a ani jím nevyhrožuje.
Plán péče o Národní park Šumava je ale velmi zásadní dokument, který určuje, že jakákoliv
činnost, která bude v národním parku vykonávána, musí být v souladu s tímto plánem.
Obyvatel obcí na okraji národního parku se samozřejmě limity tohoto plánu netýkají, ale
obyvatel a návštěvníků Kvildy zásadním způsobem. Nejožehavějším problémem poloviny
světa včetně Šumavy je sucho. Sám ministr Brabec veřejně připouští, že ho překvapuje
rychlost, jakou Šumava vysychá. A jakou to má souvislost s plánem péče? Ještě před
několika lety se zdálo, že má Kvilda svoje zdroje pitné vody v bezpečí hlubokých lesů pod
korunami zelených stromů. Ideologie divočiny realizovaná plánem péče však způsobí, že
brzy budou uprostřed kůrovcem sežraného lesa. A až se vyschlými studnami projeví
pavědecká pitomost, že kůrovcové soušky zachraňují šumavskou vodu, neponese ani autor,
ani ti „odborníci" o jejichž údajnou erudici se opírá, žádnou odpovědnost. Tu ponese pouze
místní starosta. A obyvatele, podnikatele a návštěvníky Kvildy bude zajímat pouze jediné,
zda před dvěma či pěti lety učinil starosta maximum pro zabezpečení jejich základních potřeb
a voda, ta je potřebou nejzákladnější.
Udivuje mě názor autora, kdy tvrdí, že si neuvědomujeme ekonomický přínos z šumavské
turistiky. Autor asi nebyl na Kvildě a v dalších šumavských obcích hodně dlouho, anebo trpí
velikou mírou neznalosti. Šumavské dřevařské pily a manipulační dřevařské sklady s
existencí národního parku zanikly, ojedinělé farmy spíš skomírají, obnova drobné řemeslné
výroby není možná a tak je dnes turistika jediným ekonomickým motorem obcí. A proto
doporučuji k přečtení alespoň závěry studie pana Prof. Dr. Huberta Joba z Julius –
Maximilians – Univesity ve Würzburgu. Z jeho závěrů vycházejí v Národním parku
Bavorský les a jeho závěry se snažíme prosadit i v Národním parku Šumava. Ale pokud
budou schváleny návrh plánu péče o Šumavu a novela zákona o ochraně přírody a krajiny ve
stávající podobě, tak bude postupně turismus v tzv. divočině omezován. A divočina je v
dohledné době plánována v průměru na nejméně 50% výměry celého národního parku.
Ovšem u obcí v centrální části Šumavy se procenta u tohoto průměru nezastaví.
Autor svůj názor obhajuje národními zájmy, na jejichž principu se snaží učinit z domorodých
obyvatel nesnášenlivé, chamtivé a sobecké hlupáky. Na obhajobu mých spoluobčanů a
kolegů musím říci, že naprostá většina z nich, díky Bohu, představami podobných aktivistů
netrpí. Faktem ale je, že pokud má národ vnímat národní park jako své duševní vlastnictví,
které je financováno z jeho daní, pak se musí jednat o národní park na evropské úrovni, jehož
účelem je ochrana přírody a její poznávání a nikoliv vědecký park pro několik vyvolených,
nebo pro placené vycházky do pseudodivočiny organizované ekologickými aktivisty z měst.
Václav Vostradovský /STAN/ starosta obce Kvilda
Komentáře