Přijeli v době ekonomické krize, zadlužení vízům. Místo regulérního zaměstnání v lesích na ně čekaly hodiny neplacené práce v zimě a pod pohrůžkami. Přesto, že případ vyšetřovala policie, zaplaceno nikdy nedostali. Začátkem letoška rozhodl v několik let staré věci Ústavní soud. Liknavě podle něj postupovala jak policie, tak státní zastupitelství. Celý případ shrnuje kapitola nové publikace Just Work? Migrants Workers' Struggles Today, která se věnuje případům vykořisťování pracovních migrantů v různých částech světa.
Na jaře v roce 2009 se ve vietnamské tržnici Sapa odehrálo několik schůzek. Byli u nich zástupci tzv. pracovních agentur smluvně navázaných na společnost Less&Forest, vybavující zakázky pro České lesy. Na každé setkání přišlo 150-200 vietnamských pracovníků. „Kromě nich také Slováci nebo Rumuni. Většinou přišli o práci v průmyslu nebo přijeli už v období ekonomické krize," říká Marek Čaněk z Multikulturního centra v Praze, který je autorem české kapitoly v publikaci Just Work? „Byla to pro ně zoufalá situace. Měli představu, že jedou do místa, které je civilizované a prosperující, zároveň měli dluhy desítky tisíc dolarů, které utratili, aby vůbec dostali víza. Jejich rodiny očekávaly, že jim budou posílat peníze, z další strany je tlačil český stát, který je vnímal jako nezaměstnané pracovníky, kterých se musí zbavit."
Vše vypadalo důvěryhodně, na místě podle výpovědí dělníků bývali i zástupci vietnamské ambasády. Nic se nezdálo podezřelé. Potom ale dělníky odvezli do lesa. „Dali jim pouze nějaké týdenní zálohy, maximálně tisíc korun za týden, většinou třeba dvě stovky. Stávalo se, že pracovníci volali koordinátorům, že potřebují alespoň jídlo, aby byli schopní fungovat. Přiváželi jim tedy nějakou rýži a jiné potraviny." V březnu byla v lese zima, dělníci měli hlad a strach. „Někteří lidé z Rumunska mluvili o tom, že zaměstnanci, kteří je hlídali, měli zbraně. Občas se v lese objevila třeba i kamera monitorující jak pracují." Těm, které pracovní agentura označila za „potížisty", přestala platit ubytovny, někteří se tak v mžiku ocitli na ulici. Dělníkům postupně docházelo, že svoje výplaty nikdy nedostanou.„
Pokud neodešli včas a měli tím pádem pocit, že už jim zaměstnavatel dluží opravdu hodně, byli drženi v šachu. Čekali na peníze a dlužná částka se pořád zvyšovala. Bylo jim jasné, že když přijedou do Prahy a budou hledat právníka, který by jim pomohl, bude to nejspíš marné. I na inspektorát práce bylo podáno několik stížností a ani ten nezareagoval dobře." Úředníci nevěřili, že se jedná o velký případ a že je potřeba mu věnovat pozornost. Dělníci měli naopak pocit, že jsou odrazování od toho, aby si stěžovali. "Byli v tak špatné situaci, že byli často rádi alespoň za to, že nejsou na obtíž doma. Ve svých rodinách by byli dalším hladovým krkem, který by snižoval napjatý rozpočet."
Podle Čaňka začala prekarizace v českém lesnictví už v 90. letech. „Většina lesů je stále státní, Lesy ČR jsou pořád dominantním zadavatelem zakázek, původně tu práci ale vykonávali jejich vlastní zaměstnanci. Většinu svých podniků Lesy postupně prodali a začali práci outsourcovat." Podle Čaňka se zvýšil počet fragmentarizovaných pracovních úvazků, klesl počet lidí, kteří mají smlouvu na dobu neurčitou, rychle stoupá podíl živnostníků. „Hrála v tom roli celá řada politických zásahů, veřejné zakázky musely začít být organizovány po vstupu do Evropské unie. Zkrátka: do lesnictví se dostaly tržní vztahy a přestalo se zohledňovat třeba místní zaměstnávání, což potom souvisí s tím, jaký důraz se dává na cenu práce. Tlačí se na to, aby byla cena co nejnižší. Pro zaměstnavatele je tak nejjednodušší najmout si pár set lidí a hýbat s nimi po republice, než se snažit zaměstnávat místní lidi. Dnes je už také velmi málo lidí, kteří mají zájem o kvalifikovanou práci v lesnictví, a není se čemu divit," komentuje Čaněk.
Vietnamci a další pracovníci, kteří za práci v lesích nedostali zaplaceno, u nás byli v horším, než prekérním postavení. „Nepočítá se vůbec s tím, že by zahraniční pracovníci mohli být nějakou dobu nezaměstnaní, to znamená nějakou dobu pracovat a pak čerpat dávky v nezaměstnanosti, pokud předtím přispívali skrze své pojištění. Tito pracovníci neměli trvalý pobyt, tedy nemohli čerpat dávky. V materiálech, které Ministerstvo vnitra připravovalo na začátku krize, se o nich nemluví jako o nezaměstnaných, ale jako o propuštěných. Je vidět, že stát nepočítá s žádnou solidaritou vůči těmto lidem, že se snaží těchto pracovníků zbavit. Nepodařilo se mu tedy vůbec zajistit, aby tito pracovníci u nás mohli krizi důstojně přečkat."
Ve druhé části rozhovoru s Markem Čaňkem se dostáváme k platformě na podporu Vietnamců a dalších pracovníků, která vznikla z několika různých organizací, nezávislých iniciativ, právníků i jednotlivých dobrovolníků. Kampaň vedly především iniciativa Za práva pracovních migrantů a migrantek a Iniciativa Ne Rasismu.
„České prostředí bylo na něco takového nepřipravené. Navíc to byl největší případ tohoto typu. Existující nevládní organizace poskytující služby pracovním migrantům se většinou zaobírají spíš individuálními případy," vysvětluje Čaněk. Cílem spojených organizací bylo zastavit nepřijatelný způsob zaměstnávání, domoci se vyplacení mezd a potrestání viníků. Případ se ale před kriminální soud nikdy nedostal.
Letos v únoru se Ústavní soud zastal devatenácti Vietnamců, kteří podali stížnost, když jejich případ policie odložila a zamítlo ho státní zastupitelství – sama žalobkyně naznačovala, že část viny nesli sami Vietnamci, protože pracovali pomalu a nekvalitně. Ústavní soud prohlásil, že policie postupovala liknavě a ani Státní zastupitelství nevěnovalo případu patřičnou pozornost. Soud zdůraznil nutnost účinného vyšetřování „nejen tam, kde je ve hře právo na život, ale také další základní práva a principy, například zákaz mučení, otroctví a nucených prací, právo na svobodu a osobní bezpečnost."
„Jen období, kdy si policie případ předávala mezi jednotlivými útvary, trvalo velmi dlouho. Státní zástupkyně pak například zlehčovala i podmínky dělníků v lesích, zmiňovala, že Vietnamci jsou zkrátka na chladné počasí choulostiví. Ústavní soud ale nakonec upozornil na to, že skutečně šlo o systematické vykořisťování zahraničních pracovníků a že stát je povinný se tomu věnovat," shrnuje Čaněk.
„To, že lidé nikdy nedostali zaplaceno, je skutečně frustrující. Povedlo se ale také například upozornit Lesy ČR na to, co se v lesnictví děje. Zajímavé pro nás bylo sledovat, jak se k případu postavili novináři. Nikdo nešel víc do hloubky, zajímalo je hlavně, jestli tam nebyly nějaké politické konexe nebo možná korupce. Nakonec jsme na to museli nějak upozornit sami, například textem v Novém prostoru, ale to taky o něčem vypovídá, když první velký článek vyjde právě tam. Pokud něco takového jako se stalo stromkařům není vnímané jako důležité téma, nevytvoří se ani politický tlak na to, aby se s tím něco dělalo."
