Český „vynález", jak správně hospodařit v lese, se zrodil za první republiky. Živou památkou na něj jsou obecní lesní družstva
PŘIBYSLAV Uprostřed Vysočiny v okolí obce Přibyslav se rozkládají hluboké smrkové lesy. Zažily už ledacos. Katastrofální sněhovou kalamitu na začátku třicátých let, schovávání partyzánů během druhé světové války i plundrování plánovanou socialistickou ekonomikou. Všechny události coby svorník spojuje Lesní družstvo obcí Přibyslav, největší svého druhu v republice, které je dodnes živou památkou na český „vynález", jak správně hospodařit v lese.
„V přístupu k lesnictví má Česká republika obrovskou tradici. Vidíme to v cizině, třeba v Kanadě projevují velký zájem o naše know-how," říká ministr zemědělství Marian Jurečka (KDU-ČSL), zatímco si za lezavého srpnového rána zapíná větrovku. Společně s ostatními členy exkurze se vydává v závěsu za ředitelem přibyslavského družstva Jiřím Svobodou mechovou stezkou mezi smrky, aby si poslechl příběh, který se po dlouhé roky ukládal do letokruhů.
Počátky v roce 1885
Počátky toho, co nejen v Přibyslavi stále ctí, spadají do roku 1885. Tehdejší významný lesník Melichar napsal článek do odborného časopisu, v němž prosazoval družstevní správu lesů s tím, že obzvláště vhodná je pro rozdrobené malé vlastníky. Lépe se ohlídá, aby se více sázelo, než těžilo, rozpočítají se náklady na správu a investice. Dlouho ale pokusy o založení lesních družstev selhávaly. Zlom nastal ve dvacátých letech 20. století. V roce 1928 mělo šlechtické panství Kinských ve Žďáru přejít do majetku pražského arcibiskupství jako náhrada za pozemky v Brdech. Několik okolních obcí se začalo domlouvat, jestli raději lesy v jejich katastrech neodkoupit a nezačít na nich hospodařit.
Přestože na konci října 1930 postihla vyhlédnuté lesy masivní sněhová kalamita, kdy při větrné smršti napadlo více než pětasedmdesát centimetrů sněhu, obce se rozhodly, že do odkupu půjdou. Musely se vypořádat s tím, že počasí je hned na začátku připravilo o 3,5 milionu metrů krychlových dřeva. Družstvo polom odstranilo a vysázelo nové stromy. „Tyhle stromy, které se vysadily za Masaryka, my teď právě těžíme. Jsme díky tomu ve šťastné výnosové fázi," pochvaluje si ředitel Svoboda a nacpává si dýmku. Pochvalují si to i starostové čtyřiačtyřiceti obcí, jimž jejich družstvo odvádí nájem. Jeho výše se váže právě na množství prodaného dřeva a díky otcům zakladatelům z dob první republiky plyne letos do městských kas sedm tisíc korun za hektar ročně. Obhospodařovaných hektarů je šest tisíc, takže je řeč o dvaačtyřiceti milionech.
Nucená správa na družstvo
Než se lesní družstvo z Vysočiny dopracovalo k dnešním utěšeným číslům i podobě, prošlo si bouřlivými dobami. Jen co se tehdejší ředitel Jaroslav Bezpalec a předseda představenstva Josef Lacina vypořádali se sněhovou kalamitou, na republiku přišel soumrak v podobě nacistů. V roce 1941 uvalili na družstvo nucenou správu a personálu zakázali mluvit s bývalýmvedením. S tím neuspěli, Bezpalec tajně otvíral veškerou poštu dosazeného nadlesního, takže záhy zjistil, že je v plánu likvidace podniku a jeho prodej do rukou SS. Všichni zástupci podílnických obcí odmítli předání majetku podepsat.
Odvahu osvědčovali i po zbytek války, od roku 1944 družstevníci ukrývali ve smrkovém porostu partyzány a na jejich činnost vyčlenili čtyřicet tisíc korun. Lacina se stal hlavním organizátorem odboje v Posázaví. Lesníci od Přibyslavi fungovali jako menší obdoba továrny Oskara Schindlera, mnoho lidí zachránili před deportací tím, že je zaměstnali. Lacina a Bezpalec se konce války dožili, ale dva jiní funkcionáři a řada zaměstnanců družstva zemřela v koncentračních táborech.
Po nacistech zůstala v lesích škoda za osm milionů, svůj díl odvedly i tábořící armády ze Sovětského svazu a Rumunska, to dělalo dalších 3,9 milionu. Přesto na družstevníky čekala ještě horší rána. Co nezvládli nacisti, to zvládli komunisti.
Funkcionáře přinutil akční výbor Národní fronty odstoupit, udělal prověrky zaměstnanců a těm s nevyhovujícím kádrovýmprofilem rozdal výpovědi. Zbylí lesníci se pokoušeli nekompetentní komunistické vedení přesvědčit, že není možné stále zvyšovat těžbu a nesázet nové stromy. Výsledkem bylo, že v roce 1959 vládní nařízení kverulantská obecní lesnická družstva zrušilo. Po revoluci se pak vleklo a komplikovalo vracení majetku, nicméně v roce 1995 se Lesní družstvo obcí Přibyslav konečně – po 36 letech – znovu obnovilo.
V republice funguje pětadvacet takových družstev, většina z nich je na Vysočině a dohromady hospodaří na asi pětadvaceti tisících hektarech. Jejich ekonomika se postupně stabilizovala a ozdravila. Už je nikdo nenutí, aby kácela víc, než sázejí, pomáhá i moderní technika. Má ovšem taky svoje nevýhody. „Strašně se krade. Harvestory dělají dvoumetrové klády, a to lidi unesou. Taky jsem za třicet let nezažil ani jeden rok, kdy by nehořelo," popisuje lesník Svoboda.
Koně klády neuživí
Vedle strojů zůstávají v lese na práci stále koně, kteří zvládnou odtáhnout kládu i odtamtud, kde je mokro, kamení nebo nerovný terén. Mezi nimi je třeba pětiletý valach Arden. Kládu na hromadu umí srovnat na centimetrovou přesnost, přestože sám váží bezmála metrák. Při přestávce poblíž hájenky přežvykuje zelená pláňata a zapíjí je nealkoholickým pivem. „Samotná práce v lese ho ale neuživí. Vedle toho hraje ve filmech," říká Ardenův kočí. Naposled, když si takhle odložil klády, odtáhl římský vůz s otroky v britském historickém filmu.
