Horké hlavy proti rozumným, či vyhroceněji: ekoteroristé proti zastáncům tradiční středoevropské krajiny. Tak se nám může jevit spor o zákon o ochraně přírody a krajiny či spíš spor o Šumavu, na který se zredukovalo projednávání tohoto zákona.
O Šumavu jde opravdu, jak se říká, až v první řadě. Na jedné straně stojí ministerstvo životního prostředí s návrhem, který považuje za rozumný i část aktivistů (či ekoteroristů, chcete-li), na druhé pak někteří senátoři (v horní komoře návrh prošel o jediný hlas), část poslanců a prezident republiky, kteří se ohánějí zájmy místních a podporou od krajů pro řadu šumavských obcí. Konsenzus však není absolutní a ne všechny obce návrh podporují. Oproti tomu ministerský návrh podpořila petice se 47 tisíci podpisy (to budou patrně provládní ekoteroristé).
Obecní veto na cokoli
Podívejme se, nakolik přesvědčivě hájili svou pozici zastánci senátní verze. Poslanec Jan Zahradník (ODS) říká, že obce se nestanou pány území parku, prý je to lež šířená Hnutím Duha. Senátní návrh prý obcím zaručuje, „aby byla povinnost jejich oprávněné námitky a připomínky zohledňovat". Čili Senát zavádí jakési právo veta pro obce (a kraje) či jinak řečeno: bez souhlasu obce se v parku nic nezmění, ovšem stejná práva nemají třeba podnikatelé ani vědecká obec. Věru podivná ochrana přírody.
Poslanec Václav Votava (ČSSD) citoval ve sněmovně z dopisu starostky obce Stožec: „Pan ministr a jeho posluhovači se chovají jako nadlidi a jenom jejich pravda je pravda, proto se zavírají turistické cesty, a lžou o jejich otevírání, lžou o developerských projektech, golfových hřištích, akvaparcích, lunaparcích, betonování Šumavy, o starostech a šumavských lidech. Tímhle lhanímnejde žádný kompromis zařídit." Když však pan poslanec čte dopisy odpůrců senátní verze zákona, které se mu nelíbí, jsou podle něj „urážlivé, jsou brutální a samozřejmě i lživé". Jednomu se hned chce dodat: Ježek sám sobě kadeřav. Nicméně zde je namístě připomenout, že zpráva BIS z roku 2014 v kapitole Aktivity regionálních klientelistických skupin uvádí, že lobbistické skupiny usilovaly o získání vlivu na chod Správy národního parku a Chráněné krajinné oblasti Šumava a snažily se ovlivňovat podobu budoucího národního parku. V zájmu vlivových skupin je možnost pozemkových spekulací. Tolik BIS, které lze záměr ekoterorismu „přišít" opravdu těžko.
Když navíc senátní verze zákona přesouvá pozemky z druhé zóny ochrany do třetí (tím je zpřístupňuje výstavbě a zároveň též zhodnocuje v celkové sumě o minimálně stovky milionů korun) a tyto pozemky již skoupili spekulanti, stavební firmy, bývalí politici či osoby blízké politikům, pak je důvěra k obhájcům senátní verze velmi nahlodána. Máme bohužel neblahé zkušenosti, co nadělaly korupční příležitosti s politiky v regionálních operačních programech, a proto se jeden musí opravdu bát možnosti, že by se korupční kolotoč rozjel podobně intenzivně.
Budeme chránit přírodu, či zisky?
Ministr životního prostředí Richard Brabec (ANO) při obhajobě sněmovní verze použil minulý týden v úterý, když začala sněmovna vrácený zákon projednávat, stanovisko katedry práva životního prostředí PF UK, aby dokázal, že sněmovní podoba zákona je kvalitnější a koherentnější. Z právního rozboru vyplývá, že senátní verze oslabuje ochranu přírody ve všech národních parcích, čímž se dostává do rozporu s dosavadními českými mezinárodními závazky, a navíc ani neposiluje všude postavení obcí, protože někdy způsobí chaos sporným výkladem, a někde dokonce pravomoc obcí oslabuje. Tyto pouze právní, nikoli environmentální argumenty by samy o sobě stačily k odmítnutí senátní verze.
Verze schválená senátem je nekonzistentní právní úpravou šitou namíru jednomu ze čtyř národních parků – Šumavě. A ještě ke všemu jednou zájmovou skupinou, obcemi a developery. „Krajinářské" argumenty neobstojí v seriózní diskusi, zvláště dávají-li za příklad obec Lipno. To je jako vydávat pevnostní města Terezín a Josefov za vzor pestré rozmanitosti.
Odpůrci zákona nemají dost hlasů na to, aby tento legislativní zmetek protlačili. Doufají, že postupnou obstrukcí dosáhnou dalšího odkládání a že nakonec zákon zanikne spolu s mandátem této sněmovny. Bylo by škoda, kdyby se to povedlo – nejen pro Šumavu, ale zejména pro ochranu přírody jako takovou. Hlavně by to byla další rána tradičním politickým stranám a jejich pověsti. Vždyť dnes, ať chtějí, nebo ne, vypadají jako pokrytecké filiálky developerů. Navenek s ochranou přírody souhlasí, ve skutečnosti ji bojkotují. A že ministr životního prostředí, bývalý šéf chemičky v Lovosicích a představitel protisystémové strany, našel společnou řeč s milovníky přírody, je jen takový ornament ukazující tupou nepoučitelnost tzv. tradičních politiků.
MARTIN ZVĚŘINA
