Šumavský uzel je zvláštní. Špatně se rozvazuje. I proto se v kulisách parlamentních dohadů o zákonu o ochraně přírody odehrává bitva o Národní park Šumava. Její další dějství je dnes na programu Sněmovny. Proč se debata o zákonu zkoncentrovala na Šumavu, přestože se dotýká pravidel pro všechny národní parky? Ten šumavský je totiž asi dvakrát větší než zbývající tři dohromady a navíc v něm leží obce, které se ve sporu hlasitě angažují. A jde i o využití pozemků v této oblasti. Proto vznikl v Senátu kontroverzní návrh, aby se parky nestaraly jen o přírodu, ale také o rozvoj obcí.
Většina starostů obcí v šumavském parku léta bojuje s jeho správci a zpravidla i s ministerstvem životního prostředí a snaží se předvést, jak moc jejich kroky omezují rozvoj. Tvrdí, že správci s ministerstvem chtějí Šumavu uzavřít, ač druhá strana mluví o plánu park lidem otevřít.
Většina starostů ze šumavského parku by si patrně přála rozhodovat o tom, co a kde se bude chránit. Mít park, kde si budou hospodařit. Jenomže národní parky nemohou řídit starostové, pokud je smyslem jejich existence ochrana nejcennějších přírodních území.
Jako zásadní argument proti větší ochraně přírody, která na Šumavě souvisí s plánem rozšířit bezzásahová území (divočinu), se používala kůrovcová kalamita. Ta však odezněla a na mnoha místech je vidět, že bez dřevorubců se les obnovuje líp.
Kritici parku také dávají do souvislosti ochranu přírody s vylidňováním šumavských obcí. Ale ty, které mají něco společného s národním parkem, jsou na tom výrazně líp než malé obce ve vnitrozemí. Ani po ekonomické stránce na tom šumavské obce nejsou zle. Mají přednost při rozdělování dotací, protože leží v národním parku, a do karet jim hraje skutečnost, že počty návštěvníků parku rostou.
Co tedy za letitou válkou o Šumavu vězí? Střet dvou pohledů na svět – na přírodu. Na jedné straně stojí ti, kteří věří, že má smysl dát jí na dostatečně velkém území volnou ruku, aby předvedla, co umí.
Na druhé straně jsou zastánci hospodářského přístupu ke krajině. Mají raději les učesaný a připouštějí, že někdy je třeba s přírodou bojovat.
K národnímu parku však patří jen první pohled. Navíc divočina získává na ceně tím, že nabízí to, co na 99 procentech Česka.
Jaroslav Nedvěd
