Po práci je čas na jedno. Proto lesní dělník, ekologický aktivista a kůrovec každý všední večer zajdou do nádražky. Hrají karty, dívají se na televizi a usrkávají u toho desítku. Obsluhuje je výčepní, paní Jaroslava Srncová. „Host je host,“ říká. I když zrovna na tyhle tři hledí dost nedůvěřivě: „Se ví, že se nedají jedno, spíš tak tři, čtyři. Chlapi si k tomu objednají nakládaný hermelín a Brouk porci smrkového bez přílohy. Posedí do zavíračky, někdy se u toho trochu chytnou. Pak zaplatí útratu a jdou domů, protože ráno musí do rachoty.“

„Copak se to v těch našich lesích děje?,“ ptá se vizuální umělec Tomáš Hrůza. V jedné části své obrazové reportáže z českých hvozdů přináší jakousi hospodářskou idylu smrkových lesů. Úhledně vzrostlých, ač místy požraných, teď však především nakrájených a nachystaných k přepravě do Rakous či Číny, kde se jako drť pro MDF desky náležitě poučí o zákonitostech globální ekonomiky. Vedle toho Hrůza fotografoval rovněž sežehlé porosty Českého Švýcarska.

Celý článek najdete zde