Vedení dvou fakult České zemědělské univerzity (ČZU) nedoporučuje ministerstvu zemědělství snižovat v plánované novele zákona o myslivosti minimální výměru honiteb. Nyní je podle zákona 500 hektarů, což je podle akademiků minimální výměra k zachování biologických potřeb spárkaté zvěře. V odborném stanovisku, které má ČTK k dispozici, to uvedl děkan Fakulty lesnické a dřevařské Róbert Marušák, děkan Fakulty životního prostředí Vladimír Bejček a vedoucí Katedry myslivosti a lesnické zoologie Fakulty lesnické a dřevařské Vlastimil Hart. Snižování minimální výměry honiteb prosazují třeba ekologická organizace Hnutí Duha, Sdružení vlastníků obecních, soukromých a církevních lesů v ČR (SVOL) nebo Asociace soukromého zemědělství ČR.
Podle stanoviska ČZU by snížení minimální výměry honiteb nevedlo k poklesu počtů spárkaté zvěře a škod na zemědělských a lesních pozemcích. Za klíčové vedení fakult označilo zavedení účinných kontrol odlovu zvěře a změnu plánování založeném na biologických základech potřeb zvěře, hodnocení stavu ekosystému a míry jeho poškození. „V souvislosti se snížením minimální výměry honiteb by došlo pouze k významnému narušení biologických potřeb zvěře, nikoliv ke snížení škod zvěří,“ uvedli akademici.
Ve svém stanovisku upozornili na to, že stanovení minimálních výměr honiteb historicky souviselo se zachováním potřeb zvěře. V 19. století se myslivecky hospodařilo hlavně s drobnou zvěří, jako jsou bažanti, koroptve nebo zajíci. Tato zvířata mají prostorové nároky v desítkách hektarů. Poprvé byla minimální výměra stanovena v roce 1849 na 115 hektarů, kdy se spárkatá zvěř ve volných honitbách téměř nevyskytovala. Minimální výměra se poté podle nich zvětšovala kvůli změnám v zemědělském a lesnickém hospodaření a postupně bylo potřeba měnit i přístup ke zvěři a a k redukci stavů. Na 500 hektarech byla stanovena minimální výměra zákonem v roce 1962, uvedli.
Akademici poukázali na to, že v současnosti je potřeba efektivně hospodařit s jelení, dančí, srnčí nebo mufloní zvěří. Upozornili na výzkumy ČZU, podle kterých se jeleni nebo divočáci v průměru pohybují na prostoru mezi dvěma až třemi tisíci hektary, jelen sika žije na jednom až dvou tisících hektarech, srnčí zvěř mezi 300 až 500 hektary.
V početně nízkých stavech může zvěř podle akademiků z ČZU při narušení přirozených procesů a potřeb působit značné škody, a to hlavně loupáním a ohryzem kůry stromů. Regulovat to, aby se zvěř nesoustředila v místech, kde působí největší škody, je možné pouze ve větších honitbách, míní. Efektivní lovy v malých honitbách by podle akademiků nebylo možné provádět kvůli využívání psů, které ovlivní i sousední honitby.
Problémy se stavy zvěře souvisí především s rozdílným přístupem vlastníků, kdy jeden může upřednostňovat zvěř a jiný ne, tvrdí akademici. V případě zmenšení honiteb to podle nich může vést i k prohloubení problémů. „Řešení aktuálního problému spatřujeme především ve zvýšení míry jednotného přístupu. Toho lze dosáhnout především zvýšením pravomocí státní správy myslivosti. Jako zásadní považujeme proto zavedení jednotného systému kontroly lovu a zavedení systému stanovení plánu lovu na základě míry poškození ekosystému,“ uvedli ve svém stanovisku.
ČTK