Mluví-li ochránce přírody o lesích, za klíčovou považuje otázku jejich „přirozenosti". V zásadě podle hesla: přirozený les je hoden ochrany, kulturní les už méně. Vývoj této problematiky lze skvěle dokumentovat na lesích Národního parku Šumava. Za posledních 30 let se lesy moc nezměnily, jen úhel pohledu se mění.
Před 30 lety
V zákoně č. 40/1956 Sb., o státní ochraně přírody se podrobnější informace o tom, co je více hodno ochrany, nalézt nedala. Postačovalo, že šlo o „málo dotčenou přírodu“. V roce 1990 základní postoj k šumavskému lesu, který je tradovaný do současné doby, shrnul lesník Eduard Průša: „... Velkou zkázu exploatačně roztěžených pralesů způsobila vichřice v roce 1870 s ohromnými polomy a následující kůrovcovou kalamitou...“ Tato informace, doplněná ještě zdůrazněním faktu, že po roce 1870 byla Šumava zalesněna nepůvodními typy smrku, ovlivnila uvažování celých generací. Řada odborníků ji ještě dále rozvíjela. Především se za důkaz „nepřirozenosti“ považovalo nízké zastoupení buku a jedle, které mělo být – zejména při porovnání s přírodními lesy jiných horstev – mnohem vyšší. Byl znám i viník: šumavské sklárny, které za několik staletí spotřebovaly téměř všechen buk. Za přirozené lesy byly tehdy považovány jen zbytky pralesů, Trojmezenský nebo Boubínský.
Celý článek najdete zde