Sledování výkonu našich zákonodárných sborů je nesnadné, byť nutné, když se například jedná o omezení kouření či ochranu zbytků přírody. Nebo o snahu zabránit opakování toho, že nějací soukromníci dají přenosnost tomu, aby nezákonně uskladněné rakety raději vybuchly, než byly nalezeny kontrolou muničního skladu. S tím se svezlo i mudrování nad tím, že není hezké, když nějaký pošuk vystřílí hospodu.
Debata byla tak šílená, že jsem se přestal divit pracovnímu postupu některých protřelejších zákonodárců, kteří ráno obrátí do hlavy něco omamného moku, a svět za matným zrakem pak zpestřují jen nějakým tím frkem.
Je pochopitelné, že vyhraněnou argumentaci vyvolaly vládní návrh zákona o ochraně zdraví před škodlivými účinky návykových látek (tisk 508), stejně jako novela zákona o ochraně přírody a krajiny (tisk 501) nebo zákona o střelných zbraních a střelivu. Z debaty sálala velmi silná motivace, která poslance nutila odhodit všechny ohledy na logiku i veřejný zájem, protože přišla hodina pravdy, kdy má každý ukázat, proč tam je.
Když totiž klíčové body programu uplynulého týdne převedeme do lidského jazyka, kouření je mimořádně výnosný zdroj peněz pocházející z rozdílu ceny hromádky listí a bedny značkových cigaret. Také příroda, zejména na Šumavě, může být příležitostí, jak rychle zbohatnout, když ji přeměníme na pozemky a ty prodáme Němcům stonásobně dráž, než jsme je získali od nepozorných usedlíků nebo vstřícného státu. A zbraně jsou symbolem svobody pro ty, kdo si mohou dovolit opevnění domu a ochranku (a ještě mají kulomet v kufru auta), protože se bojí okamžiku, kdy jim veřejnost neuvěří, že jejich miliardy vznikly utrhováním od úst a nepřetržitou usilovnou prací.
Tak napřed to hulení.
Ze stenografického záznamu debaty o škodlivých účincích návykových látek se nedá vyčíst, zda se odehrávala ve sladkém oparu jointů trávy, ale nepřekvapilo by to. Dějiny tabákového průmyslu jsou propojeny s dějinami PR, jak připomíná legendární práce Johna Staubera a Sheldona Ramptona s podtitulem Lži, odporné lži a Public Relations (Toxic Sludge is Good for You, vyd. Common Courage Press, Monroe 1995). Popisuje, jak se podařilo vnutit kouření jako projev svobody (velikonoční „pochody svobody" veřejně kouřících mladých žen ve 30. letech) a krásy („raději cigaretu než sladkosti") či zdraví („cigarety pečují o zpěvákovo hrdlo"). K úspěchům oboru patří i půlstoletí, o které bylo oddáleno uznání, že kouření způsobuje rakovinu (je to bezpečně známo od roku 1953).
Současný pohled na regulaci kouření si všímá vedle zdravotních důsledků „návykových látek" také pracovního práva (skolí to i číšníky servírující v ovzduší, které se dá krájet), a také nepopiratelného faktu, že do zahulené hospody mohou jen kuřáci, leč ostatním smrdí, zatímco do té nezahulené mohou všichni. Proto v zemích, kde bylo zakázáno kouření v restauracích, obyčejně roste návštěvnosti i obrat, protože častěji přijdou rodiny na jídlo. Není divu, že po prvním váhání prolétly zákazy kouření civilizovaným světem bez většího odporu.
Z toho je však zřejmé, že nás se to netýká. Tabákový průmysl potřebuje udržet zbylá odbytiště ve východních zemích a v Asii a samozřejmě, že za staré neduživé kuřáky, kterým to zakazují doktoři, musí nastoupit nová odhodlaná mládež. Musí si uvědomit, že marjánka není všechno. Čekám heslo – Slušný člověk kouří tabák!
Ve sněmovní debatě zatím kupodivu nikdo po této myšlence nesáhl, ale ty, po kterých se sáhlo, taky nebyly špatné. Osvědčený Petr Bendl (ODS) se popasoval s problémem dusících se číšníků a navrhl stavebně oddělené zahulené prostory, ze kterých kuřáci vycházejí do těch nezahulených pro talíř s polévkou či pro pivo, neb budou bez obsluhy. Nedořešena je otázka roztržitých kuřáků, kteří se vynoří s vajglem na rtu (ustřelit?), či doznívajícím chrchláním plným dýmu (přechodová komora?).
To by nejspíš dořešilo ministerstvo zdravotnictví, protože ministr Svatopluk Němeček (ČSSD) v tom vidí přijatelný kompromis. Nezkousl jen návrh poslance Václava Snopka (KSČM), že tak by se to dalo zařídit i v nemocnici. Nebo dalších, kteří vidí prostor i pro stavební úpravy škol. Přečtěte si to raději sami, ale snáze se do toho vpravíte, když si předtím dáte kapku návykové látky.
http://www.psp.cz/eknih/2013ps/stenprot/044schuz/s044332.htm
A teď k té Šumavě.
V novele zákona o ochraně přírody šlo hlavně o legislativní úpravu národních parků. Fakticky šlo o pokračování bitvy o Šumavu, kde se podařilo před časem odrazit senátní speciál a nyní se stejný boj přenesl na pole obecné úpravy pro všechny národní parky.
Vládní návrh z dílny ministerstva životního prostředí hned na první pohled kazí spoustě lidí kšeft, a byl proto podroben zdrcující kritice takříkajíc napříč spektrem. Jedni měli starost o kvalitu lesa, která se musí vytrvale zlepšovat plošným kácením a vývozem kulatiny. Předestřeli potřebu neúnavného boje proti kůrovci, který vytváří souvislá pařeziště pro novou výsadbu stejnověké monokultury, kterou brouk tak miluje. A byl cítit i záměr zmenšovat ostrůvky bezzásahového lesa, aby se jim lépe padalo při každém dalším větru a chráněné stromy se tak měnily v komerční dřevo.
Další poslanci zase dbali zájmu šumavských občanů, kteří nesmí být zkráceni na svých právech prodat a zastavět pozemky, aby turistické lákadlo romantických obcí v lese změnili v lákadlo betonových sídlišť s parkovišti a zábavními parky jako v Krkonoších. Bez ohledu na to, že když mizí příroda, mizí – jako v těch Krkonoších - i turisti.
Nebo jako na španělském pobřeží, zaslechl na tiskovce Hnutí Duha, která se tomuto tématu rovněž věnovala. Byl tam celkem náhodou – odchycen při průjezdu Prahou – Ladislav Miko, bývalý ministr životního prostředí v úřednické vládě Jana Fischera a dnes zástupce generálního ředitele DG ENVI v Evropské komisi. Uznávaný odborník na ochranu přírody, který má teď mimořádnou možnost porovnávat efekty různých režimů na evropských vzácných lokalitách.
Miko popsal, jak kdysi nejkrásnější příroda na Costa Brava ustupovala nástupu developerů, kteří se snažili zájem turistů co nejintenzivněji zprůmyslnit. Až se jim to povedlo a zastavěno je úplně všechno. Jen jim tam nechoděj lidi. Noclech v prázdných panelácích lze opatřit i za pět euro. To je developerům jedno, ti staví, zatímco hladoví až investor, který to bláhově koupil.
Podobný jev prý na Šumavě nabízí nová ulice řadových domků v šumavské obci Borová Lada, které se nedaří za ty ceny prodat. A ceny musí být vysoké, když čtvereční metr zastavitelné šumavské půdy stojí až 3500 korun, jako na Václaváku. Ve sněmovně je tedy o co bojovat. Dokonce i vládní návrh zatím umožňuje rozprodej veřejných pozemků v zastavěných a zastavitelných územích obcí a následné spekulace s nimi. A zastavitelná území v obcích, které tvoří roztroušené chalupy, jsou teoreticky obrovská.
Poslanec Petr Bendl (ODS) chce možnosti pozemkových spekulací ještě rozšířit a navrhl zrušení předkupního práva státu. Bývalý jihočeský hejtman Jan Zahradník (ODS) chce národní park plně podřídit lesnímu zákonu, přece tam to dřevo nenecháme ladem... Proti proudu jde poslanec Jiří Junek (KDU-ČSL) a navrhuje jasné stanovení lhůt předpisem povahy zákona, kdy se má dosáhnout cílového stavu pro podíl divočiny v národních parcích. Konkrétně na Šumavě do 18 let více než polovina území. Tohle všechno se odehrávalo v druhém čtení, které narazilo na časový limit denního jednání a bude – někdy – pokračovat. Ale dokud se jen jedná, je to ještě dobré.
A nakonec ty zbraně a střelivo.
Jde o to, co dělat, když někomu cvakne v bedně, má zbrojní průkaz a nedejbože i nabito. Sebrat, nesebrat? A když sebrat, u dveří, nebo za dveřmi? Může policie víc, než sepsat nějaký zbytečný papír? A je horší, když někdo zbraň má, nebo když ji nemá – a jiný na něj míří? Budeme na tom líp, když budeme mít lepší zbraně? Ale co když jiní umějí střílet líp a lepší zbraní si s námi rychleji poradí?
Byla to příležitost k filozofování. Podle jedněch potřebujeme k papírům na zbraň i papíry na hlavu. Podle jiných je na hlavu samotný návrh zákona, který má umožnit vstup policie do domu cvaklého držitele zbraně, protože policie tam klidně může i bez toho. Nemůže, tvrdil ministr Milan Chovanec (ČSSD). Může, nedal se poslanec Bronislav Schwartz (ANO), bývalý policista.
Auta jsou horší než zbraně, je tam víc mrtvých, zněly další argumenty pro shovívavost vůči střelcům. A co pomatený řidič autobusu či pilot letadla? Vůbec nejnebezpečnější jsou poslanci, shrnula nakonec poslankyně Jana Černochová (ODS), a bylo to poprvé v její kariéře, kdy jsem překousl ideologickou přehradu a pocítil hluboké vnitřní souznění. Pravila:
„ Pokud tady bylo zmiňováno to, že někdo rozhoduje o osudech pasažérů, někdo může ohrožovat své okolí zbraní, a tito lidé by měli být nějakou formou testováni, tak si myslím, že v první řadě bychom měli být testováni my jako zákonodárci. Protože my tady nejvíc rozhodujeme o životech občanů ČR."
K tomu se sluší jen dodat – Do kamene tesat!
