NAKLADATELSTVÍ DOKOŘÁN NA KONCI LOŇSKÉHO ROKU VYDALO A SPOLU S AUTORY A KMOTRY POČÁTKEM LETOŠNÍHO ROKU POKŘTILO INSPIRATIVNÍ PUBLIKACI VODA A KRAJINA, S NÍŽ JE VHODNÉ SE ALESPOŇ ČÁSTEČNĚ SEZNÁMIT. JDE TOTIŽ O KNIHU NA POMEZÍ ODBORNÉ LITERATURY A ZÁROVEŇ O ČETBU, KTERÁ JE SROZUMITELNÁ I LAICKÉ VEŘEJNOSTI, COŽ SE OBVYKLE TAK ČASTO NEZDAŘÍ.
Publikace Voda a krajina se skládá z celkem 12 kapitol a na jejím vzniku se podílela celá řada autorů v s čele popularizátorem vědy Václavem Cílkem. Díky tomu obsahuje například zajímavé údaje o ne zcela známých vlastnostech vody, globální klimatické souvislosti či pohled na historii zásahů do krajiny člověkem, ale také popis různých vodních biotopů, situace v konkrétních tuzemských lokalitách a řešení, která je možné ke zlepšení vodní bilance v krajině přijmout. Jedním z témat je také role lesa v zadržování vody, což se v souvislosti s prevencí rizik sucha nebo povodní příliš často nezmiňuje.
Bez lesa není vody
Pokud srovnáme jednotlivé typy ekosystémů, největší schopnost držet vodu vykazují přirozené lesní biotopy. V takových porostech dochází k nejmenším ztrátám vody odparem z půdy (cca 10 % průměrných ročních srážek) a k minimálnímu povrchovému odtoku srážek. Oproti tomu ztráty výparem z půdy na trvalých travnatých stanovištích dosahují zhruba 25 %, v případě obhospodařovaných polí se dostáváme na 40 % a na holé půdě bez vegetace až k „pouštním" 100 %.
Rovněž ztráty odtokem povrchové vody jsou u některých luk a většiny polí výrazně vyšší než v případě lesního prostředí. Les, a to zejména starý nebo přestárlý les, má obecně největší schopnost zadržet vodu. A co víc - přeměnit srážkovou vodu na zásobu vody podzemní. Retenční schopnost lesa se pak skládá ze tří hlavních složek: (1) povrchové akumulace vody v nadložním humusu a mechu; (2) zachycení srážek v listoví stromů včetně odpaření do atmosféry (intercepce) a (3) převodu povrchového odtoku vsakováním do půdy na odtok podpovrchový (infiltrace). Zejména ve vyšších polohách, tj. cca od 750 m. n. m., k retenční schopnosti lesů výrazně přispívá i zachycování tzv.
horizontálních srážek. V létě se usazují z mlhy a nízkých oblaků v podobě rosy, v zimním období ve formě jinovatky, námrazy, ledovky.
Vlastnosti jednotlivých typů lesa samozřejmě závisí na celém spektru faktorů: na druhovém složení porostů, na stáří a vzrůstu stromů, na zapojení korun a hustotě zakmenění, na druhu a vlhkosti půdy či na aktivitě její mikrobiální složky, na sklonu svahů, na rychlosti větru aj. Některé vlastnosti se navíc mění nejen v průběhu roku, ale i v průběhu dne, například v souvislosti s fotosyntézou a rostlinným dýcháním.
Celková retenční schopnost listnatých a jehličnatých porostů rozkládajících se na vhodných stanovištích se podle provedených srovnávacích výzkumů neliší a rozdíly můžeme nalézt spíše v jednotlivých složkách retence. Zatímco smrčiny vykazují vyšší podíl intercepce, a proto se také více hodí do hor s vyššími horizontálními srážkami, bučiny vyšší podíl infiltrace. Buky a ostatní listnaté stromy jsou mimo vegetační sezónu bez listí a během srážek v tomto období se svými retenčními hodnotami blíží více mrtvému než živému lesu.
Z mnoha důvodů tak vychází v našich podmínkách jako nejvýhodnější hydrologický model porostu smíšený les.
Pokud se zaměříme pouze na schopnost zadržovat vodu, výhodnější bude druhové složení vychýlené mírně v prospěch jehličnatých stromů. Lesní porosty sice mají obecně vysokou retenční kapacitu bez ohledu na druhovou skladbu, ale problémem je rovněž zdravotní stav lesů - stromy rostoucí v nevhodných podmínkách a náchylné k vyššímu poškození imisemi, kůrovcem či zvěří samozřejmě nedokážou fungovat tak dobře jako stromy zdravé. Rovněž je důležité, zda situace podpoří vznik zdravého mechového patra, hrabanky o vhodném složení apod.
K řadě lokálních povodní může také přispívat nešetrné hospodaření v lesích, které snižuje zadržovací schopnosti lesních porostů. Nestojí za tím jen samotný vznik holosečí - zdá se, že lesní půda zůstává zachována ještě nějakou dobu a většinou je znovu rychle osidlována náletem. Problémem je spíše obnažený půdní edafon zvyklý na zastíněné lesní prostředí, který špatně přežívá a jen pomalu kolonizuje letními horky postižené půdy na velkých vykácených plochách.
Další potíže způsobují pojezdy těžké techniky. Při takové těžbě dřeva dochází ke značnému narušování nadložního humusu, k udusávání půdy, a hlavně ke vzniku sítě lesních cest.
Ty jsou mnohdy ve špatném technickém stavu a kvůli vydatnějším dešťům se mění v erozní koryta. Soustředí se do nich odtok vody, který s sebou bere hlínu. Voda, jež odteče, by se mohla vsáknout do lesní půdy, a místo toho je urychlen její odtok z území do místní vodoteče. Tzv. odrážky přetínající lesní cesty jsou pouhým nouzovým řešením. Díky nim se sice snižuje eroze nezpevněných cest, ale oproti vsaku převádějí podpovrchový odtok na nežádoucí povrchový odtok, a tak musí být doplněny dalšími úpravami. Když procházíme lesy starých obor nebo jinými místy, kde lesu byla v minulosti věnována velká péče, často narážíme na dnes většinou již zazemněné rýhy, které odváděly vodu desítky či stovky metrů dále do lesa, kde se vsakovala.
Z některých cest vznikají přímo erozní rokliny, které snižují hladinu podzemní vody a oslabují tak stromy s mělkým kořenovým systémem, jako jsou smrky. U některých z nich si můžeme povšimnout erozního zahloubení až o několik metrů a udělat si tak představu o množství odplavené půdy. Pokud prší v průběhu těžby dřeva a nezpevněné cesty se rozbahňují, řidiči většinou začnou vytvářet nové, paralelní cesty, a tím se problém ještě znásobuje. Po skončení těžby nejsou nepotřebné cesty odstraněny a les na nich dál zbytečně přichází o vodu i půdu.
Když chceme zlepšit hydrologické funkce lesa, znamená to zapracovat nejenom na (1) ozdravení lesních porostů, ale i na (2) vhodnějším druhovém složení a zejména na (3) citlivém lesním hospodaření. To znamená co nejvíce omezit vjezd těžké techniky a vlečení klád, revitalizovat nepotřebné lesní cesty a další erozní rýhy a správně upravit potřebné cesty. Tyto postupy byly koneckonců vypracovány již více než před sto lety. Erodované cesty a rokle lze ošetřit hrazením. Na soustavách hrázek se postupně zadržuje odplavovaný sediment a zpomaluje se na nich proud vody. Zadržená půda, organický detritus i samotná voda přispívají k obnově erozních ran. Zanesené hrázky rychle zarůstají vegetací, která zpevňuje sediment. Na vhodných místech podél stávajících cest je třeba zajistit prostory pro zadržování vody a bahna: zasakovací a kalové jámy a další malé vodní nádrže. Menší povodně v rozsahu třeba dvacetileté vody lze stavem lesů ovlivnit, ale u větších povodní je vliv vegetace už malý.
Zdroj: Voda a krajina, Václav Cílek a kol.
CO DOKÁŽE STROM Strom s průměrem koruny pět metrů má plochu asi 20 m2. V jasném letním dni na tuto plochu dopadne nejméně 120 kWh sluneční energie. Jenom 1 % se spotřebuje na fotosyntézu, 10 % je odraženo jako světelná energie, 5-10% se vyzáří v podobě tepla a přibližně stejné množství zahřeje půdu. Největší část dopadající energie se spotřebuje evapotranspirací, tedy výparem ze samotné rostliny. Má-li strom dost vody, odpaří za den asi 100 litrů vody a na to se spotřebuje asi 70 kWh energie. Pokud toto množství přepočítáme na deset hodin intenzivního slunečního svitu, tak chladící výkon běžného, spíš menšího stromu, je 7 kWh, zatímco vaše lednička má kolem 0,2 kWh a skutečně výkonná klimatizace asi 2 kWh. Jeden strom tedy chladí v měřítku tří luxusních klimatizací. Odpařená vodní pára se časem v nějakém chladnějším prostředí - třeba brzy ráno - opět změní na vodu, v tomto případě na rosu a tím vyzáří teplo. Přítomnost vody a stromu ve dne prostředí ochlazovala, ale v noci jej otepluje. Strom navíc kořeny přijímá „špinavou vodu, ale odpařuje čistou vodní páru. Když sedíme v letní restauraci pod slunečníkem, který teplo pouze odráží, tak teplota může být až o 6-8 °C vyšší, než když sedíme pod kaštanem, který zároveň odráží i chladí. V zimě strom nechladí, protože mu opadaly listy, ale tím, jak je tmavý, tak prostředí mírně otepluje. (Podle Jana Pokorného v knize editora J. Kleczeka „Voda ve vesmíru, na Zemi, v životě a v kultuře, str. 430)
