Václav Zámečník: Radnice slyší na to, že pro další generace zachováváme les v nezměněné podobě
Lesnatost, tedy podíl lesních pozemků na celkové rozloze země, dosahuje u nás 34 procent. Představuje to přibližně 3,7 milionu hektarů. Lesy, které vnímáme jako samozřejmost, jsou výsledkem soustavné práce celých generací odpovědných hospodářů. Lesníci patří k profesím, jež si zaslouží úctu společnosti. O to více, že důsledky jejich rozhodnutí se projevují po desetiletí až staletí. V době, kdy musí lesy odolávat vlivům klimatických změn, si stěží pomohou samy. O zkušenostech se správou specifického městského majetku hovořím s ředitelem Lesů města Písku, respektovaným odborníkem mezi českými lesníky.
* O Písku se často hovoří jako o městě v lesích. Kde je vlastně počátek té tradice?
Písecké hory a les, který je pokrývá, tvoří jádro městského lesního majetku. Mají pětisetletou historii, během které konšelé a radní různě majetek měnili, kupovali, prodávali. Celková výměra se po celou tu dobu pohybovala kolem šesti tisíc hektarů. Je to mezi městy docela rarita. Naši předkové dokázali lesní majetek vnímat jako bohatství. Dlouho v sortimentu hospodaření v lesích převažovalo samozřejmě palivové dříví, pro město však představovalo jistý příjem.
* Co je nejvíce inspirativní z té dlouhé historie městských lesů?
Když vyjdu na rozhlednu a podívám se na moře lesů, které je odtud vidět, nejvíce mě zaujme skladebná pestrost dřevin Píseckých hor. Prolínají se tady listnáče s jehličnany, duby s buky, modříny, smrky, jedlemi. Je to pečlivě rozvíjený les a pro mě inspirace, které dřeviny mohou růst vedle sebe a na jakém stanovišti. Každý lesník, když sleduje výsledky práce svých předchůdců, má se z čeho poučit. Máme dnes typologii, rozlišujeme bohatá a chudá, vlhká nebo suchá stanoviště, na každém rostou jiné dřeviny. Dříve lesníci, i když neměli typologické znalosti, dokázali svými zkušenostmi odhadnout vhodná stanoviště. Věděli například, že na vlhku jsou olše, jasan a dub, nesnažili se tam vysazovat nevhodné dřeviny. Postupujeme úplně stejně.
* Prošly někdy zdejší městské lesy výraznou kalamitou?
Začátkem dubna roku 1939 tady spadlo více než metr mokrého sněhu. Pro lesy to byla katastrofa. Zasáhla dva tisíce hektarů, třetinu rozlohy Píseckých hor, zpracovat bylo nutné 600 tisíc kubíků dřeva. Přes složitou dobu světové války dokázali písečtí hospodáři pod vedením inženýra Procházky dát všechno během deseti let do pořádku. Zpracovat polomy, zalesnit stovky hektarů holin, vytvořit funkční les. Takže třetina lesa v Píseckých horách slaví teď osmdesátiny. Taková houževnatost mě ispiruje a motivuje. Říkám: když to lesníci dokázali tehdy, mohli bychom si s podobnou katastrofou s dnešní technikou poradit také. Tím to samozřejmě nechci přivolávat.
* Vsadili lesníci tehdy při regeneraci na konkrétní dřevinu?
Na lípu. Tady je zajímavé srovnání s okolními polesími, protože ta katastrofa se netýkala jen Píseckých hor, dotkla se citelně také schwarzenberských lesů kolem Čimelic a Vráže. Tam spoustu ploch obnovovali smrkem. Bylo to nejjednodušší, když nerostl smrk, vysazovali borovici. Jsou tam trochu jiná stanoviště. Písecké hory mají skladbu dřevin bohatší. Terén je kopcovitý, značná část ploch byla při obnově zalesněna lípou. Zmíněných osmdesát let její většina přečkala bez úhony od vichrů, jsou to stále zachovalé funkční porosty. Lípa je dřevina v lesnickém světě trochu opomíjená. Všichni se baví o buku a dubu, ovšem lípa je pro některé kalamitní plochy vhodná. Samozřejmě, že se sadbové materiály nenapěstují hned. Ve školkách se s lípou moc nepočítá, stále je spíše okrajovou záležitostí a z roku na rok nikdo nepřipraví milion sazenic. Když však uvažujete s předstihem, jako staří lesníci, stojí za to vzít lípu v úvahu a připravit se také na její výsadbu.
* Takže lesníci se už dávno vyhýbali výsadbě monokultur?
Při pohledu shora – ať již z rozhledny, nebo ještě přesněji prostřednictvím dronu – vidíte také porosty přes dvě stě let staré. Říkám jim pralesovité zbytky, běžné jsou porosty až 160leté. Jsou v nich už vidět směsi dřevin. Většinou je tam velké zastoupení buku, přítomné jsou ještě jedle a smrky, ovšem v nejstarších porostech hraje prim buk. Vyplývá to i z toho, že tady je čtvrtý vegetační stupeň, v průměru 500 metrů nad mořem, kde má buk svá optima, v konkurenci ostatních dřevin je dominantní. Na těch stanovištích jsou samozřejmě také duby, dokonce náramně vypadající až 160leté smrky. Roste tam borovice a také až 130leté porosty douglaskové.
* Mimochodem, vůči douglasce se ještě nedávno ozývaly argumenty, že je pro středoevropská stanoviště cizorodá...
Douglaska je dokonce spojována se vznikem Střední lesnické školy v Písku, při zahájení výuky se sem dostalo osivo z Ameriky. Je to dřevina zajímavá pro stabilitu a estetičnost porostů, produkční přírůstek je o deset až dvacet procent nad smrkem. Musí si ovšem hledat odběratele, domácí pilaři si s ní většinou neví rady. Spíše je o ni zájem v zahraničí. Je to rychleji rostoucí dřevina, s načervenalým zbarvením. Tím, jak má letorosty dál od sebe, je určitou křehkostí pro truhláře na zpracování spíše podobná modřínu. Víte, ta vlna odporu vůči všemu, co nepochází ze střední Evropy, opadává. Při dnešních klimatických změnách se hledají různé alternativy domácích dřevin, možná že douglaska je jednou z nich. Před několika lety jsme kvůli ní měli problém se schvalováním lesních hospodářských plánů. Když tam taxátor navrhl šest procent douglasky, státní správa to považovala za příliš. Nyní se z ní stává podporovaná dřevina, dostala se i do vyhlášky mezi meliorační a zpevňující dřeviny.
* Je možné stanovit ideální druhovou skladbu lesa?
Tu je třeba odvozovat z několika faktorů: nadmořské výšky, konfigurace terénu, typu půd. Ve zdejší nadmořské výšce jsme byli zvyklí na směs tvořenou smrkem, borovicí, jedlí, modřínem, douglaskou, dubem, bukem a lípou. Zastoupení smrku je zde 49 procent. Většina těžeb je nasměrována do porostů, které jsou napadené kůrovcem, při obnově se už vysazuje smrku mnohem méně. Neměli bychom od něho ovšem radikálně ustoupit, dokážeme jej při výsadbě dobře namíchat s borovicí, douglaskou či modřínem. Předpokládám, že za určitý čas by měl být jednou z dominantních dřevin buk, s příměsí dubu. Nevíme zatím, jak dopadne jedle, která je v porostech druhou nejohroženější dřevinou po smrku. Umírají tady po stovkách jedle devadesátileté i starší.
* Odkdy zaznívalo varování před podceňováním následků sucha a kůrovcové kalamity?
Už před patnácti lety se ozývaly hlasy, aby se ve skladbě dřevin ubíralo smrku a přednost se dávala listnáčům. Bylo to výrazné téma některých neziskových organizací. My lesníci jsme realisté. Nemůžeme spoléhat na jednu dřevinu, musíme se věnovat všem. Varování, které jsme začali vnímat velice vážně, se objevuje od roku 2014. Ten byl mimořádně srážkově chudý, v dalším roce na to navázala nadúroda smrkových šišek. Bylo jich tolik, že se úplně lámaly vršky stromů, většinou v mladších porostech, a vznikly z toho vrškové zlomy. V následných probírkách nebyl čas je všechny uklidit a zpracovat. Začal se objevovat lýkožrout lesklý, první vlna podkorního hmyzu. To jsme zvládli, nastoupil však lýkožrout smrkový. Od roku 2016 to už začal být malér. Kůrovcové těžby narůstaly v řádech procent. Náš metodický odbor je sice na Ministerstvu zemědělství, daleko větší varování však přicházelo z resortu životního prostředí.
* A komplexnější uvažování o lese jako zásobárně vody?
První hlasy zaznívaly z národního parku Šumava. Výzkumníci z univerzit a lesníci se často dostávali do sporu. Jedni vysvětlovali, že z odlesněné Šumavy voda rychle odteče, vznikne problém s povodněmi, s vysycháním. Další namítali, že les na zadržování vody nemá vliv, podle měření zůstávají odtoky stejné. Odborné výzkumy dávají lesníkům za pravdu, že les svým vlivem na okolí dokáže vodu udržet. Vidíme to i v Píseckých horách, které jsou takovým rozvodím mezi Otavou a Vltavou, z lesa odtéká spousta drobných a větších potoků. Většinou zpravidla celý rok nevysychaly, voda z lesa průběžně odtékala. Dnes ta voda na mnoha místech není. Snažíme se její úbytek co nejvíce snížit, obnovujeme v lesích vodní nádrže. Pozornost je třeba věnovat také rozložení srážek. Od roku 2014 se málo udržel sníh, zimních srážek bylo málo, spodní voda se neměla z čeho doplnit. Nevyrovnanost srážek je daleko horší než celoroční vykazovaný průměr. Do něho se zahrnují také přívalové deště, které však pro udržení vody v lese a v krajině nejsou velkým přínosem. Máme tady tři kategorie lesa: lesy hospodářské, lesy zvláštního určení a lesy ochranné. Všechny mají také retenční význam, tedy zadržují vodu v krajině. Nejvíce to nabývá na významu v lesích ochranných: ve stržích, stráních, na svazích k vodním tokům. Les tam zpevňuje svahy, aby nevznikla eroze a voda neodnášela z půdy zbytek humusu. Velké holiny po kalamitních těžbách je třeba co nejrychleji zalesnit. Nečekáme, až si příroda pomůže sama. Jakmile se koruny dotknou, dokážou se uzavřít nad půdou, už máme trochu vyhráno.
* Jakou podobu by měla mít kompenzace lesníkům za to, že zajišťují všechny funkce lesa?
Hovoříme o tom na různých úrovních. Zatím existuje podpora na založení mladých lesních kultur, sazbová dotace na sazeničku. Jsou podpory na prořezávky mladých porostů, na boj s kůrovcem. V dnešní situaci, kdy klesají ceny za prodej dřeva, jsou zmíněné podpory nedostatečné. Prodej dřeva je pro lesníky pořád hlavním ekonomickým příjmem. Pokud dochází k propadu cen za kubík dřeva, dostávají se správci lesa na hranici, za kterou už nebudou moci plně zajišťovat péči o les a údržbu cest. Volají tedy po kompenzaci, obdobné jako pro zemědělce. Na zpeněžení dřeva, abychom byli schopní zajistit funkce lesa na další desítky let. Druhá důležitá věc je, že les zajišťuje ekosystémové služby pro společnost. Vstup do něho je zadarmo, v našem případě příměstských lesů jsou tam sportovní, naučné stezky, odpočinková místa, cyklotrasy. Všichni to berou jako samozřejmost. Ovšem nás jako firmu jenom údržba těch zařízení stojí pět set korun na každý hektar a rok. To bylo možné, když cena dřeva byla slušná. Nyní funkce, které nám nepřinášejí žádné tržby, budeme muset omezovat. Voláme po jakési hektarové náhradě, něčem, jako mají zemědělci za hektar, jenom proto, že na té půdě hospodaří. My máme lesní hospodářský plán na deset let, takže by to bylo jednoduše uchopitelné.
* Jak se to řeší v sousedních zemích?
Třeba v Rakousku nebo v Bavorsku v případě kalamity stát přispívá vlastníkům lesa kompenzací na každý kubický metr dřeva. Svoji roli v tom má i větší váha soukromého vlastnictví než u nás. Obvyklé je, že každý sedlák tam má jak pole, tak les. Vnímá se to jako součást péče o krajinu, vlastníci dostávají podporu jen za to, že ji udržují, v naší zemi se na to zapomíná. Lesníky většinou nikdo nebere vážně, panuje přesvědčení, že les roste sám. Není to tak, my máme za úkol uchovat les přívětivý pro lidi.
* Je vhodné mít u nás volný vstup do lesa? Je do budoucna taková velkorysost udržitelná?
Lesní zákon jasně říká, že vstup do lesa je zadarmo, že tam lidé mohou sbírat plody, klest do sedmi centimetrů, který si mohou odnášet a pro svou potřebu využívat. Čím dál větším problémem se pro nás stává vstup do lesa na vlastní nebezpečí. Když dojde k nějaké škodě, tak narážíme na výklad soudu, co jsme udělali pro to, aby tato situace nenastala. V dnešní době, kdy se mění legislativa a vypadá to, že některé části uschlého lesa zůstanou stát, že nebude kapacita to vytěžit, les degraduje rychle. Do dvou let je z něho neproniknutelná nebezpečná džungle. Pokud nedojde k úpravě zákona, budou vlastníci stále narážet na následky nebezpečných situací. V národním parku Šumava mají sice bezzásahové zóny, ale tam, kde se pohybují turisté, vytvářejí okolo stezek umělé zlomy, aby se nikomu nic nestalo. Můžeme se dostat do situace, kdy takových bezzásahových území budou stovky, možná tisíce hektarů. Tady bychom nějaké legislativní opatření potřebovali. Měli jsme kdysi ministerstvo lesního hospodářství, kdy ministr byl lesník a váha samotného lesnictví byla o to větší. Dneska jsme pouze součástí Ministerstva zemědělství, kde máme svého náměstka pro lesnictví, ale veškerá generální rozhodnutí, tvorbu legislativy, vyhlašování kalamitních stavů anebo základní rozhodnutí čekáme od zmíněného ministerstva.
* Vnímá zdejší radnice důležitost svých lesů?
Město Písek je velký vlastník lesa, uvědomuje si jeho význam pro spoluobčany. Zejména příměstské lesy, jejich část zvaná Amerika, mají vysokou návštěvnost. Její monitoring zjistil, že během čtyř letních měsíců prošlo po čtyřech sledovaných cestách sto tisíc lidí. S radnicí jsme zajedno v tom, že co se z lesa vezme, mělo by se do něho vrátit. Zatím jsme rekreační funkci lesa dokázali zajišťovat z příjmů ze dřeva. Když hospodaříme podle lesního hospodářského plánu, tak nemůžeme vytěžit více než nám během roku přiroste. Pro další generace zachováváme les v nezměněné podobě. Radnice na to slyší a umožňuje nám investovat vytvořené prostředky do neproduktivních funkcí lesa. Příjem z prodeje dřeva dnes zdaleka na všechny ty činnosti nestačí, nastává doba dialogu mezi správcem lesa a městem, jakým způsobem ostatní funkce lesa zachovat.
* Vyplatí se být dnes vlastníkem lesa?
Mnozí z těch, jimž se vrátily lesní majetky, si mysleli, že přichází ke zdroji financí. Většina menších vlastníků rychle vystřízlivěla, když zjistili, že o les je třeba se starat a výnos je minimální. Dnes je spousta majetků poškozena suchem, napadena kůrovcem, usychají v nich nejen smrky, ale i borovice a jiné dřeviny. Vlastníci se rozhodují, co dál. Jedni disponují prostředky a jsou schopní se o les postarat i s vidinou toho, že očekávaný zisk už nebudou mít. Svoji roli hraje i to, zda vlastnictví lesa je rodinná tradice. Jiní dojdou k závěru, že nemají chuť, prostředky ani čas, jak o těch pár hektarů pečovat. Vidí v lese malér a státní správa jim vyhrožuje, že když nezpracují kůrovcem napadené dřevo, dostanou pokutu. Rozhodnou se pro prodej. Buď les prodají s tím ještě stojícím porostem za nějakou relativně slušnou cenu, nebo vytěží dřevo, prodají je a zůstane jim holina. Klidně ji pak věnují, jen aby se o to nemuseli starat. To jsou tedy dva přístupy drobných vlastníků.
* Najdou se kupci pro poškozené lesy?
No právě. Otázka skutečně je, jestli vůbec bude o takové znehodnocené majetky zájem. Nutnost přijmout rozhodnutí teď přichází k vlastníkům větším, jako jsou obce, kteří mají stovky až tisíce hektarů. Byli zvyklí na určitý roční příjem z lesa. Narazí teď na to, že v letošním nebo příštím roce ten příjem nebude stačit ani na obnovu lesa, pokud nepomůže nějakým výrazným způsobem stát. Bude záležet na obcích a městech, jestli budou lesní majetek dotovat, aby jej udržely jako rekreační zázemí pro svoje občany, nebo jej zkusí prodat. Dovolím si předpokládat, že vedení měst s historickými lesními majetky o výměře několika tisíc hektarů dokážou nějakým způsobem sanovat případné finanční ztráty ze svých rozpočtů.
* Jaká je vaše vize českého lesnictví v nejbližších desetiletích?
Jsem pořád spíše konzervativní typ, nejsem zastáncem rychlých změn. Tím nemyslím techniku – satelity, drony, počítačové modelování, to lesníkům dokáže pomoci. V legislativě je pro nás důležité, abychom měli větší volnost v rozhodování, naše lesní zákony jsou zřejmě nejpřísnější v Evropě. Snad také ubude byrokracie. Nejhorší jsou statistiky: kolik jsme udělali odpadu, kolik jsme zastřelili jelenů, kolik jsme vyrobili krmelců. Chápu, že stát chce mít tyhle věci alespoň někde ústředně evidované, ale jestli je to všechno nutné, to mi kolikrát rozumově nedochází. Byli jsme zvyklí řídit se desetiletým lesním hospodářským plánem. Nyní je obtížné odhadovat, co bude za rok. Jsem svým založením optimista, věřím, že společnost nás nenechá úplně na holičkách. Klimatická změna nastává, dojde zřejmě k výměně druhové skladby dřevin. Máme už v lese desítky hektarů třešní, javory, znovu zkoušíme sázet jilmy. Musíme být připravení i na nové scénáře, ale pořád to musí mít lesnickou logiku. Pokud nás příroda aspoň trochu nechá fungovat, nedojde k nějakému náhlému zvratu, tak věřím, že se tomu dokážeme lesnickým způsobem přizpůsobit. Bez výrazné pomoci státu se však neobejdeme.
* A bez poučené společnosti.
Tak, musí se něco změnit i v myšlení o zdánlivé samozřejmosti lesa. Zmínil jsem se o monitoringu návštěvnosti. Zjišťovalo se při něm, jestli by návštěvníci byli ochotní za vstup do lesa platit.
* Cože?
Překvapilo nás, že spousta lidí nedala zamítavou odpověď. Třeba se zatím smějeme tomu, že v Itálii prodávají vstupenky na sběr hub, na to, co my bereme jako samozřejmost. Třeba v zájmu toho, abychom byli schopní les zachovat, na příspěvky lidí dojde. Naše vzdělávací středisko se snaží dětem, které přicházejí na hodiny ekologické výchovy, vysvětlit, v čem spočívá práce lesníků. Aby neměly dojem, že les si pomůže sám a nejlepší je pro něj nic nedělat. Aby, až dospějí, dokázaly za les převzít část odpovědnosti.
***
„Dříve lesníci, i když neměli typologické znalosti, dokázali svými zkušenostmi odhadnout vhodná stanoviště. Věděli například, že na vlhku jsou olše, jasan a dub, nesnažili se tam vysazovat nevhodné dřeviny." Ing. Václav Zámečník (*1965)
Po absolvování Střední lesnické školy v Písku vystudoval Lesnickou a dřevařskou fakultu Mendelovy univerzity v Brně (1988), pracoval jako taxátor v Ústavu pro hospodářskou úpravu lesů České Budějovice a v národním parku Šumava. Od roku 1998 byl pěstebním technikem Lesů města Písku, od roku 2008 je ředitelem téhož podniku. „Město Písek je velký vlastník lesa, uvědomuje si jeho význam pro spoluobčany. Zejména příměstské lesy, jejich část zvaná Amerika, mají vysokou návštěvnost."
„Lesní zákon jasně říká, že vstup do lesa je zadarmo, že tam lidé mohou sbírat plody, klest do sedmi centimetrů, který si mohou odnášet a pro svou potřebu využívat." Prameny uvádějí, že královské vlastnictví lesů přešlo (1509) do správy města Písku, které pak přikupovalo další lesní půdu. Majetkové právo města bylo vloženo (1691) do městských desek. Lesy zůstaly v majetku města do roku 1959, kdy byly převedeny do správy státních lesů. Historický majetek byl městu navrácen po roce 1989. Městské lesy mají rozlohu 6 662 hektarů a leží v nadmořské výšce od 300 do 633 metrů. Lesy města Písku, s. r. o., spravují rovněž majetek okolních menších sídel, drobných i větších vlastníků, dohromady tedy 8 tisíc hektarů. V ústředí pracuje šest osob včetně ředitele, v provozu venku deset hajných. Ti na svých úsecích zajišťují veškerou činnost od zalesnění přes prořezávky, ochranu kultur až po těžbu a úklid klestu. Každý hajný má na svém úseku pěstební partu a ucelenou partu těžařskou. Kalamitní stavy způsobily, že bez pomoci externích firem s harvestorovou technologií by již nebylo možné provoz firmy udržet.
