Kácet – nekácet? Uzavřít oblasti cenné přírody, nebo je nechat napospas turistům? Jsou tu dvě strany sporu (zjednodušeně: vědci vs. politici), kdo však má pravdu? Důležitým sdělením tu je, že mezi tím, jak s pravdou zachází každá z obou stran, je velice podstatný rozdíl.
Vědci nejde o to, k čemu nakonec dospěje, ale o to, aby cesta, kterou se k výsledku dobere, byla korektní a aby nalezl pravdu.
Nedovolí si proto napsat či říci něco, co není podloženo věrohodnými daty, jejich statistickou analýzou a následnou logickou dedukcí. Neustále totiž musí prokazovat, že jeho tvrzení jsou správná, tváří v tvář oponentuře jiných vědců: při zkouškách na univerzitě, obhajobě doktorantury, habilitačním řízení, profesuře, publikování článků atd.
Politik postupuje opačně: má svůj cíl, který chce svým oponentům zdůvodnit. Mnoho čestných politiků při tom postupuje korektně. „Politici 2. typu" se však spíše drží hesla „účel světí prostředky".
Na poli ochrany šumavské přírody je bohužel mezi regionálními politiky zakořeněn spíš typ druhý. Ukážeme dva příklady – důkazy a mnoho dalších příkladů jsem zveřejnil na serveru ekolist.cz.
Příklad první: Hlavní metodou boje proti kůrovci je kácení a asanace kůrovcem napadených stromů. To ho zde zahubí, zabrání mu proto v namnožení se a šíření na další stromy. Ptáme se tedy: způsobilo to, že se v bezzásahových zónách Šumavy kůrovcem napadené stromy neasanovaly, tak masivní rozmnožení kůrovce, že poté „sežral skoro celou Šumavu"?
Vědec si nejprve v literatuře zjistí, jak to dopadlo jinde. Přečte si, že třeba na jižní Moravě, kde žádná bezzásahová území nejsou, a tudíž se může kácet všude ostošest, mají s kůrovcem problémy již po desetiletí a dnes je ho tam mnohem víc než na Šumavě.
Jinde zjistí, že ve Vysokých Tatrách, kde Slováci proti kůrovci zasahovali, zatímco Poláci na své straně nikoli, kůrovec dosáhl v průběhu své gradace vyšších množství jedinců na jednotku plochy na Slovensku, tedy tam, kde se zasahovalo. Vědec si proto položí otázku: je skutečně kácení a asanace napadených stromů všelékem proti gradaci kůrovce? A poté si ověří situaci na Šumavě.
Hodnověrná data, podložená fakturami za kácení, loupání stromů, leteckými snímky bezzásahových ploch, z nichž počítač dovede spočíst počet kůrovcem napadených stromů atd., jsou k dispozici na Správě Národního parku Šumava. Z nich vědec zjistí, že za dobu existence NPŠ padlo kůrovci za oběť téměř přesně stejně stromů, jako by jich za tuto dobu pokáceli lesníci, kdyby tu byl hospodářský les.
Lesníci by však pokácené stromy odvezli, takže by v lese nebyly vidět, zatímco v národním parku ční mrtvé pahýly. Vědec tak učiní závěr: bezzásahovost nemá nutně za následek nějakou katastrofu ve smyslu hromadného a nevratného úhynu stromů.
Ostatně – proč by taky měla mít? Horské smrčiny žijí ve vyšších polohách Šumavy po tisíciletí, vždy byly tvořeny téměř monokulturou smrku, kůrovcových gradací zažily snad stovky a vždycky je v pohodě přežily – proč by tedy zrovna teď potřebovaly nějakou osvícenou lidskou záchranu?
Politici 2. typu se snaží dokázat svůj „cíl": že bezzásahovost způsobila na Šumavě katastrofu (tím se uvolní ruce dřevařům, aby mohli kácet i v bezzásahových zónách). Nezdržují se čtením literatury ani s pracným získáváním hodnověrných dat. Oni si tato data prostě vymyslí.
Tak třeba senátor Jirsa opakovaně uvádí, že v letech 2007– 2010 se kvůli kůrovci kácelo přes 300 tisíc m3 ročně. Dle dat Správy NPŠ šlo jen o 8,5, 120, 299 a 345 tisíc m3. Zdroj svých údajů pan Jirsa nikdy nikde neuvedl ani nezdůvodnil, proč se jeho údaje tak markantně liší od dat Správy NPŠ.
Podobně – dle senátora Jirsy – byly v letech 2007 až 2010 vykáceny a prodány přibližně 2 milióny kubíků dřeva. Ve skutečnosti to bylo ani ne 0,8 miliónu. Podobných nepravdivých výroků je možno nalézt mnoho.
Příklad druhý – zavádějící tvrzení. Mantrou pana Jirsy je „zelená Šumava". To zní lákavě. Odborník se však jen smutně usměje. Ono totiž nejde o barvu lesů, ale o to, jestli zde přežijí vzácné organismy, kvůli kterým tyto lesy chráníme. Připomíná to známý vtip o blondýně, která si přišla do autosalónu koupit auto a na otázku, jaké by si přála, odpověděla „červené".
Co z toho plyne? Návrh novely zákona o ochraně přírody a krajiny připravený ministrem životního prostředí Brabcem je zcela věrohodný, neboť prošel důkladnou oponenturou, jak je to obvyklé ve vědecké sféře.
Proti tomu to, co z toho vytvořil Senát na základě mnoha tvrzení podobných těm dvěma karikaturám „argumentů", které jsem tu zmínil, je po odborné stránce paskvilem.
***
Pavel Kindlmann
