Šumava se mění v mrtvý les! Chrání se kůrovec a ne příroda! Tyto a další podobné věty lze často číst či slyšet v médiích, ale i v některých odborných diskusích, když se popisuje stav lesů Národního parku Šumava. Faktem je, že po orkánu Kyril a následnému nárůstu rozšíření kůrovce došlo k velkoplošnému usychání smrkových porostů v bezzásahových zónách. Je ale skutečně pravda, že je tento suchý les mrtvým lesem? Touto otázkou se již deset let zabývají vědci ze sousedního Národního parku Bavorský les, kteří představili výsledky svého výzkumu na České zemědělské univerzitě v Praze. Základní otázka, zda se lesy po kůrovci dokáží bez lidského přičinění během několika málo desetiletí obnovit, již byla z pohledu německých vědců dávno zodpovězena: v posledních letech probíhá mezi semenáčky lítý boj o světlo, smrky opět vytlačují jeřáby a nově otevřené výhledy za pár let opět zmizí v zeleném houští. Jenže les v NP Bavorský les neslouží k produkci dřeva a jeho život se „neměří” jen podle počtu zelených stromů. Proto se vědci ve výzkumu zaměřili na 24 různých taxonomických skupin, tak aby pokryli prakticky vše živé – od lišejníků, hub, rostlin, hmyzu až po netopýry a ptáky. Otázka zněla: Jak přirozené disturbance (polomy, rozšíření kůrovce) ovlivňují druhovou rozmanitost lesních ekosystémů?

Jejich výsledky ukazují, že velkoplošné disturbance druhovou rozmanitost nesnižují, ale naopak zvyšují. Otevřené, prosluněné porosty vzniklé po kůrovcovém žíru preferuje dvakrát více druhů než porosty s celistvým korunovým zápojem, které jsou reprezentovány stinnými bukojedlovými lesy. Porosty se středním korunovým zápojem, které nejvíce odpovídají obhospodařovaným lesům, vyhledává nejméně ze všech druhů – přibližně jedna třetina. K navýšení druhové rozmanitosti po rozpadu stromového patra nedošlo pouze u druhů, které ke svému životu potřebují dostatek mrtvého dřeva, ale prakticky u všech sledovaných skupin. Možná na první pohled překvapivě zvýhodnilo nové prostředí hlavně druhy, které jsou vázané na smrk. To naznačuje, že tyto druhy jsou evolučně dobře uzpůsobené na střídání různých růstových fází smrkového lesa, včetně odumření stromového patra. Ukázalo se také, že se v důsledku aktivity kůrovce do těchto míst navracejí velmi vzácné a ohrožené druhy z červeného seznamu.

Zvláštní pozornost byla věnována i druhu, který symbolizuje horské smrčiny, tetřevu hlušci. Po rozpadu lesa na tisících hektarech si ani odborníci nebyli jisti, jestli je tetřev v takových podmínkách schopen přežít. Tyto obavy se ale ukázaly jako liché. Vloni ukončený výzkum ukázal, že tetřev dobře přežívá i na plochách suchého lesa, když tam je dostatek mrtvého dřeva a přirozeného zmlazení. To mu poskytuje v zimě potravu a úkryt. Tento výzkum také prokázal, že ne všech vhodných stanovišť tetřev využívá, protože je z nich vytlačován turisty. Příkladem může být vrchol Roklanu, kterému se i přes vysokou kvalitu a příhodnost stanoviště tetřevi vyhýbají. Touž je ale jiné téma...

Odpověď na otázku, zda kůrovec za sebou ponechává mrtvý les či dokonce „ekologickou poušť”, zní jednoznačně: ne. Kůrovec je klíčovým druhem pro rozmanitost ve smrkových lesích nejvyšších poloh Šumavy. V těchto přirozených lesích je vyšší druhová rozmanitost, než v hospodářských lesích. To ostatně potvrzují i další studie, nejen z NP Bavorský les.

Odmítavý postoj části naší společnosti k myšlence bezzásahovosti na části NP Šumava je pochopitelný. Před očima se nám mění důvěrné obrazy šumavských zelených lesů, na suché, plné mrtvých stromů. Může se zdát jen slabou útěchou, že za 20, 30 let les opět doroste (viz foto). Možná ale, že nás výsledky těchto výzkumů a vědomí toho, že přirozeně se vyvíjející les je zárukou biologické i genetické rozmanitosti, přimějí tyto změny pozorovat smířlivěji. Koneckonců podobné obrazy šumavského lesa pozorovali už umělci na konci 19. století (Karel Klostermann, Karolina Světlá, Jaroslav Vrchlický, Julius Mařák). A inspirovaly je k vynikajícím dílům.