Zkoumáním sibiřských stromů, které pamatují katastrofu, jíž se říká tunguzský fenomén, se zabýval český vědec Günther Kletetschka. Nyní přišel s novými poznatky, které sice definitivně neřeší celou záhadu, ale dodávají k ní pozoruhodné informace.
Materiály pro vesmír
V roce 2010 se na Mezinárodním astronomickém kongresu v Praze potkal s japonskými vědci a začal s nimi spolupracovat na vývoji superpevných materiálů využitelných ve vesmíru – zejména pro stavbu zařízení, kterému se říká vesmírný výtah a které by mělo být schopno dopravit na oběžnou dráhu družice a součásti kosmických lodí, jež by se smontovaly až tam, čímž by se ušetřilo za starty raket. Zabýval se nadějnými lany z propojených uhlíkových nanotrubiček. Ukázalo se, že ani ta při současném stavu poznání ještě na tak náročný úkol nestačí.
Tím však docent Kletetschka vesmír neopustil. Přemýšlel i o tom, jak se dá zkoumat stáří vesmírných těles. Pokud – na rozdíl od Země – nemají atmosféru, dopadají na jejich povrch drobné prachové částice, kterých je sluneční soustava plná a jež by v zemské atmosféře shořely. Když však narazí na povrch vesmírného tělesa, nárazem jej drobně mění. To je podstatou kosmického zvětrávání. Günther Kletetschka tedy spolu se svým studentem z pražské Přírodovědecké fakulty – Američanem Matthewem Markleym „bombardovali" olivín, což je běžná součást drobnějších těles ve sluneční soustavě, pomocí laseru. Ve fakultní laboratoři tak napodobovali energii dopadu vesmírné prachové částice, tedy vlastně mikrometeoritu. „Výsledky můžeme využít k datování povrchu kosmických těles podle toho, jak dlouho už jej měnily dopady mikrometeoritů," vysvětluje, jak může geolog přispět k poznání historie vesmíru.
Výbuch na Sibiři
Život mu přinesl i příležitost účastnit se pátrání po původu události, které se obvykle říká tunguzský fenomén. V téměř neobydlené části centrální Sibiře, v oblasti řeky Podkamennaja Tunguzka, nějakých 70 kilometrů severně od městečka Vanavara, došlo 30. června 1908 k obrovské explozi. Hluk byl slyšet na tisíc kilometrů daleko. Asijské seismické stanice zaznamenaly něco, co odpovídá zemětřesení o síle pěti stupňů Richterovy stupnice. Barometry po celém světě zachytily tlakovou vlnu. Sluneční světlo odražené ze zvednutého prachu bylo vidět tisíce kilometrů daleko. Vědecký časopis Nature zaznamenal, že Londýňané mohli při tomto záhadném osvětlení číst noviny i v noci.
Jenže nebyly podmínky pro vědecké zkoumání přímo na místě. Teprve v roce 1921 spekuloval ruský mineralog Leonid Kulik na základě výpovědí očitých svědků, že na Zemi tehdy dopadl železitý meteorit. Svědkové vyprávěli o světle na obloze, které se pohybovalo od jihovýchodu k severozápadu a jeho let ukončil obrovský výbuch. Dnes se jeho síla vypočítává hodnotu tisíce atomových bomb svržených na Hirošimu.
Chybějící kráter
Ale teprve v roce 1927 vedl Leonid Kulik výpravu přímo za meteoritem. Oblast byla těžko přístupná, v létě půda rozmrzá amění se v neprostupnou bažinu. Kulikova skupina překvapivě neobjevila žádný kráter. Usoudila tedy, že těleso vybuchlo ještě před dopadem na zem. Už desítky kilometrů od epicentra výbuchu členové expedice našli vyvrácené a polámané stromy, povalené jedním směrem. Stačilo se podívat po směru kmenů a bylo jasné, kde hledat epicentrum exploze. V něm se nacházely vztyčené kmeny, ožehnuté a oholené od větví.
Vědci neberou příliš vážně sci-fihypotézu o tom, že se se Zemí srazilo mimozemské kosmické plavidlo. Ba ani tu, že šlo o přirozené vesmírné těleso z antihmoty. Nynější převládající hypotéza říká, že katastrofu způsobila srážka s asteroidem čili planetkou. Tunguzským meteoritem byla podle propočtů sedmdesátimetrová planetka tvořená málo hustou hmotou podobnou štěrku, která se přiřítila rychlostí asi 11 kilometrů za vteřinu. Vlivem tření explodovala už v atmosféře přibližně osm kilometrů nad zemským povrchem, a proto po ní nezůstal žádný zbytek. Vzduchová vlna nicméně totálně zdevastovala území o rozloze přes 2000 čtverečních kilometrů, tedy čtyřikrát větší, než je rozloha Prahy.
Jiná hypotéza počítá s tělesem menším, které však explodovalo výš v atmosféře, takže tlaková vlna mohla zasáhnout tak velkou oblast. Nicméně právě fakt, že v místě dopadu není žádný kráter ani se nepodařilo najít jakékoli zbytky po původním tělese, které by osvětlily jeho původ, stále nechává záhadu otevřenou.
Prokázat se nepodařilo ani „pozemské" hypotézy o události. Například, že katastrofu vyvolal náhlý únik a pak vznícení deseti milionů tun metanu z podzemního ložiska. Plyn mohla uvolnit sopečná erupce, protože oblast leží v oblasti vulkanické aktivity. Anebo hypotézu o takzvané kimberlitové explozi.
Kimberlit je vyvřelá hornina, která pochází z relativně velkých hloubek a k povrchu se dostává během dramatických událostí, kdy se natlakovaný kimberlit prodere horninami nad sebou. Někdy obsahuje diamanty, které vznikly díky vysokému tlaku v zemském nitru a při explozi se dostaly na povrch. Takový výbuch nebyl v historii lidstva popsán, všechny se staly v dávné minulosti. Nápady to jsou všechno zajímavé, ale nepotvrzené.
Svědectví letokruhů
Při stoletém výročí tunguzské události se do dané oblasti sjela spousta vědců. Byl mezi nimi i Günther Kletetschka. „Pozvala mě, podobně jako dva jiné vědce, americká dokumentární televizní stanice Discovery Channel, abychom pomohli s vysvětlováním události. A mohli jsme dělat i určitý výzkum," vypráví.
Na místo v dnešním ruském Krasnojarském kraji je přes bažiny dopravil vrtulník. „Teď už by nikdo nepoznal, že se tam něco stalo. Soustředil jsem se na hledání starých stromů, které musely katastrofu jako malé zažít a přežít. Byly to všechno modříny. Dělal jsem do nich zkušební vrty, a když se mi podařilo seznámit se s italským týmem, který měl povolení i nějaké stromy pokácet, dostal jsem od nich i disk z celým průřezem kmene," popisuje.
V Praze se dal do rozborů. Letokruhy stromů vznikají tak, že na jaře roste dřevo rychleji – dělivé pletivo stromu má na jaře poměrně velké buňky. V druhé polovině roku přibývá dřevo pomaleji, buňky jsou menší. „Tunguzská událost se stala na přelomu června a července a pozdní dřevo se v tomto roce v některých přežilých stromech vůbec nevyvinulo," konstatuje Günther Kletetschka. V letokruzích zůstaly zachyceny i stopy po tom, že některé stromy hořely – zřejmě však jen chvíli. „Pravděpodobně je zapálil žár po události, ale pak je uhasila tlaková vlna, která následovala," předpokládá.
Příliš mnoho vápníku a stroncia
Původně ve vzorcích ze stromů hledal s kolegy magnetickou stopu, která tam mohla zůstat po explozi kosmického tělesa. Ale nic přesvědčivého nenašel. „A tak jsem čas od času hledal dál," říká docent Kletetschka. Využíval rentgenovou fluorescenci, což je metoda, která pomocí rentgenového záření vyvolá v prvcích odpovědi, podle nichž se dají identifikovat. „Takhle jsme pak ve vzorcích našli anomálie v zastoupení vápníku a stroncia. Tyto prvky strom získává z půdy a využívá je k růstu. Normálně se vyskytují vždy v kůře. Ale v tomto případě se tyto prvky ve výrazném množství objevují ve dřevě, a to překvapivě ve vrstvě letokruhů z doby těsně před katastrofou!" popisuje.
Vysvětlení podle něj může být dvojí. Podle první představy se ohnutím stromu při explozi obnažily a porušily kořeny, takže se narušilo získávání stroncia a vápníku z okolního prostředí. Strom si je tedy vytáhl z vlastních kořenů, a část z nich tedy cestou do kůry uvázla ve starším dřevě. Jinou variantou je, že silná tlaková vlna vtlačila mízu z kůry až do vnitřních struktur dřeva, čímž se do něj dostalo i vyšší zastoupení prvků z kůry. Výzkumníci své poznatky nyní publikovali v odborném periodiku Tree Ring Research.
Výzkum tedy nově ukázal, že katastrofa proměnila dřevo stromu zcela jedinečným, i když nečekaným způsobem. To umožní badatelům lépe chápat, co se tehdy stalo, a využít poznatky při detailnějším hodnocení této nebo jiné podobné události.
