Stejnou otázku jsem položil v mnoha studiích a jednáních, na odborných konferencích a v řadě článků (v tomto časopise naposledy v únorové příloze 2011) sobě, kolegům - projektantům a realizátorům dřevěných budov, širší odborné a uživatelské veřejnosti a zvláště politikům a úředníkům, jejichž ministerstva jsou odpovědna za životní prostředí, energetiku a stavebnictví, tedy souhrnně - bytovou a veřejnou výstavbu zvláště.

Musím bohužel konstatovat, že rozvoj je v tomto období značně omezený, stagnace pokračuje a velký environmentální, energetický a ekonomický potenciál, který dřevěná varianta výstavby představuje, je využíván jen minimálně. O tom mimo jiné svědčí vládou schválená Koncepce bydlení ČR do roku 2020, předložená v červenci roku 2011 Ministerstvem pro místní rozvoj ČR (MMR), kde dřevěná varianta výstavby není vůbec zmíněna a ekologicko-energetické problémy jsou připomenuty jen zcela okrajově. Moje kritické poznámky k uvedené koncepci jsem vedení MMR předal v říjnu roku 2011.

Tento článek je stručným rozborem situace v sektoru dřevěné bytové a veřejné výstavby. Některé úvahy a informace jsem v něm, vzhledem ke komplexnosti pohledu, nucen opakovat.

Je zcela na místě otázka, proč je v České republice podíl dřeva na celkové bytové výstavbě pouze cca 3 až 4 %. ČR má přitom zalesněno 34 % území, v lesích k tomu k dispozici trvale rostoucí zásoby dřeva, z nichž roční těžba činí cca 16 mil m3 a z toho cca 25 % dřeva země exportuje, zvláště v podobě kulatiny a řeziva, a má přiměřený dřevozpracovatelský průmysl. V rámci veřejné výstavby je podíl ještě menší, ale v tomto případě nejsou k dispozici statistické údaje. Poznamenávám, že ve většině evropských zemí mírného pásma s obdobným procentem zalesnění se tento podíl pohybuje mezi 15-20 %. Pozitivní výjimkou je Velká Britanie, která, přestože má zalesnění pouze kolem 10 %, má v Anglii podíl dřevěné bytové výstavby přes 20 % a ve Skotsku kolem 70 %. Skandinávské státy, s výjimkou Dánska, mají zalesněnost přes 70 % území a podíl dřeva na celkové bytové výstavbě se pohybuje mezi 70-80 %.

Časově i věcně lze rozdělit důvody tohoto zaostávání do dvou skupin: * dědictví minulosti; * trendy a možnosti současnosti.

Dědictví minulosti

Na rozdíl od většiny regionů západní a severní Evropy, kde stojí dřevěné skeletové stavění s výplní obvodových a vnitřních stěn z vyztužené hliněné mazaniny (lepenice) nebo cihel, zůstala stavení v českých zemích převážně omezena na jednotlivé patrové maloměstské nebo venkovské domy s roubeným nebo zděným přízemím a jednopodlažní hospodářské budovy. Evropská dřevěná historická městská centra (obr. 1), budovaná v Evropě od 14. století, v českých zemích neexistují, především v důsledku požárních omezení v podobě různých ohňových patentů a vyhlášek. Od konce 18. století byla stavba dřevěných domů ve větších městech jmenovitě zakázána a starší dřevěné budovy byly demolovány. Dochované skeletové patrové městské domy patří k výjimkám (Špalíček v Chebu, Valdštejnské domy v Liberci). V severočeských Zákupech a Železném Brodě vznikla na začátku 17. století městská centra s patrovými skeletovými a roubenými domy s průběžným loubím (podsíní), mezi kterými dominovaly radnice s bohatě dekorovaným patrem a barokní věží (obr. 2). Obdobná městská centra byla postavena i v řadě menších, zvláště severočeských měst (Žacléř, Vrchlabí aj.). Zachovaly se z nich pouze kresby, někdy fotografie a několik roztroušených domů. V atmosféře předpisů a zákazů aplikace dřeva v městské výstavbě se tato dřevěná městská centra v druhé polovině 19. století demolovala. Lépe skončila radnice a několik dřevěných patrových domů z náměstí a jeho okolí v Rožnově pod Radhoštěm, jež díky nadšení a houževnatosti bratrů Jaroňkových - zakladatelů Valašského muzea v přírodě -byly na začátku dvacátých let minulého století do muzea přeneseny (resp. se postavily kopie). Venkovská lidová architektura, zvláště roubené přízemní a patrové domy, se tak pro širokou uživatelskou veřejnost postupně staly ne zcela výstižným představitelem tehdejšího dřevěného stavitelství (obr. 3).

Stavební řády, ohňové patenty a zvyklosti v 19. století Již zmíněné omezování, a ve městech i zakazování dřevěného stavění, pokračovalo i v 19. století. Četnost požárů v 17.-18. století byla důsledkem zvláště rozsáhlého používání hořlavých střešních krytin, malých nebo žádných odstupových vzdáleností a pomalého a neúčinného protipožárního zásahu. Přibližně v období let 1750-1840 vydávaly rakouské úřady asi každých deset let tzv. ohňové patenty, kterými se snažily omezit výstavbu dřevěných domů, a vyzývaly obyvatelstvo ke stavění z kamene a cihel. Pozdější požární omezování se stalo součástí dále uvedených stavebních řádů, jež obsahovaly především paragrafy o odpovědnosti, trestech, organizaci prevence a protipožárního zásahu. Nic se nepsalo o protipožární technice stavění.

U dřevěných skeletových budov v českých zemích chyběla, ve srovnání se západními a severními evropskými zeměmi, zkušenost (zvláště z hlediska konstrukčního a požárního) s výstavbou vícepodlažních hrázděných domů. Proto se, jak již bylo konstatováno, výstavba omezila na venkovské, maximálně jednopatrové domy. Stavební řád pro královské hlavní město Prahu z roku 1886 (jeho platnost byla rozšířena i na Plzeň a České Budějovice) a Stavební řád pro Království české z roku 1889 obsahují řadu ustanovení, jež tuto malou zkušenost a nejistotu odráží. Tyto řády s různými doplňky platily až do poloviny čtyřicátých let 20. století. Obdobné stavební řády od roku 1894 platily i pro Brno, Moravu a Slezsko. Z mnoha hledisek představovaly tyto stavební řády jen novelizaci obdobných předpisů z roku 1864 (1 a 2).

Pražský stavební řád prakticky dřevěné stavění v obci nepřipouštěl. Doslovné znění§ 51 zní: Zřizování staveb ze zdí hrázděných aneb stěn dřevěných zpravidla není dovoleno. Stavby takové mohou být jenom v případech zvláštních úřadem stavebním býti povoleny.

Je třeba uvést několik vybraných paragrafů ze Stavebního řádu pro Čechy ve vztahu k našemu tématu: *§ 53-56 - Pro nosné stěny přicházejí v úvahu pouze cihelné zdi

o stanovených šířkách; * § 57 - Hrázděné a prkenné dělicí příčky musí být samonosné a uloženy na nosných zdech. Z obou stran musí být omítnuty; *§ 73 - Vodorovné vazební trámy krovů musí být odděleny od konstrukce dřevěných stropů posledního patra; *§ 74 - Nedovolují se dřevěné lomenice a tam, kde ještě jsou, mají

se vyzdít. U dřevěných stavení provést z lepenice; *§ 94 - Stodoly, sýpky, zahradní domky atp. mohou býti dřevěné a míti šindelovou, resp. jinou spalnou střechu, pokud jsou mimo osadu a v dostatečných vzdálenostech - přes 20 m; *§ 107 - Obytné podkroví se může zřizovat u hrázděných domů, pouze

když nemají více než jedno patro.

Výjimky a úlevy v otevřených obcích, včetně použití jiných staviv na nosné stěny, povolovalo představenstvo obce. Pochopitelně se za více než jedno století platnosti těchto a předcházejících velmi konzervativních stavebních řádů vytvořila mezi staviteli i uživateli obecná atmosféra, že ve městech nelze stavět jinak než z cihelného zdiva. Ve značné míře přetrvává dosud. Přispěla k tomu uživatelsky a v širokém měřítku pozitivně vnímaná a funkčně kvalitní zděná stavitelská archiinzerce tektura v období od konce 19. do poloviny 20. století, a poté paradoxně i silně negativně vnímaný rozvoj betonových panelových domů a sídel. Dále uvedené příklady maloměstského dřevěného stavění od konce 18. do začátku 20. století jsou z těchto důvodů proto spíše výjimkami než běžnou realizační praxí.

První z nich je dřevěné lázeňské městečko Karlova studánka v údolí mezi kopci Hrubého Jeseníku. Lázeňský provoz města byl zahájen po roce 1780 a z tohoto období pocházejí také nejstarší lázeňské domy. Další byly stavěny v průběhu 19. a na začátku 20. století. Jsou však vždy solitérní, nevytvářejí souvislou ulici nebo náměstí. Druhou výjimkou jsou Františkovy lázně, zvláště konstrukčně hybridní hotel Tři lilie (obr. 4), kde často pobýval J. W. Goethe, a několik otevřených lázeňských pavilonů.

Program Úspory a náhrada dřeva ve stavebnictví Jedná se o již téměř zapomenutou ministerskou aktivitu, kterou na základě nesmyslné a škodlivé politické objednávky od padesátých až do poloviny šedesátých let 20. století horlivě rozvíjeli někteří jednotlivci či některé zainteresované instituce. Vedle racionálních námětů na zlepšení pomocných konstrukcí (bednění, lešení, pažení atd.) se také z tohoto titulu prosazovala betonová panelová prefabrikace, omezovaly se dřevěné krovy přechodem na ploché střechy nebo se nahrazovaly betonovými vazníky atd. Výsledkem přibližně patnáctiletého úsilí se spotřeba zabudovaného dřeva v bytové a veřejné výstavbě snížila na cca jednu desetinu (3 a 4). Celodřevěné budovy se ocitly zcela mimo program. Tyto tendence měly, mimo jiné, značně negativní vliv na vývoj teorie a praxe dřevěných konstrukcí. Ještě začátkem sedmdesátých let se v československém stavebnictví spotřebovalo pouze cca 100 000 m3 dřeva (cca 1 % z jeho celkové produkce), ale asi 1,3 milionů m3 surového dřeva se vyváželo, takže motivace s ohledy na ochranu českých lesů se ukázaly jako hluboce pokrytecké.

Tato téměř nepřátelská atmosféra k dřevěnému stavění se přenesla i do odborného školství. Profesoři Ondřej a Skrbek, jinak vynikající odborníci a pedagogové, ve vysokoškolské učebnici Stavitelství I z roku 1954, napsané pro obor pozemní stavitelství a architektura, v kapitole o dřevěných budovách uvádějí, že dřevěné stavby jsou cca o 30 % dražší, hodí se jen pro odlehlá místa, provizorní nebo přenosné stavby, a lze je tedy používat jen výjimečně. Dvě generace architektů a stavebních inženýrů neměly možnost získat znalosti o komplexním navrhování a realizaci dřevěných budov, o vývoji dřevěného stavění v Evropě, severní Americe a Japonsku. Kontinuitu výuky dřevěného stavění udržovaly v padesátých až osmdesátých letech pouze konstruktéři - statici. Tato velká znalostní a informační mezera dosud není uspokojivě zaplněna.

V uvolněných politických podmínkách šedesátých let se začaly prosazovat z funkčních, energetických a surovinových důvodů změny technologicko-materiálové struktury bytové a veřejné výstavby, a tato klatba byla ze dřeva nakrátko sejmuta. V Československu nebyl však bohužel v tomto období dostatek kvalitních plášťových a izolačních materiálů a koncepce lehkého dřevěného skeletu v podobě amerického PFS (Platform Frame System) nebyla projektantům a realizátorům dřevěných domů známa.

Středočeské dřevařské závody v Novém Strašecí a České Lípě, Východočeské dřevařské závody v Trutnově a slovenská Preglejka v Žarnovicích začaly v malém rozsahu vyrábět a dodávat pro svépomocnou výstavbu, nebo i samy montovat, individuální a řadové rodinné domy. Konstrukce domů sestávala vždy ze stěnových panelů s dřevěným rámem na výšku podlaží a s šířkou cca 1200 mm. Na vnější plášť se často používaly nevhodné materiály - lignátové a azbestocementové desky, pro interiér dřevovláknité desky (sololit) v tloušťce cca 5 mm, jež podléhaly příliš velkým objemovým změnám, měly menší trvanlivost, v případě azbestocementových desek byly i zdravotně závadné. Následkem byla nutnost viditelných svislých styků, jež se stávaly často i zdrojem funkčních závad. Lepším řešením se jevily dodatečné palubkové obklady připojené na dřevěný rošt.

Později československý stát dokonce zakoupil licenci technologie výroby dřevěných domů OKAL, i když již s jiným cílem - řešit problém zaměstnanosti v oblasti Jeseníku. Normalizační politická atmosféra po sovětské okupaci a silná cemento-prefabrikační lobby však připustila jen velmi omezené navázání na tyto tendence šedesátých let. Kritické postoje, které pronikly do odborného tisku, byly ignorovány (mj. 5, 6, 7).

Autor konstrukčního systému OKAL, prof. H. Weber z Vysoké technické školy v Hannoveru, vycházel z využití masivních dřevotřískových desek (30 a 68 mm), vylehčených dutinami kruhového profilu, jež byly připojeny k dřevěnému rámu z profilu 90/90 mm. Tepelnou izolaci obvodových stěn v této tloušťce činila minerální rohož. Desky se pro zvýšení odolnosti proti vlhkosti oboustranně impregnovaly nástřikem syntetické pryskyřice. Šířkový modul panelů byl 1250 mm. Systém byl původně určen jen pro jednopodlažní rekreační nebo sociální rodinné domy s plochou střechou, jejíž panely měly obdobnou skladbu. Architektonická forma stála mimo program (obr. 5). Později se systém rozšířil na dvoupodlažní variantu, s možností aplikace sedlové střechy. Součástí licence se stala mechanizovaná výrobní linka s kapacitní možností až 1000 rodinných domů ročně. Konstrukčně-materiálové řešení v průběhu času doznalo řady změn. Domy OKAL v sedmdesátých a osmdesátých letech - přes svá omezení a funkční problémy - jednoznačně dominovaly dřevěné bytové výstavbě a posílily v české uživatelské a odborné stavební veřejnosti kritický postoj k možnostem a kvalitě dřevěného bytového stavění. Požární standardy Česká, a nejen uživatelská, ale i odborná veřejnost, není dostatečně seznámena se současnými možnostmi protipožární ochrany dřevěných budov. Ty jsou ve srovnání s masivními zděnými nebo betonovými variantami pokládány z požárního hlediska za příliš rizikové. Svůj negativní vliv sehrává i historické vnímání požárů dřevěných domů, zvláště velkých požárů celých, převážně dřevěných měst, jako například požár Londýna v r. 1667, Chicaga v r. 1840, finského Oulu v r. 1822 a dalších. Velké rozšíření požárů bylo v minulosti možné především v důsledku používání hořlavých střešních krytin z došků nebo šindelů, hořlavými stěnami mezi domy a malými odstupovými vzdálenostmi mezi domy, nehledě na pomalost a malé účinnosti protipožárního zásahu. Negativní vliv požárních standardů na rozvoj dřevěných budov bohužel přetrval až do konce 20. století.

Dřevo a dřevomateriály jsou nepochybně středně, respektive lehce hořlavými materiály - C2 a C3. Dřevěné budovy však při bezpečné požární koncepci budovy a zajištění požární odolnosti dřevěných prvků a detailů nepředstavují větší požární riziko než srovnatelné masivní - zděné a betonové - respektive ocelové, vícepodlažní stavby. Zkouškami ověřená požární odolnost je 60 až 90 minut, jak uvádí článek doc. P. Kuklíka na str. 15 této přílohy.

Československé požární standardy ČSN 73 0802 - Požární bezpečnost staveb - Nevýrobní objekty, a zvláště ČSN 73 0833 Budovy pro bydlení, zpracované v období 1975-1976, výstavbu dřevěných vícepodlažních domů prakticky neumožňovaly. Zvláště druhý standard byl velmi omezující a povoloval výstavbu dřevěných rodinných domů maximálně do dvou podlaží. Byl zrušen teprve v roce 1996. Odrážel již zmíněnou dominanci betonové, panelové bytové výstavby a také ekonomických nesmyslů, jako byl již dříve zmíněný program Úspory a náhrada dřeva ve stavebnictví.

Trvanlivost Vedle obav z nízké požární odolnosti dřevěných budov přetrvává u uživatelské, ale i u odborné veřejnosti, jež není zaměřena na dřevěné stavění, falešný předsudek o krátké trvanlivosti dřevěných budov. Často je i zaměňována trvanlivost dřeva v lese se dřevem, jež je součástí dřevěného konstrukčního nebo fasádního systému. Tato neznalost často vychází z existence různých provizorních staveb bez hydroizolace základů, špatně nebo vůbec neudržovaných chat, kůlen a přístavků. Zabudované dřevo s rovnovážnou vlhkostí < 10 %, dobře chráněné před zemní vlhkostí a deštěm, ve standardně větrané a udržované budově má fyzickou životnost minimálně 200 roků. Zvláště v Evropě, Číně a Japonsku lze nalézt desetitisíce budov starších více než 300 let (mimo jiné viz obr. 1). Na obr. 6 vedle sebe stojí obytný roubený dům z poloviny 16. století a betonové panelové domy stavěné kolem roku 1975 - otázka zní, které z nich budou mít delší životnost? Bude o tom zřejmě rozhodovat spíše funkčně ekonomická než fyzická životnost.

Trendy a možnosti současnosti

Až do začátku průmyslové revoluce v polovině 18. století růst populace, intenzita lidské činnosti a konzumace neohrožovaly přírodu a s ní spojené životní prostředí. Intenzivní technický a ekonomický růst, především v Evropě, Severní Americe a později i v Asii, se začal projevovat - nejprve jen lokálně a globálně, pouze málo viditelně, ale od druhé poloviny 20. století ve stále větším rozsahu - ve zhoršené kvalitě ovzduší, nadzemních i podzemních vod, poškozováním lesů (v tropických regionech i plošným kácením) a celkovou devastací krajiny. Na rostoucí ohrožení přírody a následně i podmínek lidského života začali upozorňovat nejprve jen přírodovědci, postupně však vážnost situace přinutila širší veřejnost, zodpovědné státníky a mezinárodní instituce vzít environmentální rizika na vědomí, seznámit se s jejich příčinami a hledat efektivní řešení. V závislosti na ekologické gramotnosti, celkové vzdělanosti a kultuře i pocitu zodpovědnosti k příštím generacím se postupně vytváří pestré názorové spektrum na řešení regionálních i globálních ekologických problémů. Od ekosofistů a hlubinných ekologů, kteří se obávají přelidnění a zhroucení biologických systémů matky Země, až po ekonomy, jež velmi hlasitě prezentují svoje přesvědčení, že lidská inteligence, ve spojení s neviditelnými i viditelnými tržními silami, si s ekologickou krizí nějak automaticky poradí, a žádná ekologická katastrofa lidstvo proto neohrožuje. Paradoxně se však silně obávají současné ekonomické krize, se kterou si trh zatím neví rady. Domnívám se, že nejkomplexnější, a proto nejméně riziková, je filozofie trvale udržitelného rozvoje - TUR, jejíž principy byly formulovány již v roce 1972 na Konferenci OSN o životním prostředí a v dalších obdobích byly několikrát aktualizovány. Prostředí OSN je také nejvhodnější pro nezbytná mezinárodní jednání a přijetí závazných dohod.

Bytová a veřejná výstavba je - od těžby surovin přes zpracování stavebních materiálů a vlastní výstavbu až po provoz (vytápění a údržbu) a likvidaci odpadu po demolicích - energeticky mimořádně náročným sektorem. Spotřebovává cca 50 % produkované energie. Již v roce 1999 přijala EU Amsterodamskou smlouvu, která je závazná pro všechny, tedy i pro později přijaté členské státy, a požaduje Integraci environmentálních kritérií do hospodářské politiky ve všech základních sektorech a zpracování studií o konkrétní podobě této integrace.

Ke zpracování takové studie existuje dostatek podkladů, včetně výstupů z grantového projektu Dřevěné vícepodlažní budovy, jehož jsem byl řešitelem a z nějž podstatné poznatky již byly publikovány (10 až 13). Shrnu tedy stručně některé z nich a ukáži je na příkladech sídel rodinných a bytových domů.

Úspory energie a snížení emisí kysličníku uhličitého v dřevěné bytové a veřejné výstavbě Energetické úspory a následná environmentální i ekonomická pozitiva jsou obvykle stanoveny pro konkrétní dřevěný dům, celé sídlo nebo i město, porovnáním s jeho silikátovou variantou, nejčastěji se zděnými - cihelnými stěnami a betonovou spodní stavbou a stropy. Zvláště ve vazbě na automobilovou dopravu a funkční uspořádání sídla nebo města bude nutno do tohoto hodnocení zahrnout i ekologii urbanistického řešení. Na obr. 7-9 je příklad sídla s šestnácti rodinnými domy, s užitnou plochou od 145-325 m2, celkem 2913 m2. Celková plocha sídla činí cca 17 tis. m2, z toho komunikace má přes 3500 m2. Sídlo se nachází na okraji stávající obce Líbeznice u Prahy. Žádná komunikace není průjezdná, všechny garáže jsou začleněny do plochy domů, případné parkoviště se nacházejí na okraji, mimo plochu sídla. Garážové přístavky jsou vyloučeny. Domy jsou nízkoenergetické, celkové energetické úspory činí cca 9000 MWh za dvacet let (předpokládaná životnost fotovoltaických elektráren), z toho výrobní energie (od těžby surovin až po výstavbu domů) tvoří cca 2300 MWh, zbytek z titulu vytápění a větrání.

Samozřejmě že i po tomto období bude uspořená energie ročně narůstat cca o 300 MWh.

Ušetřená energie představuje v případě srovnávání s investičními náklady pro sluneční elektrárnu s roční kapacitou 630 MWh finanční úsporu cca 60 mil. Kč, tj. příspěvek energetice cca 3,7 mil. Kč na jeden dům z kapes investorů, kteří jej z části zaplatí v podobě zvýšených pořizovacích nákladů minimálně o 5 %.

Energetické úspory se velmi pozitivně promítnou do snížení emisí kysličníku uhličitého, zvláště při současné struktuře energetických zdrojů, kde převažuje uhlí. Se zahrnutím CO2, jež je vázáno v zabudovaném dřevu po dobu životnosti domů, představuje realizace sídla Líbeznice v období prvních dvaceti let snížení emisí CO2 cca o 6500 t. Při současné ceně 1 t emisí CO2 cca za 14 eur jde o další příspěvek energetice v rozsahu cca 140 tis. Kč na jeden dům.

Omezení těžby a dopravy neobnovitelných silikátových surovin Děje se v důsledku podstatně menší hmotnosti nadzemní části dřevěných budov a představuje cca 100 t na 100 m2 užitné plochy.

Sídlo Líbeznice např. zaujímá plochu cca 2900 m2, což představuje nižší hmotnost cca o 2900 t, s tím spojenou lepší ochranu přírody a krajiny a prodloužení doby do vyčerpání neobnovitelných geologických zásob. Dřevo je obnovitelná surovina - spotřeba na výstavbu sídla činí maximálně 700 m3, to znamená, že produkce hospodářského smrkového lesa z plochy je tedy cca 3 ha, doba obnovy 80 až 100 let.

Omezení silniční nákladní dopravy Jedná se omezení ve fázi od těžby po zpracování stavebních materiálů a ve fázi přepravy těchto materiálů na staveniště. Průměrná dopravní vzdálenost je 60 km, což znamená nižší nákladní přepravu cca o 175 tis. tkm, s čímž je spojeno snížení škodlivých emisí NOx, CO2, SO2 a VOCS (těkavé organické látky).

Nižší nároky na skládkování odpadu po demolicích Jde o cca 2900 t, respektive energetické využití nebo recyklaci cca 70 % demolovaného dřeva.

Z katalogu projektové kanceláře Omnisystem vybírám studii menšího sídla tří- a čtyřpodlažních dřevěných bytových domů s konstrukcí lehkého dřevěného skeletu (obr. 10-12). Sídlo nemá průjezdnou komunikaci, domy disponují podzemními betonovými garážemi, užitková plocha bytů činí 100 až 130 m2, celkem se jedná o 336 bytů na ploše 38 600 m2. Součástí je i velký vnitřní park. Energetické úspory a další ekologické efekty jsou propočteny za stejných podmínek jako pro sídlo v Líbeznicích (tab. 1).

Z těchto dvou příkladů je zřejmé, jak obrovský je energeticko-ekologický potenciál varianty rozvoje dřevěné bytové a veřejné výstavby v příštích cca dvaceti letech, pokud se bude ubírat evropskou cestou a její podíl se bude v ČR pohybovat mezi 20 a 25 %.

Pro srovnání lze uvést další příklad z USA, kde výstavba komplexních dřevěných bytových sídel a malých měst představuje nejčastější variantu. Pod tlakem špatné bytové situace, zvláště rodin s nízkými příjmy, přijal Kongres již v roce 1968 Housing Act (Bytový zákon), s cílem zajistit pro každou rodinu přiměřené bydlení a vhodné životní prostředí. Stalo se tak v rámci následného realizačního programu Operation Breakthrough (Průlom), bohatě dotovaného americkými vládami prostřednictvím HUD - Housing and Urban Development (Ministerstvo pro bytovou výstavbu a urbanizmus), bez ohledu na to, zda byli u moci demokraté, nebo republikáni. I když se nepodařilo splnit všechny programové cíle, program dlouhodobě výstavbu dřevěných sídel a měst povzbudil. Na obr. 13 a 14 je město Marin City v Kalifornii: má 2500 obyvatel a 255 převážně třípodlažních bytových a 85 rodinných domů. Dále se v něm nacházejí školy, knihovna, kostel, společenské a obchodní centrum. Vystavěno bylo v průběhu cca dvou let, v letech 1996-1997. Evropské příklady lze mimo jiné najít v autorových publikacích (10 až 12).

Inspirující studentské projekty veřejných budov Na Stavební fakultě ČVUT v Praze je v relaci k malému rozsahu dřevěné výstavby v ČR velký zájem o tento obor a na volitelný předmět Navrhování dřevěných budov se každoročně přihlásí kolem šedesáti studentů. Řada z nich si jako téma k diplomové práci vybírá středněpodlažní dřevěnou budovu. V minulém únorovém speciálu tohoto časopisu, zaměřeném na dřevostavby, jsem představil studentské projekty, věnované bytovým středněpodlažním domům. Tentokrát prezentuji několik studentských projektů veřejných budov, mimo jiné s cílem inspirovat zájem investorů o uplatnění dřeva i v této oblasti.

Projekty jsou zpracovány s podrobnostmi na úrovni stavebního projektu, včetně podrobného statického výpočtu, tepelně-energetického, požárního a akustického hodnocení. Uváděny jsou jen vybrané vizualizace, půdorysy nebo řezy. Většina těchto studentských projektů vychází ze studií zpracovaných v projektové kanceláři Omnisystem.

* Hotel s restaurací a rozhlednou, Lukáš Zrna, 2006 Hybridní nosná konstrukce, těžký dřevěný skelet (TDS) je aplikován v přízemí, kde se nachází mimo jiné restaurace, a na dvanáctipatrovou věž rozhledny. Třípatrová budova hotelu má nosnou konstrukci z lehkého dřevěného skeletu (LDS), viz obr. 15 a 16.

* Kulturní centrum v Praze, Václav Jára, 2006 (arch. studie P. Mertová) Čtyřpatrová budova z TDS v kombinaci s masivními dřevěnými deskami (MDD). V dispozici je mimo jiné knihovna, multifunkční sál a výstavní prostory (obr. 17 až 19).

* Základní škola v Praze 5, Radek MĂĽller, 2007 Dvoupatrová budova - nosná konstrukce z TDS a navazující tělocvičnou -hala s příhradovými vazníky (obr. 20 a 21). *

***

Celkové energetické úspory cca 120 000 MWh

Příspěvek na energetické investice cca 180 000 Kč

(za jeden byt)

Snížení emisí CO2 cca 86 000 t

Příspěvek energetice na vyšší cca 10 000 Kč

produkci CO2 (za jeden byt)

Snížení hmotnosti cca 38 000 t

Snížení nákladní přepravy cca 2 300 000 tkm

* Tab. 1. Energetické úspory a ekologicko-ekonomické efekty u modelových

tří- a čtyřpodlažních dřevěných bytových domů s konstrukcí lehkého

dřevěného skeletu

Použitá literatura: (1) Stavební řád pro královské hlavní město Prahu, 1886. (2) Stavební řád pro Čechy - 1889. Praha: Právnické nakladatelství -1941. (3) Velinger J. a kol.: Úspora a náhrada dřeva ve stavebnictví, 1953. (4) Koubek J. a kol.: Nové směry v úspoře a náhradě dřeva ve stavebnictví, 1966.

(5) Bílek V. a kol.: Dřevěný skelet a prostorové jednotky v bytové výstavbě, ČVUT - FS 1983. (6) Bílek V.: Dřevěný stavební systém, Pozemní stavby, 4/1984. (7) Bílek V.: Několik poznámek ke stavu a rozvoji pozemních staveb, Pozemní stavby 2/1989. (8) ČSN 73 0802. Požární bezpečnost staveb - Nevýrobní objekty, ČNI: 2000. (9) ČSN 73 0833. Požární bezpečnost staveb - Budovy pro bydlení a ubytování, ČNI: 1996. (10) Bílek, V.: Dřevěné domy v bytové výstavbě, ČKAIT, 2002. (11) Bílek, V: Navrhování dřevěných vícepodlažních budov, ČVUT -FSv, 2006. (12) Bílek, V.: Architektura a ekologie dřevěných budov - Volyně, Dřevostavby - Sborník semináře, 2007. (13) Bílek V.: Dřevěná bytová a veřejná výstavba v zrcadle trvale udržitelného rozvoje - Volyně, Dřevostavby - Sborník semináře 2011.