RNDr. Mojmír VLAŠÍN, přírodovědec
--------------------
Já jsem se zajímal o přírodu už od dětství, už vlastně od skautu a na vysoké škole jsem studoval biologii a ekologii a často jsem jezdil do přírody, ale moc velké potěšení mně to nepřinášelo, protože s čím jsem se tam setkával? Odumírání lesů, fabriky chrlily velké množství jedů, emisí do ovzduší, na polích se práškovalo z letadel, hnojilo se ledkem s obsahem kadmia, řeky byly znečištěný množstvím odpadů, že jo, mnohé z nich páchly a hnily, takže ta, ta naděje tady nebyla veliká a my jsme se snažili v rámci našich možností chránit aspoň to, co šlo,to znamená, nějaké ty malé rezervace a podobně a snili jsme o tom, že ta příroda bude lépe chráněna, že se vybudují nové chráněné oblasti, například i národní parky. Nabízela se Šumava, Podyjí a podobně. No, ale realita byly jiná, takže nám často zůstávala jenom ta víra. V roce 1989 jsem slavil 35. narozeniny, mám je 17. listopadu a večer přišla sametová revoluce, která přinesla spoustu nadějí také do ochrany přírody. Měli jsme své sny, představy, co všechno se teďka změní a některé z nich se naplnily, ale mnohé také ne. Například Novomlýnské nádrže, u kterých stojí, tak jsme doufali, že se je podaří buďto vypustit, anebo nějakým způsobem změnit, aby ta zůstala část té přírody, která zmizela pod její hladinou. Doufali jsme v návrat lužních lesů, doufali jsme v to, že se tady podaří udělat nějaký národní park, ale k tomu bohužel nedošlo. Tady jsme na Kočičí skále, která je vlastně na hranici Chráněné krajinné oblasti Pálava, která byla vyhlášena v roce 1976 a původní záměr ale byl, že to zahrne i oblasti soutoku a podluží, to znamená, celou tu oblast až k hranicím se Slovenskem a s Rakouskem. Zásahem krajského výboru strany KSČ tehdy právě k tomu nedošlo, bylo to zmenšeno jenom na to samotné vápencové bradlo a nejbližší okolí a ta cenná oblast soutoku zůstala dodneška nechráněná. No, a teď jsme konečně na soutoku, vlevo je Dyje, která tvoří hranici České republiky, no, a tady kolem mě jsou lužní louky, typický fenomén právě oblasti soutoku, který měl být chráněn formou chráněné krajinné oblasti. Co je tady typické jsou tyto stromy, říká se jim staroduby. Jsou to odumírající nebo již odumřelé staré duby, které jsou domovem spoustu druhů hmyzu, jmenuju třeba tesaříka velkého, no, a hnízdí na nich četné druhy ptáků jako luňáci anebo také například typicky černí a bílí čápi. Je tady takovej pokus udělat náhradníky těchto stromů, ovšem, co já tady jezdím 20 let, tak pořád jsou asi metr vysoké, takže nevím, jestli ten pokus bude úspěšný a je to škoda, protože právě ta mozaika těch remízků, těch solitérních stromů toho lužního lesa a meandrující nikdy naštěstí úplně nezregulované Dyje tvoří unikátní kombinaci, kterou jinde v Česku opravdu nenajdeme. Teď se nacházíme u rezervace Cahnov soutok. Ona se sice jmenuje soutok, ale není to území, které zahrnovalo velkou část toho plánovaného rozšíření CHKO. Je to území, který má asi 15 hektarů a chrání poslední zbytek pralesa, který se zde zachoval, nebo řekněme, staršího přirozeného lesa. Tady se nacházíme dokonce v oboře, to znamená, že jsou tady vysoké stavy lesní zvěře a aby vůbec ten prales nebo pralesovitý zbytek byl zachován, tak se vlastně musel oplotit, aby ta zvěř tam nemohla, ona se tam vlastně stahovala a ničila to přirozené zmlazení. Při mapování Naruta 2000 se zjistilo, že tohle území, konkrétně soutok Moravy a Dyje patří k těm nejhodnotnějším z hlediska biodiverzity, co Česká republika má a z toho vznikla vlastně povinnost chránit toto území v rámci soustavy Natura 2000. Tuto povinnost Česká republika nenaplnila. Já jsem do Bruselu podal stížnosti na Českou republiku právě proto, že neochránila toto území tak, jak jí ukládá náš český zákon a evropské směrnice také. Jediným strážcem, který toto území chrání, jsou tady tito komáři, kteří v době, kdy je jich tady opravdu hodně, tak sem nikoho nepustí, ale jinak tohle území žádné ochraně nepodléhá. V okolí této rezervace probíhá běžné kácení, běžná těžba, která způsobuje, že ty velmi podobné porosty v okolí už byly prostě odvezeny na pilu a ten charakter toho území se před očima mění. Možná, že právě proto, že se lesníci obávají, že toto území podlehne nějaké přísnější ochraně, tak se snaží, dokud to jde, co nejvíc toho vykácet, no, ale tím přijdeme o to nejcennější, co tady na soutoku Moravy a Dyje máme. Tak a mám ji, to je užovka podplamatá. To je typický lovec ryb a myslím si, že je to krásný symbol právě soutoku Moravy a Dyje a celého Podluží. Je to příbuzná užovky obojkové, nemá ovšem ty typické obojky a je to podplamatá se jmenuje právě podle toho, že starší český název pro skvrnu je plama nebo plamka a tady tahle opravdu zespodu je skvrnitá, čili podplamatá. Tahle užovka je u nás poměrně vzácná, ovšem tady se s ní setkáváme celkem běžně právě, jak loví ryby, nebo se ukrývá někde v rákosinách nebo se naopak vyhřívá někde na kameni. A myslím si, že tato užovka může být dobrým průvodcem po navrhované chráněné krajinné oblasti Soutok Podluží. Tohle to území má četné nálepky, je to biosférická rezervace UNESCO, Ramsarské území mezinárodního významu, ale bohužel jsou to jenom nálepky. Žádná reálná ochrana tohoto území z nich nevyplývá, a to je právě ta tragédie, protože všichni si myslí toto území už je úplně chráněno. Ve skutečnosti zde hospodaří Lesy České republiky. Mají tady zájmy těžaři nafty, mají tady zájmy těžaři štěrkopísku. Jde zde celá řada dalších zájmů, například budování kanálu Dunaj - Odra - Labe. A všechny tyhle hrozby vlastně pořád visí ve vzduchu, protože neexistuje reálná ochrana, která by zabránila jejich realizaci. No, a teď jsme ve Chřibech. To je tady ten hlavní hřeben před námi a ještě spousta za tímhle hřebenem. Je to pohoří, vlastně nejzápadnější část karpatského oblouku a jsou tady převážně listnaté porosty a v rámci mapování, které bylo v prováděno v roce 2003 a 2004, takzvané mapování pro Naturu 2000, tak se ukázalo celkem nepřekvapivě, že toto území má velké hodnoty. No, a ve vládním nařízení, které na to navazovalo v roce 2005, je jasně napsáno, že toto území má být chráněno formou chráněné krajinné oblasti. Já jsem tady vždycky rád jezdil, takže mě tato informace potěšila, nicméně dodneska na tom nikdo nezačal pracovat, ani ministerstvo, ani agentura, takže vyhlášení je v nedohlednu. Možná, kdyby tady byla chráněná krajinná oblasti, tak by tady nemusel být tenhle ten hasák. Rezervace Holý kopec u Buchlova. Teď jsme se dostali do takového centra Chřibů, kde právě tato rezervace byla vyhlášena na ochranu přirozené bučiny a je vidět, že když je ponechaná samovolnému vývoji, že se tady pěkně zmlazuje. Staré stromy padají a uvolňují místo nové generaci. Kromě toho ovšem mrtvé dřevo v přirozeném lese tvoří biotopy mnoha druhům živočichů. No, a v tom uvolněném prostoru vidíte nástup nové generace. Napřed se tam objeví semenáčky, potom takovéhle stromky stáří několika málo let, no, a na závěr už se zde objevuje celoplošné zmlazení, kde jsou stromky jeden vedle druhého, ale nikdo je tady nesázel. A taky, když vejdeme dovnitř, zjistíme, že třeba část stromů už je poschlých a vlastně se tady provádí přirozená probírka. V osmdesátých letech minulého století jsem vlastně tady na tomto Holém kopci dělal diplomovou práci na ekologii zemních savců a měl jsem takový sen, že by toto území mohlo být ponecháno bez zásahu jako rezervace. Ten sen se mi splnil, protože ta rezervace ve výměře téměř 100 hektarů je už dneska pralesem a je nádherná. Tahle ta užovka by mohla reprezentovat právě tuto krajinu. Žije na okrajích rybníků, v rákosinách, ale i na vlhkých loukách. Je to náš nejběžnější had a říká se jí užovka obojková právě proto, že má za krkem takové žluté půlměsíčky černě ohraničené, které někomu snad mohou připomínat obojek. Živí se rybami, obojživelníky, drobnými savci, mladší jedinci i hmyzem. Dobře plave a skrývá se většinou v takových rákosových porostech, ovšem samozřejmě se vyhřívá na různých osluněných místech, aby načerpala energii. Typickým zbarvením břicha jsou takové černobílé fleky připomínající černé a bílé klapky na klavíru. No, a myslím si, že může být takovým maskotem právě navrhované chráněné krajinné oblasti Chřiby. Teď jsme ve Svratecké hornatině. Je to údolí, který si řeka Svratka prorvala v pevné hornině zhruba od obce Vír až po Medvědice. Tohle to území je velmi pestré, najdeme zde například rezervaci údolí Chlébského potoka, kde se vyskytují tisíce bledulí jarních nebo nedaleko odtud rezervace Švařec, kde roste švihlík krutiklas, jedna z nejvzácnějších orchidejí,které u nás můžete najít. Typické jsou zde pastviny a extenzivní sady s různými jabloněmi a švestkami a krajina je to velice mozaikovitá a struktura lesa je také zajímavá, protože na těch svazích se uchovaly přirozené porosty smíšené nebo listnaté, které už jinde třeba dál na Vysočině nenajdete. Tak tady teďka přicházíme ke štole, která se jmenuje Na Barytě, je to zbytek středověké těžby, kdy se tady těžila železná ruda, no, a samozřejmě baryt. Tahle ta štola slouží ovšem jako zimoviště netopýrů, kterých je tady mnoho druhů a protože tady nejsou žádné jeskyně, ani jiné podobné podzemní prostory, tak vlastně tyhle ty štoly slouží jako jediný zimní úkryt těmto netopýrů, proto je tak nesmírně důležité, aby tady zůstaly zachovány. V zimním období upadají netopýři do zimního spánku, nebo do hybernace. Během tohoto období se jim zpomalují životní funkce jako například tep jeden až dva za minutu a podobně, dýchají velmi pomalu a spotřebovávají minimum energie. Tu energii mají nashromážděnou v tukových vrstvách přes letní období a v zimě ji pomalu spotřebovávají. Tato štola jako celá řada dalších v okolí jsou zařazeny do programu zimního monitoringu netopýrů, kde se sleduje, jaké druhy a v jakých počtech v těch zimovištích jsou a právě se ukazuje, že je velmi důležité, aby v těch štolách nebyli v zimě vyrušováni. Pokud jde o sledování, které provádíme, tak to se dělá bezkontaktně a velmi rychle. Sice na ně posvítíme baterkou, ale dříve, než to netopýr stačí zpozorovat, tak už jsme prostě v jiné části. Netopýry zásadně nesundáváme, ani se jich nedotýkáme a určuje se to podle celkového vzhledu. Většina netopýrů jde na první pohled určit a ty druhy, které jsou složitější, tak ty se nechávají být a napíše se jenom přibližně, o jakou skupinu netopýrů se jedná. Čili je to sledování bez kontaktu, je to takzvaný neinvazní výzkum. Naším putováním nás provázejí hadi. Tento živočich mezi hady nepatří. Tento živočich se jmenuje slepýš křehký, patří mezi ještěrky, zároveň patří mezi chráněné živočichy. V této oblasti je zatím ještě zcela hojný. Zvnějšku bychom u tohoto slepýše žádné končetiny nenašli, ovšem na rentgenu uvnitř jsou na kostře patrné zbytky neboli rudimenty končetiny, které měli předci tohoto slepýše jako funkční končetiny. Hromady kamení, kamenné zídky, vyprahlé stráně, stepní porosty, tam, kde si lidé nejčastěji představují zmiji, tak v těchto místech právě naopak najdeme tuto krásnou užovku hladkou. Starší český název je zlobice, protože ona se dokáže opravdu hodně zlobit, když ji chytnete, kouše. Tahle ne, tahle je hodná a latinsky se jmenuje coronela, protože na hlavě má něco jako korunku. Šachovnicovitě uspořádané skvrny mohou při rychlém pohybu někomu připomínat klikatou čáru, protože si ji velká spousta lidí plete se zmijí, je nejedovatý zcela neškodný a vlastně pro člověka zahrádkáře užitečný, protože mimo jiné také se živý drobnými hlodavci. Tahle oblast nikdy nebyla připravená do takového stádia v mašličkách, který by už mohl jít k nějakému schvalovacímu procesu na rozdíl třeba soutoku, kde jenom, co já vím, byly připraveny tři různé návrhy na vyhlášení. Ale přesto si myslím, že tahle ta část především ten fenomén té nikdy nezregulované řeky a čisté řeky Svratky s okolními svahy s převahou přirozených porostů, že by stál za to, aby byl chráněn formou chráněné krajinné oblasti. A teď jsme se konečně dostali k Novohradským horám. To je vlastně tady ten hřeben za námi a tam vzadu vidíme klášter Dobrá Voda, podle které se jmenuje i blízká obec a podle které se jmenuje i nápoj, který je tady stáčený, na jehož obalu je uvedeno, že pochází z Chráněné krajinné oblasti Novohradské hory, ale pravda to není. Už v roce 1995 bylo celé toto území připraveno na vyhlášení jako chráněná krajinná oblast. Tehdejší ministr životního prostředí František Benda už to donesl do vlády, byly tam souhlasy všech starostů obcí, které tady v tom území jsou, nemělo to žádné problémy a stačilo jenom, aby vláda přijala nařízení, kterým se tato oblast vyhlašuje. Bohužel ve vládě na něho křikl tehdejší předseda vlády Václav Klaus, František Benda se vyděsil, sklapl desky a odešel a už nikdy s tímto návrhem do vlády ani on, ani nikdo další nepřišel. Novohradské hory se objevily jako chráněná krajinná oblast dokonce na turistických mapách, protože už to všichni pokládali za hotovou věc, ale teď tady není nic. Vlastně něco tady je, skládka pneumatik, ale ta si myslím, že by v chráněné krajinné oblasti určitě nebyla. Tady jsme nedaleko rakouských hranic na okraji Novohradských hor u malého lesního rybníčku, což už je dneska vzácnost, protože tady sice asi nějaké ryby budou, ale není jich moc, takže tady zbyl prostor pro žáby, konkrétně skokany, kteří tady skřehotají a vytvářejí tady krásnou kulisu. Voda v rybníce je hnědá, ale není to tím, že by ten rybník byl tak strašně zabahněný, je to tím, že přitékající voda je rašelinná, má přirozeně hnědou barvu, je pravděpodobně kyselé reakce, takže se tady kdovíjaké rybářské hospodaření nedá dělat, a to je možná dobře, proto se nám to zachovalo v takovémhle stavu. Možná je to i kvůli tomu, že to je součást bývalého hraničního pásma, takže se ještě nepodařilo ten rybník přeměnit na necky plné kaprů. Okolní porosty jsou z velké části přeměněny na smrkové monokultury, ale najdou se zde krásná místa s původním přirozeným porostem, a dokonce jsou zde i pralesní rezervace, ale tam se podíváme později. A je moje. Tohle je zmije obecná. Ona už teda zdaleka není obecná, ona je velmi vzácná. Patří mezi kriticky ohrožené druhy. Jedovatost zmije se silně přehání. Většina uštknutí zmijí nekončí smrtí, taky zmije nemá toho jedu tolik, aby zdravého dospělého člověka usmrtila. A když se to srovná třeba s pobodáním hmyzem, konkrétně třeba sršní nebo vosou, tak těch smrtelných úrazů je mnohem víc ve skutečnosti než zmijí. Spousta lidí se domnívá, že zmije žije v nějakých suchých kamenitých stráních, kde je velký horko, ale ono to tak není. Právě zmije bývá často na okrajích mokřadních luk, na okraji rašelinišť, přímo v rašeliništích, kde je schopna přežít na rozdíl od ostatních hadů, který do takovéhleho prostředí vůbec nejdou. No, a teď se nacházíme v Žofínském pralese, což je nejstarší rezervace v Evropě a možná i na světě, kterou vyhlásil hrabě Buquoy na svém panství už v roce 1838 a uvědomme si, že teprve o 50 let později byl vyhlášen slavný Yellowstonský národní park, první národní park na světě. Čili my se tady máme čím pochlubit. Myslím, že v ochraně přírody patří Česká republika k těm nejlepším, ale je s podivem, že toto nádherné území není součástí chráněné krajinné oblasti. Člověk se mimovolně ptá proč? Tady je vidět, že když se ponechává určité území bez zásahu, tak tady padají kmeny a na jejich mrtvých tělech už vyrůstá nová generace. To je koloběh v přírodě, který člověk normálně nevidí, protože mrtvé stromy, odůmírající stromy odklidí lesník a je z nich dřevo, které všichni potřebujeme, to je v pořádku, alespoň malá část těch porostů by měla zůstat, abychom viděli, jak to v té přírodě doopravdy chodí, a to je tady. Tak a tady jsme u vchodu toho Žofínského pralesa. Tady stojí památný kámen s cedulí Žofínský prales a píše se zde, že 28. 8. 1938 byl založen. Tak mě napadá, že hrabě Buquoy, kdy si mohl dovolit vyčlenit ze svého majetku téměř 100 hektarů, z kterého pak už neměl žádný zisk, tak my dnešní bohatá společnost bychom si mohli dovolit nějakou část přírody nechat bez zásahu, nebo aspoň pod nějakými přísnějšími pravidly ochrany přírody. V roce 89 v listopadu jsme měli různé sny, jak by mohla vypadat ochrana přírody, některé z nich se naplnily, například Národní park Podyjí, to jsme ani nedoufali, že za dráty může vzniknout něco tak krásné. A jiné sny zůstávají pořád jenom sny.
