I když lýkožrout smrkový zlikvidoval na Šumavě tisíce hektarů lesa, některé smrky uprostřed uschlé planiny nechal být a vůbec se je nepokusil napadnout. Přitom sousední stromy stejného původu i stáří kůrovcové kalamitě podlehly. Tahle nevyřešená záhada představuje jeden z důkazů, že lesnická věda není všemocná a příroda se někdy řídí zákony, které člověk stále nedokáže uspokojivě vysvětlit.

Jako kukuřičné pole, které napadl mrak kobylek, všechno sežral, ale přitom z neznámého důvodu z milionů rostlin deset ušetřil. Tak vypadá na některých místech Národní park Šumava. V lokalitách, které zasáhla kůrovcová kalamita, totiž turisté mohou pozorovat zvláštní jev. Uprostřed stovek hektarů suchého lesa, pod nímž se probouzí k životu nový porost, stojí drobné ostrůvky zcela zdravých, zelených smrků. Tyto smrky, stojící po malých skupinkách, ale i jednotlivě, buď kůrovec nenapadl, nebo prostě nedokázal zničit. Proč?Vodpovědi na tuto otázku se tentokrát vzácně shodují lesníci s entomology a biology. Všichni totiž přiznávají, že uspokojivé a vědecky prokazatelné vysvětlení zatím neexistuje. „Z některých smrků, které přežily kůrovcovou kalamitu, jsme odebrali klony a umístili je k dalšímu zkoumání do klonového archivu v Srní. Osobně bych rád v tomto projektu pokračoval, protože se jedná o skutečně zajímavou vědeckou výzvu,” říká bývalý ředitel Národního parku Šumava Jiří Mánek. Kdo by přitom namítal, že kůrovec přece pochopitelně útočí předevšímna staré a oslabené stromy, zatímco ty zdravé a silné se mu dokážou ubránit, měl by jen část pravdy. Toto pravidlo platí v lese, kde lýkožrout není přemnožen. Vpřípadě rozsáhlé kůrovcové kalamity, vyvolané třeba předchozími polomy, totiž brouci ve smrkové monokultuře útočí v takovém množství a síle, že veškeré obranné mechanismy smrků přestávají fungovat. Klasickým důkazem jsou stovky hektarů uschlých horských smrčin na Šumavě. Fakt, že v šumavských uschlých smrčinách zůstaly viditelně zdravé, nezasažené smrky, proto skutečně představuje záhadu.

Mánek v této souvislosti zmiňuje studii předního světového odborníka na takzvanou chemickou ekologii profesora Johna Byerse, který po průzkumech ve Švédsku dospěl k závěru, že část smrků neprodukuje látky, takzvané atraktanty, pomocí nichž se kůrovec při náletu orientuje. „Stejnou vlastnost pak měli mít v některých případech dokonce i potomci těchto stromů,” říká Mánek. Jenže kdyby za „odolností” části smrkové populace vůči lýkožroutovi stála pouze její genová výbava, byl by to jednou provždy konec kůrovce. Odolné smrky by totiž časem vytvořily celý smrkový les, který by kůrovcům „nechutnal”. Ani v ryze přírodních, odlehlých oblastech světa, neovlivněných zásahy člověka, se však evolučním procesem žádná smrková kultura zcela odolná náletům lýkožrouta nevytvořila.

V případě Šumavy se navíc nedá „odolnost” některých smrků zdůvodnit ani jejich odlišným původem. I v lokalitách, které byly po kůrovcové kalamitě v 19. století osázeny sazenicemi stejného původu a kde jsou stromy pravděpodobně podobného stáří, zůstaly zdravé smrkové ostrůvky, zatímco okolí kůrovci beze zbytku podlehlo.

Záhada nejen šumavská Podle Petra Doležala, entomologa Biologického centra Akademie věd v Českých Budějovicích a předního českého odborníka na kůrovce, mohou hrát roli i konkrétní půdní podmínky v místě. „Smrky, které mají lepší přístup k vodě, se lýkožroutům dokážou zřejmě bránit lépe než stromy na sušších místech v sousedství,” říká Doležal. A lýkožrout dokáže „vycítit”, proti kterým stromům má větší šanci a které naopak budou klást tvrdý odpor. Doležal sám ale přiznává, že by si nikdy netroufl jednoznačně říci, proč a z jakých přesných důvodů zůstaly uprostřed uschlých smrčin ostrůvky zdravých smrků, které brouci nedokázali porazit. „Lýkožrouti se orientují podle celé směsice různých těkavých látek, v níž pak vycítí i nepatrné změny, ty pak mohou mít na chování naletujících brouků dalekosáhlý vliv. V terénním experimentu tak nikdy nepostihneme všechny aspekty,” říká Doležal.

Přitom fakt, že i při rozsáhlé a pro naprostou většinu ostatních stromů devastující kůrovcové kalamitě přežijí některé smrky nálet ve zdraví, se nepotvrzuje jen na Šumavě, ale i na jiných místech v Evropě, třeba v Bělověžském pralese. Aby to odborníci měli při výzkumu tohoto jevu ještě složitější, v některých případech se ukazuje, že kůrovec udělí stromu milost pouze dočasně, nikoliv natrvalo.

„Když jsme po kůrovcové kalamitě v Trojmezenském pralese zkoumali dospělé smrky, které kalamitu jako jedny z mála přežily, zjistili jsme orientačním šetřením, že se do nich kůrovec vůbec nepokusil zavrtat,” řekl LN Jan Liška z Výzkumného ústavu lesního hospodářství a myslivosti. Po několika letech se ale brouk k těmto stromům vrátil a úspěšně je napadl. „A my nevíme, nakolik v tom hrají roli náhoda, přírodní podmínky nebo geny. Kdo by to věděl, aspiroval by na Nobelovu cenu,” říká Liška. Pavel Hubený, současný ředitel šumavského parku a předtím dlouholetý vedoucí CHKO Šumava, přitom tvrdí, že záhada stromů, které kůrovcům ani při kalamitě „nevoní”, je jen jednou z mnoha záhad spojených se zákony nesmírně složitého lesního ekosystému. Představa, že člověk dokáže kopírovat přírodu a přesně odhadnout, jak se les bude chovat za padesát nebo za sto let, případně usměrňovat jeho vývoj, je iluzorní.

A neplatí to jen o důsledcích kůrovcové kalamity. Ještě zcela nedávno například vědci předpovídali, že éra smrkových lesů kvůli klimatickým změnám a oteplování pomalu končí a že smrky budou postupně i ve vyšších polohách nahrazeny buky. „Jenže třeba v Boubínském pralese lesnické plány předpokládaly pro současnou dobu pětatřicetiprocentní zastoupení smrku, a přitom je tam dnes smrk zastoupen z padesáti procent,” říká Hubený.