PRAHA Ten výsledek zaráží. Že jsou smrky přemnožené, se vědělo, ale lesníci spočítali, že třeba jen v Českém Švýcarsku roste dvanáctkrát víc těchto jehličnanů, než by mělo být přirozené.

A potíž trápí i národní parky na Šumavě a v Krkonoších. Vnejvyšších tuzemských horách dorůstají generace lesa z 18. a 19. století.

Vysoký a nepřirozený podíl smrků s sebou nese řadu nebezpečných jevů. Ať už jde o větší rozsah kalamit, nebo přílišné okyselení půdy, kterou kořeny jehličnanů degradují mnohem víc než listnáče. „Původní dřeviny se lépe vyvíjejí v podrostných formách, nejde jen o plošné nahrazení smrku jiným typem dřeviny. Je to mimo jiné o tlejícím mrtvém dřevě a přirozeném ekosystému. Přeměna nestabilních monokultur smrků je však otázkou příštích generací,” nastiňuje řešení Vladimír Dolejský, náměstekministra životního prostředí.

Správy národních parků provádějí výběrovou těžbu a vysazují buky, duby a jedle. Stejnou potíž mají i hospodářské lesy, kde se smrky sadily z ekonomických důvodů.

KRÁSNÁ LÍPA / PRAHA My tu změnu nepostřehneme. A možná ani naše děti. Tak správci přírody popisují své snažení. I když smrkové háje pročišťují a vysazují k nim původní dřeviny, návrat k přirozené podobě českého lesa bude trvat několik staletí. Zdravá generace smrků vydrží až půl tisíciletí, ta současná přitom pochází z 19. století.

„Přeměna lesa do jeho přirozené podoby je gros naší práce,” popisuje Tomáš Salov ze Správy Národního parku České Švýcarsko. Zdejší původní jedlo-bukový prales zmizel před třemi sty lety, kdy se dřevo těžilo pro lesní sklárny, pro výrobu uhlí a kvůli vzniku volných ploch pro zemědělce. Aby se na pískovce vrátila jedle bělokorá, lesníci postupně odtěžují vybrané stromy, čímž se les prosvětluje. Kde si příroda nepomůže sama, tam malé stromky dosazuje člověk.

Taková praxe se ale rovná dlouhému maratonu. Než lesy v Českém Švýcarsku bude tvořit jen dvacetina smrků, což je ideál, uběhne mnoho času. Podle aktuálních výpočtů jich tam roste rovnou 70 procent. Na Šumavě jich mají 81 procent, přirozený podíl je ale 42 procent. A srovnatelný stav panuje i v Krkonoších, jak nyní upozornilo ministerstvo životního prostředí.

Což je „dobrá zpráva” předevšímpro kůrovce a větrné kalamity. Monokulturní lesy jsou daleko náchylnější utržit od škůdců těžké rány. „Moje pozorování a výzkumy provedené vČesku ukazují, že jeden velký důvod, proč je kůrovcová kalamita na Šumavě tak velká, je, že v minulosti se všude vysazovaly stejné stromy, především smrky, a změnila se tak příroda. Takže to, co my teď vidíme, není epidemie brouka, ale epidemie dospělého smrkového lesa, který jsme vysázeli. Stejné staré stromy totožného druhu na velkých plochách jsou perfektní potravou pro brouka,” řekl LN před nedávnem Daniel Donato, americký vědec a expert na obnovu lesa po kalamitách.

Potíž řeší i hospodářské lesy Jenže náchylnost k zásahům není to jediné, co smrkové lesy spojuje. Nové výzkumy ukazují, že jejich kořeny narušují hlínu a podloží citelněji, než se vědělo. „Jehličnany okyselují a vyčerpávají půdu mnohem víc než listnáče,” popisuje Vojtěch Kotecký, programový ředitel Hnutí Duha.

To znamená, že další generace, které lesáci vysadí, dostávají méně živin a jsou daleko zranitelnější. A potíž rozhodně nestojí jen před správci českých národních parků. Věc semusí řešit i v hospodářských lesích. Smrky tam přirozeně tvořily pouze jedenáctiprocentní menšinu, teď jich roste mnohonásobně víc. A stále se ve velkých počtech na vykácené svahy sází další.

„Má to ekonomický důvod, který pochází už z 19. století. Smrk se kácí dřív než buk,” pokračuje Kotecký. Podle něj jde už jen o sílu zvyku – smíšené lesy prý mají lepší výnosnost.

Nesázejte tak intenzivně Zatímco na Šumavě stromy v roce 1870 vyvrátila vichřice a přírodu pak dorazila obrovská epidemie kůrovce známá jako „broučkový ráj”, v Krkonoších se potíž rodila od 18. a 19. století, kdy bylo nutné zaplnit prostory po holoseči. Zdejší dřevo totiž směřovalo po řece do kutnohorských dolů, v milířích se z něj zase vyrábělo uhlí a popel se prodával do Slezska. Průběžně se navíc stromy těžily i jako palivo pro horské sklárny a železárny.

Postupný návrat k normální situaci znamená, že se vysazují jen místní druhy a lesy se čistí od nepůvodních či invazních dřevin. „Jeden postoj, který se teď rozšiřuje v USA, radí nesázet tak intenzivně a využívat přirozenou regeneraci lesa, kde to jen jde. To s sebou obvykle přináší větší diverzitu druhů a stáří stromů. Tenhle přístup proto minimalizuje budoucí kalamity,” radí vědec Donato.

Čtvrtý český národní park Podyjí zase kácí borovice, které vytlačily listnáče.