Nedávný komentář senátora Jirsy Bitva o Šumavu pokračuje (Právo, 23. 1.), jehož cílem je podpora senátní novely zákona o ochraně přírody a krajiny, byl doslova nabitý dnes módními alternativními fakty.
Ring volný
Cílem mediální kampaně je prosadit senátní pozměňovací návrh, který zrovnoprávňuje rozvoj obcí a ochranu přírody.
Jenže národní parky (NP) se primárně nevyhlašují za účelem rozvoje obcí, ale kvůli ochraně cenných ekosystémů a mizejících druhů, tak jako se národní kulturní památky vyhlašují kvůli jejich zachování a ochraně.
Ostatně mezi deset obcí s nejvyššími příjmy na obyvatele v Česku patří čtyři obce v NP (z toho tři šumavské).
Za zamyšlení stojí, proč s potlačováním rozvoje mají problém jen medializovaní starostové 2–3 obcí z více než dvaceti obcí na území Národního parku.
Možná by vysvětlení přinesl pohled na podivné změny územních plánů, černé stavby a vlastníky pozemků právě v neuralgických místech největších střetů zájmu.
Další pozměňovací návrh prý má zajistit retenci vody, ale ve skutečnosti otevírá prostor pro obnovu a výstavbu nádrží. Alternativní fakta představují tu vysychání řek, tu zvýšené nebezpečí povodní a zvyšování odtoku vody po kůrovcových kalamitách. Dlouhodobě měřená hydrologická data ze šumavských povodí však žádnou významnou změnu v odtoku vody neukazují, řeky nevysychají a funkční rašeliniště jsou velice účinnou „houbou" pro zasakování vody. Někdy je alternativnost až úsměvná.
Starosta Kvildy v srpnu 2015 medializoval vysychání pramenů Vltavy zaviněné – jak jinak – uschlým lesem, a měsíc nato ujišťoval média, že zasněžování jejich skiareálu dlouhotrvající sucho neohrozí, protože čerpají vodu z Vltavy.
Inu nedivím se senátorům, že v těch alternativních faktech mají zmatek.
Další velice kontroverzní návrh umožňuje převést velkou část lesů NP (tedy nejen na Šumavě) do režimu trvalého lesnického hospodaření. Opírá se o alternativní evergreen a urputné tvrzení, že na celé Šumavě byly po staletí hospodářské lesy.
Jak kritická analýza Klostermannových děl, tak především moderní lesnické výzkumy horských smrčin ovšem shodně dokumentují, že v nejcennějších partiích hraničního hřebene hospodářský les nikdy nebyl, zato velkoplošné rozpady se tam opakovaly s překvapivou pravidelností po přibližně 150 letech a smrkový prales se obnovoval spontánně bez zásahu lesníků, čehož jsme svědky i dnes.
Jsem přesvědčen, že kdyby aspoň veřejnoprávní média stále uměle nekonfrontovala vědecká data s alternativními fakty účelově prosazujícími skryté zájmy, mohli by turisté přírodu v NP dávno poznávat daleko intenzivněji. Kéž by konečně všichni naši zákonodárci akceptovali, že přírodní zákony nespadají do jejich kompetence. Ani mandát senátora Jirsy není tak silný, aby poroučel větru a dešti!
Jaroslav Vrba
