Pořad: Nedej se
Roman SZPUK
--------------------
Teda, to je nádhera. To jezírko už se objevilo. To je síla. Když takhle chodím třeba po těch Slatích nebo jdu na tu, k tý Losenici, tak člověk jako se dostane trošičku do jinýho času, zklidní se, do času, do rytmu tý přírody. V přírodě všechno má svůj čas prostě, tam sníh taje, ale netaje urychleně, nikdo ho nepopohání, bouřku taky nikdo nepopohání, aby už zabouřila. Prostě až všechno dozraje, tak to prostě spustí. Hele, krkavci, no. No, to je ta příroda, že jo, tam, tam člověk prostě uniká, uniká prostě z dosahu. Já, já mám nejradši samozřejmě ten vítr, že to je taková hudba, která se neoposlouchá nikdy, jo, ale i to ticho má co do sebe. Kolikrát jsem tady byl o půlnoci, když to tady bylo zamrzlý, tak jsem tady mohl chodit bez starosti, nikde jsem se nebořil, a teď bylo úplný ticho, úplný takový, že člověk něco řekne, a to slovo mu hned spadne do krku zase zpátky. To jsou, to je fakt úžasný. A ty hvězdy, jak tady jsou vidět úžasně, protože tady neruší tolik světlo zespoda třeba z těch vesniček, takže tady se nádherně pozorujou i hvězdy. Takže mně třeba vyhovuje spíš, že být víc neznámý, aby se nikdo moc příliš nezajímal o to, co dělám a já se mohl soustředit. Na pozorování počasí člověk potřebuje mít tu pozornost a dívat se, co se děje v přítomným okamžiku, protože my nemáme správně vůbec se zajímat o předpověď počasí, jo, my prostě opravdu píšeme jenom to, co se do zpráv meteorologických, co se děje v ten přítomný okamžik, jaký počasí je. No, a jak schválně, jak fouká vítr na těch stanicích, přehled počasí a tady máme Benešovka, ta je pověstná, tam vždycky fouká a je tam teď 23 metrů za vteřinu, to je slušný, průměr 16, no, my máme pouhých 9. Takže to je velkej rozdíl. No, a Sněžka ta má dokonce 27 metrů za vteřinu.
osoba
--------------------
Je čas měřit a poslat zprávu.
Roman SZPUK
--------------------
No, teďka máme zprávu. To je právě na počasí krásný, že se ještě nepodařilo ho nějakým způsobem svázat. Prostě není, není předvídatelný, kolikrát se meteorologové netrefí, že jo, a tak oni furt ty lidi řešej jako, tak dneska je pěkně nebo prostě teď zase fouká vítr a jsou třeba naštvaný, ale nic s tím neudělají, to je krásný prostě. A já to mám takový iracionální pocity. Jako když je bouřka, tak vyjdu na střechu a teď zní ty hromy a to, to mě rozeznívá úplně celý nitro ten hrom. Já si říkám, dobře, jo, teď takhle to, takhle to říct, jako to je ono, jo, jen jim to dej, nebo něco takovýho jako ve mně je, jo. Nebo pokřikuju na vítr, jo, tady jako, tak se ukaž, co umíš, jo, prostě, foukni pořádně. No, ráno a už jsou kasteláty. To vypadá na nějakou bouřku pravou letní. Uvidíme. Já jsem začínal lyrikou, přírodní lyrikou a taky duchovní, jo, protože jsem dlouhý roky se zabýval křesťanstvím, mystikama křesťanskýma a podobně. No, a pak jsem začal trošičku psát to haiku, a od toho jsem přešel do takových lyrických próz, který jsou právě založený na podobným pozorování světa. To je takovej paradox, že to je podobný u toho počasí jako u psaní, jo. K obrovské samičce křižáka se přibližuje malý sameček. Jakoby prst Michelangelova boha otce zavadil o prst malátného Adama. A co následovalo? Každý z nich utekl do té své rostliny. Zvolna za úplného bezvětří houstne déšť. Ve studánce se překrývají kruhy, po kapkách zůstává v jejich středu na zlomek vteřiny vodní kulička a vzápětí mizí.
osoba
--------------------
Průměr 275. Výška 120.
Pavel HUBENÝ, ředitel Správy Národního parku Šumava
--------------------
Tohlec to vlastně je les, kterej naši předci vytěžili jednou, nezalesnili ho uměle, je to všechno přirozená obnova toho půdního pralesa. A my teďko, že jsme mu nechali tu volnost.
Roman SZPUK
--------------------
No, no, no.
Pavel HUBENÝ, ředitel Správy Národního parku Šumava
--------------------
Vichřice, vidíš, ty vývraty, kůrovec.
Roman SZPUK
--------------------
Ano, ano, klasika, no.
Pavel HUBENÝ, ředitel Správy Národního parku Šumava
--------------------
Tak ho vracíme zpátky do toho přirozenýho běhu událostí a žije si sám jako my.
Roman SZPUK
--------------------
No, no. Paráda, no.
osoba
--------------------
Tak, Verčo, u mě 215.
Pavel HUBENÝ, ředitel Správy Národního parku Šumava
--------------------
Tady měříme trvalý monitorovací plochy v tom lese, kterej zůstal divočinou, kde se nic nedělá.
Roman SZPUK
--------------------
Jo, jo, jo.
osoba
--------------------
Míšo?
osoba
--------------------
260...
Pavel HUBENÝ, ředitel Správy Národního parku Šumava
--------------------
Takže na těch plochách, kterých máme asi 1100, měříme všechno, co leží, všechno, co stojí ...
Roman SZPUK
--------------------
1100 ploch?
Pavel HUBENÝ, ředitel Správy Národního parku Šumava
--------------------
1100 ploch.
Roman SZPUK
--------------------
To je hodně, no.
Pavel HUBENÝ, ředitel Správy Národního parku Šumava
--------------------
Všechno, co tady roste, zmlazení.
Roman SZPUK
--------------------
No, jasně, jasně.
Pavel HUBENÝ, ředitel Správy Národního parku Šumava
--------------------
Jo, určujeme druhy dopodrobna.
Roman SZPUK
--------------------
Dopodrobna prostě, no.
Pavel HUBENÝ, ředitel Správy Národního parku Šumava
--------------------
A tím se učíme z lesa, protože my jsme žili v různých mýtech o tom, jak ten les funguje, a teprve, když to opravdu změříme a opravdu vidíme, co se dělá a spočtem to, tak najednou vidíme, že on se chová trochu jinak, že je to prostě tajemství, který pomalu odhalujem, a odkrývá se nám prostě úplně nová kniha, nový poznání o tom lese. To v tom lese, kde by si kácel, jako neuvidíš, to si nepřečteš, to vypovídá.
Roman SZPUK
--------------------
No, jasně, jasně, no.
Pavel HUBENÝ, ředitel Správy Národního parku Šumava
--------------------
Co to generuje? Přišli jsme na to, že vlastně nemá cenu ten les sázet, protože on roste sám, jo. Zároveň co je úplně zjevný, je, že ten kůrovec prostě v tom lese nedělá vlastně žádnou škodu pro ten les, pro ten ekosystém. On zabije nějaký stromy, ale tím, že je zabije, tím on uvolní odrůstání jejich vlastních dětí, který oni zabíjej nebo utlačujou těma svýma kořenama...
Roman SZPUK
--------------------
Jo, jo, jo, jasně.
Pavel HUBENÝ, ředitel Správy Národního parku Šumava
--------------------
...takže tím se vlastně obnovuje jako...
Roman SZPUK
--------------------
Oni se nadechnou ty malý, no, jasně, no, no.
Pavel HUBENÝ, ředitel Správy Národního parku Šumava
--------------------
Ty generace se střídaj, jo. Zároveň někdo říká, no, tady byl stejnověkej smrkovej les a zase tady bude stejnověkej smrkovej les. No, není to pravda, protože oni některý stromy přežijou i starý, že jo, takže my víme, že ta struktura toho lesa je takhle přirozená, je normální. Je to jako v lidský společnosti. Tak vidíš to tady.
Roman SZPUK
--------------------
No jo.
Pavel HUBENÝ, ředitel Správy Národního parku Šumava
--------------------
Kam oko dohlédne.
Roman SZPUK
--------------------
Kam oko dohlédne.
Pavel HUBENÝ, ředitel Správy Národního parku Šumava
--------------------
Holina.
Roman SZPUK
--------------------
Holina.
Pavel HUBENÝ, ředitel Správy Národního parku Šumava
--------------------
Tak takhle to vypadá, když se to udělá standardním způsobem. Vytěžíš, sklopíš vývraty, odvezeš dřevo, zalesníš.
Roman SZPUK
--------------------
Zalesníš, no. Jasně, jasně, a je to holý úplně.
Pavel HUBENÝ, ředitel Správy Národního parku Šumava
--------------------
Je to holý. No, taky tu rostou pochopitelně stromy, ono to bude les, to není, o tom není pochybnost...
Roman SZPUK
--------------------
No, no, ale bude to taková ta klasická monokultura, všechno stejně starý, ne.
Pavel HUBENÝ, ředitel Správy Národního parku Šumava
--------------------
A hlavně stejně hustý.
Roman SZPUK
--------------------
A stejně hustý, no.
Pavel HUBENÝ, ředitel Správy Národního parku Šumava
--------------------
Takhle se k tomu lesu tady přistupovalo, řekněme, posledních 150 let.
Roman SZPUK
--------------------
Aha, aha.
Pavel HUBENÝ, ředitel Správy Národního parku Šumava
--------------------
Přičemž ty první, kdo přišli, tak ty káceli napřed prales a většinou ho nezalesňovali, a potom další generace stromů takhle vytěžili, zalesnili, vytěžili, zalesnili, takže jsou tady místa, kde skutečně ty lesy jsou zásadně pozměněný.
Roman SZPUK
--------------------
No, to jo, to ten ...
Pavel HUBENÝ, ředitel Správy Národního parku Šumava
--------------------
Ale kdybychom tady teďko šli a počítali, jak jsou ty stromy starý, tak bychom zjistili, že jsou tady stromy, který jsou potomci toho původního pralesa. Ono v tom lese nakonec za těch 150 let to zase bude vypadat podobně, jako to vypadalo v tom lese teď, budou tam 200letý stromy, ale chybí tomu ta struktura, chybí tomu to mrtvý dřevo, který by tam dělalo tu, tu, ty změnu, tu mozaikovitost těch, těch stanovišť. Bude to jiný.
osoba
--------------------
Je čas měřit a poslat zprávu.
Roman SZPUK
--------------------
Mraky jsou akčním uměním vlastně, jo, protože jako kdyby opravdu nějaký tvůrce vytvářel rychlý abstraktní obrazy a zase, zase je ničil. Nejsou v naší moci vůbec ovládat, ty mraky si jdou svojí cestou. Jsou pomíjivý. Takovej bouřkovej mrak vznikne během 20 minut a je hotový a přitom jsou to tuny vody. Takže naberou strašnou sílu, obrovskou váhu, vybouří se a během chvilky se zase může ten mrak rozpadnout. No, a tyhle cirry, který vidíme, tak jsou jednak svým způsobem takový jako plný nějaký něhy, protože jsou, jsou to takový právě řasy, který, který člověk může si položit na ránu třeba. Ty vole, je tady.
Jáchym KAPLAN
--------------------
Nazdar, Romane.
Roman SZPUK
--------------------
Čau, čau Pošťáku. Ponechanost, ponechanost, termín Mistra Eckharta, mystik, určitě znáš, že jo, prostě Dominika ze středověku. On měl ten termín gelassenheit, ponechanost, kdy říká, že vlastně člověk má nechat probíhat všecko, jak se děje, jo, a je to, on to samozřejmě myslel ve vztahu k Bohu, že člověk prostě se odevzdá Bohu a všechno probíhá nějak jakoby samo, ale myslím si, že i tý přírodě by člověk měl ponechat vlastně ty děje, který se tam odehrávají, aby nějak plynule se děly, jo.
Jáchym KAPLAN
--------------------
Jistě, to je nejlepší i pro tu přírodu, i pro toho člověka, že jo. Vezměme si třeba Šumavu, kolik tady už bylo změn toho zákona o tom parku, a tak pořád je to vlastně nedořešený, jak si, jak si, jak člověk vlastně k tomu přistupuje, jo. Je spoustu lidí, který by ji rádi prostě vyrabovali, co si budem povídat. Postavili si tam hotely, získali z toho nějaký peníze. Jsou zase lidi, který, kterým jde skutečně o tu záchranu pralesa a o to udržení těch hodnot, který tady jsou i pro ty další generace.
Roman SZPUK
--------------------
To je zvláštní, že to jsem zažil i ve Čkyni, tam prostě někdo mi říkal no, ty tady prostě říkáš o tom ponechat les, ponechanost, jako ať si to všechno roste samo, ale kdybys měl svůj les, to bys mluvil jinak. A já jsem říkal, kdybych měl svůj les, tak bych tam chodil dívat se, jak se pomalu ty větve rozpadají, víš, a prostě oni na mě koukali jak na blbce prostě. Já jsem říkal, nezlobte se na mě, já jsem blázen prostě, jo, já, já bych ten les měl pro to, že bych tam přišel a díval bych se, jak se to tam proměňuje, jak jiskří kapičky rosy nebo po dešti a tak dále. To je totiž velká věc, jako když člověk usíná a nemá kolem sebe ty 4 stěny. Má celou krajinu. Celá krajina je v tu chvíli jeho domovem. A jeho domovem prochází vítr. To je přeci úžasný. Lidi se brání dešti a větru a skrývají se ve svých domovech, ale tohle být jakoby na dotek se vším děním noci, to je krásný.
František ŘEHOŘ, bývalý zaměstnanec Lesů České republiky, s. p.
--------------------
Já si myslím, že se to trošinku vymklo, vymklo se to prostě, nikdo to dneska nepřizná, ale je to prostě na velké ploše. Nepředpokládalo se, že přijde Kyrill v takovej síle, taková prostě vichřice a lidskej činitel to podcenil, prostě nechalo se na velkým území nezpracovaný smrkový dřevo, který prostě zaprvé stát určitě ztratil obrovský peníze, ale hlavně další, další plochy z důvodu rozšíření kůrovce zmizely, jo, to prostě vypadají tak jako tady, když se všude rozhlídneme, jo. To prostě srdce lesáka nemůže strávit, jo. Já prostě jsem z toho nešťastnej, protože tady mám mládí a my jsme se zodpovídali za každej ar nezalesněný půdy, no, ale bohužel nikdo si nepřizná, že se někde stala chyba. Nevratná chyba. Jsme u pramene Vltavy, je to turistický místo, prostě se něco zkusilo a kdyby to bylo jenom tady těch 500 hektarů, tak to přijmu. Lesák v mým věku si na to těžko zvykne. Dneska mladí, kteří už jsou na to připravovaní ve škole, tak to berou jako normální, jo. Já pořád na to koukám, že potřebujeme, je to, je to, to dřevo, je to, je to surovina, surovina, kterou má, která má obrovskou reprodukční schopnost a my jsme to tady prostě zahodili.
Roman SZPUK
--------------------
No, ale jako lesák bys to určitě řešil jinak, že jo.
František ŘEHOŘ, bývalý zaměstnanec Lesů České republiky, s. p.
--------------------
Samozřejmě řešil bych to tak, že bych ten napadenej strom okamžitě skácel a vyvezl, zasanoval...
Roman SZPUK
--------------------
No, jasně, aby se nešířilo.
František ŘEHOŘ, bývalý zaměstnanec Lesů České republiky, s. p.
--------------------
Jo, jo, a tím, že ho pronásleduju a vyklízím, tak to zastavím, jo.
Roman SZPUK
--------------------
No, no.
František ŘEHOŘ, bývalý zaměstnanec Lesů České republiky, s. p.
--------------------
Pokud to nechám přirozenýmu vývoji, takže mi to všechno okolo prostě postupně...
Roman SZPUK
--------------------
Sežere.
František ŘEHOŘ, bývalý zaměstnanec Lesů České republiky, s. p.
--------------------
...sežere.
Roman SZPUK
--------------------
No, no, no. Tak tohle je heliograf, je to skleněná koule a jak putuje slunce, tak postupně na tuhle papírovou pásku vypaluje stopu. Když přestane svítit slunce, tak nevypaluje, když svítí, vypaluje, takže večer krásně vidíme, kdy svítilo, kolik, jak intenzivní slunce a jsou tu čárky, který oddělují hodinu, takže víme, i kterou hodinu to slunce svítilo a kterou ne. Budoucnost z toho věštit nelze a myslím si, že vůbec jako těžko předpovídat budoucnost počasí. Tady pozorujeme především v přítomném čase. Co právě je, to jest, co bylo, už není, co bude, taky ještě není. Podstatné je to, co je v tuto chvíli. No, tak není to podobný jako s dětma třeba ve školce prostě, že taky člověk musí je, je chránit ty malý děti, nevystavovat je nebezpečí.
Pavel HUBENÝ, ředitel Správy Národního parku Šumava
--------------------
Jo, jo, je to úplně stejný, jenomže jako my ve školce vychováváme svý děti, tak tady musí vychovávat ty svý děti ten lesák, a on je vychovává tím, jak existuje živej, ale i mrtvej. I ty mrtví vlastně působí na ty děti. Jinak kdybychom ten příměr převedli, jako když třeba lesník přijde do lesa a vychovává les, tak je to, jako když do školky pustíš tygra, jo. Ten si to vychová podle svýho, podle svých představ, aby měl hodně masa a většinou to povraždí, že jo.
Roman SZPUK
--------------------
Ano, ano, ano.
Pavel HUBENÝ, ředitel Správy Národního parku Šumava
--------------------
Takže, takže ale v tom lese to tak není. Oni ten ekosystém necílí k tomu, aby byli všichni mrtví, nebo aby někteří byli silnější.
Roman SZPUK
--------------------
Ano, ano.
Pavel HUBENÝ, ředitel Správy Národního parku Šumava
--------------------
Tady to všechno žije. Tady, tady je velká soutěž a v tý soutěži těch stromů ty starý stromy, mrtvý stromy dávají různý dispozice každý tomu jednotlivýmu semenáčku.
Roman SZPUK
--------------------
No, je to podobný jako u lidí, v podstatě taky mrtví, mrtvá generace může dát svoji moudrost předat prostě přes nějakou knihu nebo, nebo nějaký vzpomínky.
Pavel HUBENÝ, ředitel Správy Národního parku Šumava
--------------------
Jasně, jasně.
Roman SZPUK
--------------------
Tak to je podobný u těch stromů. Jsou mrtvý, ale mají svoji vzpomínku, jo.
Pavel HUBENÝ, ředitel Správy Národního parku Šumava
--------------------
Jo, a jasně a mají, mají nějaký vliv, jo.
Roman SZPUK
--------------------
Ano, a mají vliv na to.
Pavel HUBENÝ, ředitel Správy Národního parku Šumava
--------------------
Jejich vliv prostě trvá dlouho. Vem si to, že tady ten kmen tady leží 10 let a ještě tady bude ležet 80 let. Jsou případy, že tady ty kmeny leží 150 let, a takže i ta mrtvola ještě 100 let určuje, co v tom lese se bude dít na jejím těle.
Roman SZPUK
--------------------
Ano, ano, ano. No, no, jasně, to je síla, no. Tak co ty kluku, co je? Co je, děje se něco? Neděje se nic, viď, máš hlad nebo co? No, vidíš to, tamhle je máma, nemusíš se bát, je kousek, no, a tady je děda, dědek, no, na tebe povídá. No, no jo, no, neboj se nic. Tak k čemu bych přirovnal pozorování počasí. Třeba k tomu hlídat maják, jo. Strážce majáku. Tam člověk setrvá, svítí lodím a pozoruje samozřejmě taky počasí, musí zjistit, kdy přichází bouře. A stejně tak já taky pozoruju, jak přichází bouře, a člověk je tam opravdu na tý stanici sám v tu chvíli a všechno dění bláznivý, že jo, je někde dole ve městech a člověk může být jakoby na dosah tomu, co se odehrává nad ním v atmosféře a v přírodě. Některý stanice mají svoje takový 3 místnosti, kde mají...
osoba
--------------------
Přestaly padat srážky.
Roman SZPUK
--------------------
To je za celej den poprvé, co dneska přestaly padat srážky. Jo, ta, ta žena, co tady mluví, tak ta je, ta je razantní, taková strohá, že jo, naprosto, jo, podává informaci a ty se zařiď prostě, jo. Přestaly padat srážky, tak koukej to zapsat do sešitu, jo, do počítače do jevů a pozor dávej zase, až začnou padat. S počasím je to podobný jako se vztahem k ženě, protože tu chlap nikdy nepochopí. Podobně jako člověk neodhadne, kdy bouře se vyvine, tak stejně je to u ženy. Najednou prostě začne bouřit a neví člověk, proč bouří, jo. Nořím se do temného lesa, závoje mlhy mi zůstávají viset za patami. Zbarvené jak obvazy pouličních lamp. Z koruny břízy dopadají na asfalt krůpěje. Z paměti se mi vynořují verše, které jsem kdysi psal o ruském lese. Broďaga se brodí. Šumava je výjimečná tím, že tady potkáš fakt totál exoty, jo, to prostě, z toho se ti orosej kouty, prostě. Ahoj, ahoj.
osoba
--------------------
Čau, čau, ahoj, čau.
Roman SZPUK
--------------------
Ach, jak reprodukovat tyto noční hlasy? Jak jim porozumět? A jsme tady. My tady máme na dosah to, co prostě se objevuje, jo, květina kvete, jo, prostě nebo, já nevím, potok, potok teče, šumí, mrak letí, jo, pluje, rozpustí se, ale já mám stále čím dál tím větší pocit, jo, čím jsem starší, jo, tak mám pocit, že ta odpověď je jakoby na dosah, jo, na dosah, úplně to cítím, že to je prostě na dosah, ale furt to nemůžu nahmátnout, že nemá smysl uvažovat nad různými spekulacemi, jo.
Petr POŠŤÁK
--------------------
Není to, není to to tajemství právě?
Roman SZPUK
--------------------
No, tajemství taky, ale spíš jako bych řekl, že to je opravdu, jakoby se člověk ptal tý květiny, jak to teda je, nebo prostě, nebo toho, já nevím, brouka, kterej leze nebo něco. Jako kolikrát se jich ptám jako, jo, já jsem takovej blázen, že jdu po, po lese a říkám, tak jak to je, co mi řekneš k tomu třeba, motýle, prostě. Jak to je s tím, s tou existencí nebo to jo, prostě.
Petr POŠŤÁK
--------------------
Proč se ho ptáš, když to víš? Když to je v tobě?
Roman SZPUK
--------------------
Já vím, ale já se ho zeptám prostě...
Petr POŠŤÁK
--------------------
Nebo víš...
Roman SZPUK
--------------------
On mi samozřejmě neodpoví srozumitelně, jo...
Petr POŠŤÁK
--------------------
Víš, že zase, zase to má smysl, ale je to v tobě...
Roman SZPUK
--------------------
Ale, chci říct, dobře, ale já chci říct, že ta...
Petr POŠŤÁK
--------------------
Ty znáš tu odpověď.
Roman SZPUK
--------------------
No já ji neznám, já vím, že je na dosah, jo, na dosah je to, ale je to v tomto světě, který nás obklopuje, jo. A přiblížit se té podstatě je možný jen v divoký přírodě, v prostoru ponechanýmu volnýmu životu bez zásahu člověka. Interiér lesa je něco jinýho než otevřená krajina a já teda jako nejvíc asi fotím ten interiér. Taková ta právě ta, ta, to šero, jo, ty, ty tvary v těch kořenech a podobně. No, je to úkryt, bych řekl, jo, člověk se chodí nebo já chodím se do toho lesa skrýt jakoby před světem moderním, tam se nejvíc asi nacházím, a tak se to taky automaticky snažím ztvárnit třeba touhle kamerou obskurou, anebo taky kreslím uhlem, a to jsou všechno většinou buď lesní interiéry, anebo, nebo tady prostě to rašeliniště. Je to, je to prostě kus takový jako skrytý, skrytýho domova, takový místo, kde je člověku dobře a je tam jako doma, no. Existuje situace, kdy člověk je tak okouzlenej krásou přírody nebo nějakou krásou, nebo ženy nebo je tak, tak okouzlenej, že musí děkovat spontánně, vůbec ho k tomu nic nenutí, neříkají mu teď poděkuj, musíš poděkovat, je to tvoje povinnost nebo někomu to dlužíš. Ne, najednou člověk děkuje, a to člověka ohromným způsobem prosvítí a prozáří. Furt mně připadá, že ta pravda o naší existenci je úplně prostá, je, je tak prostá jako ta kapka, jo, co visí na tý větvi, ale furt to nejsem schopnej jakoby dosáhnout, jo, tý odpovědi. Furt jí mám jakoby na dosah. Vím, že tam je a nejsem schopnej to rozluštit prostě.
osoba
--------------------
Myslíš, že se ti to někdy podaří?
Roman SZPUK
--------------------
No, já doufám. Mám, moc let mi nezbývá, takže doufám, že přijde, že to bude milost nějaká, no. Vyvzdorovat se to nedá nějakým způsobem ta odpověď, to nemůže být bez milosti tohle to.
Komentáře