Lesáky trápí sucho a teplé horké počasí. Podle revírníka z Lesů České republiky z Lesní správy Telč z revíru Kosová Milana Kotačky to je rok od roku horší. „Loni začaly na Vysočině výrazně schnout smrkové porosty. Začalo to na Moravskobudějovsku a postupuje to směrem k Jihlavě. Schnou nám sazenice, které se zalesnily, začínají usychat staré velké stromy. Nejhorší je, že schnou i stromy v mladých porostech. Pořád se těží a je to nekonečný boj," krčí rameny lesák s třicetiletou praxí.
„Příroda je mocná čarodějka a vždycky si poradila. Byly doby, kdy stromy schly, kůrovec se objevil, a vždy přišlo studené léto a stromy si samy pomohly. Vždycky věřím, že ta situace nastane. Ale snažíme se vodě v přírodě pomoci. V mém revíru, ve kterém sloužím, což je dvacet let, se budují nádrže, tůně, biotopy, které vodu v krajině zadržují," vypráví revírník Milan Kotačka.V budování tůní, nádržek a biotopů byli průkopníky Malé rybníčky v revíru Milana Kotačky začali budovat před dvaceti lety. „To bylo v rámci meliorace. Místa, kde stála voda, se odvodnila. Tam, kam voda přitékala, kde byl močál, se vybudoval rybníček, velký tři čtyři ary. Když už se voda odváděla z lesa, tak aby v té krajině zůstala a neodtékala pryč."Milan Kotačka v Dobrém dopoledni vyprávěl, že tuhle metodu na revír Kosová přivezl bagrista, který dlouhé roky působil v Rakousku a v Německu. „Tam se to tak dělalo, tak jsme to zkoušeli. Dá se říci, že jsme byli průkopníci. Takovou práci dělali i na ostatních revírech. Potřebovali jsme odvodnit nejvíc zamokřená místa, kde se nedalo traktorem projet. Platí tady, že se udělalo dobré s užitečným." Když tudy jako revírník procházím, moc mě to těší a hřeje to u srdce. Tyto rybníčky znají lidé, kteří jedou po cyklotrase Jihlava -Třebíč-Raabs. „Když tam jako revírník procházím, moc mě to těší, hřeje to u srdce. Voda v krajině má velký význam. Za mou revírnickou kariéru se v revíru Kosová vybudovaly ještě tři velké rybníky, které mají výměru kolem hektaru. První byl obnovený rybník U stržené hráze. Další dva rybníky se dobudovaly před dvěma lety. To je na bývalých loukách, které ztratily v lese svoji funkci, protože trávu už nikdo nechce. Špitálka horní a Špitálka dolní. Jsou od sebe asi 200 metrů," vypráví Milan Kotačka. Má na starost revír o velikosti asi 1800 hektarů. „V terénu jsme pořád. Hlavní revírníkova práce je v terénu. V současné době, jak nám schnou lesy, je naší hlavní činností značení stromů na těžbu. Dá se říct, že revírníci jsou organizovaní sprejeři, protože běháme po lese a značíme stromy, které po nás těžební dělníci nebo harvestory těží." Ročně mám tak padesát klíšťat, to já vůbec neřeším. „Značení a značení a značení. Je velký problém, člověk se kouká nahoru, dole jsou ostružiny. Revírnice nemůžou chodit do lesa v sukni, nebo s holýma nohama, to opravdu ne," usmívá se Milan Kotačka. A jak řeší lesáci aktivní klíšťata? „ Mám klíště každý den, jedno, dvě. To je normální stav. Ročně jich mám čtyřicet, padesát. Náš zástupce to hlídá, abychom neprošvihli termín očkování. Klíšťata já vůbec neřeším," krčí rameny revírník Milan Kotačka.
