Jak nás informují hromadné sdělovací prostředky, prožívají české smrkové lesy, zvláště pak na severní Moravě, největší kůrovcovou kalamitu ve své historii. Někdo možná namítne, že k největší kalamitě v našich lesích, konkrétně k sežrání asi jedné třetiny smrkových lesů v Čechách, došlo v letech 191727. Tuto kalamitu způsobila bekyně mniška, resp. odvedení hajných do zločinné první světové války dnes některými trapně oslavovaným císařem Francem Josefem I. s následkem mimo jiné hrubého zanedbání péče o lesy. Bekyně mniška je kalamitní škůdce smrkových monokultur s podobnými dopady na les jako kůrovci.
Je současná kůrovcová kalamita překvapením? Pro mě rozhodně ne! Počítejme.
Smrkové monokultury
Když katastrofální nedostatek dřeva přiměl císařovnu Marii Terezii v polovině 18. století vydat dekrety, nařizující v lesích Předlitavska řádně hospodařit a zakazující plundrování lesů přetěžováním, pastvou apod., šlo sice o revoluci v lesním hospodářství, ale v zásadě šlo o tehdy silně deficitní dřevo. Cíl maximum dřevní produkce se nejlépe zajišťoval vysazováním a následným pěstováním stejnověkých smrkových, na písčitých půdách též borových monokultur. Smrkové monokultury sice rychle rostou, ale také jsou mnohem více zranitelné než přirozené různověké smíšené lesy. Jednou to jsou vichřice, podruhé mokrý sníh, potřetí kalamitní škůdci, jako jsou kůrovci či bekyně mniška, počtvrté průmyslové exhalace, popáté sílící klimatické změny -oteplování. V druhé generaci smrkové monokultury též citelně vyčerpávají půdu, což se ale projevuje až s velkým časovým odstupem.
Zatímco průměrná doba obmýtí (vypěstování lesů ze semen až po dospělé kácené stromy) je u smrkových lesů 100-120 let, průměrná doba obmýtí listnatých lesů je 130150 let (vyšší údaje platí pro horské oblasti). Dřevní výnos listnatých lesů za jedno obmýtí je přitom nižší ve srovnání s lesy borovými a smrkovými. V letech 1750-1950 nám v nižších polohách vyrostly na množství lokalit dvě generace smrkových lesů na půdě po sobě. Kde úspěšně rostly smrkové monokultury, tam se dařilo též kalamitám včetně kůrovců, popř. měly podstatně ničivější charakter ve srovnání s přirozenými, převážně smíšenými a různověkými lesy. Zda se smrkové monokultury opravdu vyplatily, není zcela jasné, resp. průkazná analýza chybí.
Za dobu socialismu vznikly dvě časové řady vývoje druhového složení našich lesů: oficiální, podle které se beztak neúměrně vysoký podíl smrkových lesů dál zvyšoval, a neoficiální lesnická, podle které se snižoval. Reálná je podle všeho ona druhá, lesnická řada. Lesní hospodářství si uchovalo profesní čest a ignorovalo přehnané požadavky státu na dřevo. Při 100 až 150letém mýtním období se ale změna druhového složení lesů projevuje málo. Zatímco v roce 1950 byl v dnešní ČR smrk zastoupen asi 60 % lesů, v současné době je zastoupen asi 50 %.
Jakmile lidé začali pěstovat smrkové monokultury a tyto dorůstaly do mýtního věku, množily se kalamity kůrovcové, bekyně mnišky ad. Bylo tomu za Rakouska-Uherska, za Masarykovy Československé republiky, za socialismu i po roce 1989.
Z konfrontace s narůstající exhalační katastrofou 60. - 80. let 20. století vyšly zdaleka nejhůř smrčiny Krušných, Jizerských a dalších hor v severní části Čech, kde došlo k jejich velkoplošnému odumírání. Nastal heroický zápas o obnovu prakticky jakýchkoliv lesů v horách severní třetiny Čech, někdy i za cenu patnáctinásobných nákladů na hektar proti běžné obnově lesa. Došlo také k ústupu smrkových lesů z těchto oblastí.
Péče o lesy
Lesní hospodářské plánování se ujímalo především na velkých lesních majetcích šlechty a státu. Propracovával se relativně efektivní systém řízení a čelení negativním vlivům přírody i lidí na pěstované lesy. Mnohem horší situace byla u drobných lesních majetků. Časté zanedbání péče o les v nich významně zvyšovalo kalamity od polomů až po přemnožení škůdců. Kalamity se šířily i do sousedních, řádně obhospodařovaných lesů. Neutěšená situace vedla odbornou lesní veřejnost k požadavku znárodnit všechny lesy s cílem předejít neschopnosti mnohých drobných vlastníků se o své lesy řádně starat a poškozovat tak lesy sousedů.
Bylo jí v letech 1945-48 plně vyhověno, byť to dnes někteří považují za takřka zločinné a pravicová většina parlamentu se to po roce 1989 rozhodla popřít hrubě chybnými restitucemi lesů. Názor odborné lesní veřejnosti přestal nové vládce zajímat. Stala se obětí mnoha šikan včetně šikany některých ekologů, bojovníků za bezzásahovost v našich lesích. Vývoj po roce 1989 ale dává někdejší odborné lesní veřejnosti za pravdu.
Státnímu podniku Lesy ČR nařídili zrušit svůj běžný provoz s tím, že se vše bude obstarávat dodavatelsky od soukromých firem. Zatímco před transformací malé skupiny škůdci napadených stromů podle pokynů hajného dva tři lesní dělníci porazili, odkornili a kůru či celé kmeny spálili a dalšímu šíření škůdce tak zabránili, dnes péči o les včetně včasných zásahů proti škůdcům některé soukromé firmy flákají. Je absurdní, že se i na drobné zásahy proti vznikajícím ohniskům kůrovce musí vypisovat výběrové řízení, takže než se věc vyúřaduje, kůrovec vylétne a napadne další stromy. Navíc vzhledem k sílícímu oteplování klimatu nemívá obvyklé dvě generace, ale tři, někdy i čtyři generace za rok. Dále se k nám přes Polsko šíří kůrovec severní, který má jiné zvyky než tři druhy obávaných domácích kůrovců, ale smrky žere stejně vytrvale.
V lesích drobných restituentů dochází často k hrubému zanedbávání i základní péče. Někteří ani nevědí, kde své lesy mají, mnozí se o ně nejsou schopni nebo ochotni starat. Stav lesů má hlídat odborný lesní hospodář (často jím jsou úředníci Lesů ČR), ale i ti jsou pod tvrdým tlakem politickým i soukromých vlastníků. Diskutovanou otázkou je, zda neobnovit okresní článek řízení lesního hospodářství jako státní úřad, samospráva totiž funguje značně rozdílně.
Následná negativa (polomy, škůdci ad.) pak postihují i lesy okolních, řádně hospodařících vlastníků. Něco napovídá statistika České inspekce životního prostředí. Jen v letech 2012-16 udělovala podivně hospodařícím vlastníkům lesů pokuty za 10 až 21 milionů korun za rok. Orgány státní správy lesů jsou přitom často napadány za údajnou šikanu takových majitelů lesů.
Problémem je i ztráta autority hajných. Zatímco ve 30. letech 20. století byl hajný respektován a střílel běžně jako škodnou i kočku, která se víc než 200 metrů vzdálila od domu, dnes po lese běžně volně běhají psi a hajný ani nepípne, protože by se různí pseudoochránci zvířat do něj pustili a zastání by nikde nenašel. V mnohých lesích se dnes často volně pohybují motorová vozidla legálně (drobní majitelé lesů mohou) i nelegálně. I v lesích přírodních rezervací se rozdělávají ohně, šíří se invazní druhy rostlin a živočichů za nečinného přihlížení ochrany přírody atd. V 90. letech došlo i k přestřelkám mezi hajnými a pytláky. Častá tvorba černých skládek v lesích je pak tou příslovečnou třešničkou na dortu. Hajní mají přitom dnes mnohem větší revíry, než mívali v minulosti, a často nebydlí v lesích.
Samostatnou kapitolou jsou nadměrné stavy spárkaté zvěře (srnců, jelenů, daňků, někde i muflonů), citelně poškozující lesy loupáním kůry. Nejednou i znemožňují velmi žádoucí přirozenou obnovu lesů. Myslivci s tím dlouhodobě nic nedělají, ač se tak lesní hospodářství prodražuje o škody z nadměrného okusu a o náklady na stavbu oplocenek, aby nový les nebyl vzápětí vysokou zvěří sežrán.
Zhoubné účinky klimatických změn
Někdejší premiér a prezident Václav Klaus mimo jiné mnoho let zaříkával sílící klimatické změny a nadával každému, kdo na ně upozorňoval. Klimatické změny na zaříkání jeho a jemu podobných neslyší, sílí a stále více znepříjemňují život i české společnosti.
Řadu států světa poškozují ještě podstatně víc než Česko. Samotné oteplování při nezměněném rozsahu srážek znamená větší odpařování vody, a tím i větší sucho. Stejným směrem působí tenčící se výskyt sněhu v zimě, ze sněhem nekryté půdy se voda v zimě odpařuje podstatně víc. Podle všeho ale bude mnohem hůř. Některé předpovědi mluví o konci smrku ztepilého v Česku do roku 2100 až do nadmořské výšky 1000 m nad mořem. Přesto se smrk dál vysazuje, někdy i v nízkých polohách, a lze najít jeho výsadbu i v přírodních rezervacích! Až do 50. let 20. století se mělo za to, že užitečné mimoprodukční funkce lesa - půdoochranná, vodohospodářská, rekreačně zdravotní a klimatická - vznikají samovolně jako vedlejší účinek řádného hospodaření v lesích. Rostoucí nároky společnosti na tyto funkce vedly ke vzniku kategorie lesů ochranných (dominuje půdoochranná protierozní funkce, obvykle jde o lesy extrémních stanovišť) a lesů zvláštního určení. Problém byl, že společnost nebyla s to formulovat požadavky na lesy zvláštního určení (snad s výjimkou lesů rekreačně zdravotních a lázeňských), takže se v nich často hospodařilo a i dnes hospodaří stejně jako v lesích hospodářských. Tento problém je ožehavý zvláště v souvislosti s mimoprodukční funkcí lesa vodohospodářskou. Chráněné oblasti přirozené akumulace vod povrchové i podzemní nefungují tak, jak by bylo potřeba. Základní příčinou je špatný stav zemědělské a zejména orné půdy – zde je rezerva zachycování a zadržování asi devíti miliard metrů krychlových vody. Proti tomu množství vody, kterou mohou zadržet některými prosazované další nákladné a kontroverzní přehrady, nestojí za řeč.
Lesy ale vysychají také z důvodu odčerpávání vody množstvím vodovodů, v důsledku odvodňování (snad 120 000 ha lesů v ČR, mělo by se až na výjimky zrušit), v důsledku rostoucího vyčerpávání lesních půd (zvláště pod smrkovými monokulturami) a v důsledku sílícího oteplování. Oteplováním zesilované sucho decimuje i významné zachycovače vody – mechy a půdu zlepšující houby - a situace se dál zhoršuje. Zhoubné jsou i četné technické úpravy koryt vodních toků, činěné na základě hrubé chybné rýnské koncepce z počátku 19. století. Rychle odvádějí vodu z krajiny a tím prohlubují sucho. Vydávají se za protipovodňovou ochranu, byť reálně průběh velkých povodní zhoršují.
Je divné, že vodní hospodářství není s to formulovat požadavky na druhovou skladbu lesa a způsob obhospodařování lesů, a že orgány ochrany přírody nejsou s to stanovit požadavky na zákaz vysazování invazních druhů stromů a jejich systematické hubení a požadavky na druhovou skladbu lesů a způsob jejich obhospodařování.
Zákon o lesích
Vcelku kvalitní zákon o lesích z roku 1977 a navazující legislativa nebyly vždy naplňovány. Nemohly samozřejmě ochránit lesy před exhalacemi a před nadměrnými stavy vysoké zvěře. Restituce způsobily jeho nefunkčnost pro soukromé lesy, s kterými nepočítal.
Po dlouhé přípravě byl v roce 1995 přijat nový, údajně značně proekologický zákon o lesích. I když měl řadu rozumných ustanovení, nepodporoval jsem ho, neboť umožňoval »vydělávat« přetěžováním lesů těžbou vyšší než přírůstek. V návrhu byla za to pokuta až jeden milión korun, ve schváleném znění ale byla snížena na 100 000 Kč, takže se »vyplatilo« přetěžování už na ploše pouhého jednoho hektaru lesa. K nápravě, resp. zvýšení až do výše pěti miliónů korun, zde došlo až po letech. Zákon č. 289/1995 Sb. o lesích sice zavedl povinnosti i pro soukromé vlastníky lesů, ale ty byly obtížně vymahatelné, jistě i pro právní nihilismus a zbožšťování soukromého vlastnictví, vládnoucí v ČR po roce 1989. Mnohé problémy neřešil, stejně jako zákon předchozí. Transformace podniku Lesy ČR byla idiotská.
Když výše uvedené shrneme, neměli bychom se divit, že nám smrkové lesy žere kůrovec a že současný nápor civilizace nezvládají. Tím spíš, když nejsme s to čelit ani šíření kůrovce ze skládek smrkového dřeva vytěženého u nás i dovezeného z Polska, které je u nás jen skladováno. Je opravdu tak těžké zavést v praxi povinnost poražené stromy odkornit a kůru spálit a tím (či jinak) kůrovce a jiné škůdce zlikvidovat? Je opravdu tak těžké skládky kmenů ošetřit proti napadení škůdci?
Na druhé straně rozbory ukazují, že mnohé lze zlepšit změnou legislativy a také jejím důsledným vymáháním v praxi. Vybájená tvrzení, že soukromý vlastník je ten nejlepší hospodář, uplynulých 29 let spolehlivě vyvrátilo.
Několik dat
Tabulka ukazuje, že těžba dřeva byla v ČR vyšší než přírůstek jen v roce 2007 (následky orkánu) a v roce 2017 (kůrovcová kalamita). Podle všeho tak dopadne i rok 2018. Kůrovcové kalamity do 2 mil. m3 vytěženého dřeva se vyskytovaly, nad 2 mil. m3/rok nikoliv. Kůrovcová kalamita nad 3 mil. m3 je smutným dokladem nekompetentnosti.
Rok 2017 je uváděn podle tiskových zpráv ministerstva zemědělství, Zpráva o stavu lesního hospodářství v ČR za rok 2017 totiž dosud zveřejněna nebyla. Problém je, že některé tiskové zprávy ministerstva si odporují. Kromě uvedených 3 mil. m3 se uvádí i 5,4 mil. m3 těžby kůrovcového dřeva za rok 2017 a za rok 2016 také asi 4,4 mil. m3 kůrovcového dřeva. Jisté je, že jde o bezprecedentní rekord v těžbě kůrovcového dřeva a že plně spadá na vrub nekompetentnímu řízení lesního hospodářství v ČR po roce 1989, zdaleka nejen podniku Lesy ČR, jehož generální ředitel byl pro nezvládnutí kůrovcové kalamity nedávno odvolán. V Moravskoslezském a Olomouckém kraji probíhá totální rozvrat lesního hospodářství. Podobná situace hrozí i dalším krajům ČR.
Jan ZEMAN
