Příroda v Česku chudne. Mizí z ní ptáci, motýli, brouci. Entomolog MARTIN KONVIČKA poněkud neortodoxně přibližuje, jaké největší hříchy pácháme na české krajině. Je ještě vůbec cesta zpátky?

Zpráva o stavu země: Odhmyzeno. To je název článku, v němž Martin Konvička spolu s kolegy sečetl vyhynulé motýly a další bezobratlé. Jejich verdikt zní takto: stav české přírody je neutěšený.

* Co u nás děláme špatně?

Jako hlavní vidím tři chyby. První: neuvědomujeme si ten problém, nevidíme, co se s českou krajinou stalo. Druhá: nevyužíváme všechny možnosti, jak to napravit, přestože řada opatření by byla téměř zadarmo. Třetí: byrokracie, která příliš zasahuje do ochrany přírody - koná tak kvůli kolonce, nikoliv kvůli tomu, že tady žijeme a chceme žít lépe.

* Varujete zejména před všudypřítomnou ztrátou přírodní rozmanitosti, tedy před mizením druhů. To je největší problém?

Ano. Když se podíváte na staré fotografie, vidíte pestrou mozaiku polí a lesů, které jsou nejrůznějším způsobem obhospodařované. A mezi nimi pestrou směs porostů, pasek, mezí, světlin, polních cest. Když se na stejnou krajinu podíváte dnes, vidíte scelené lány bez jediného keře, v lesní krajině vidíte monokulturu borovic a smrků, stejnověké porosty jak podle pravítka. Bohužel, paradoxně stejnou chudobu najdeme i v přírodních rezervacích. Vyhlásí se třeba kvůli vzácné mokřině, jenže pak se domníváme, že by celá měla být stejně vlhká a jednolitá, což je pro bohatost druhů také špatně. Příroda je dynamická a nezná hektary stejného biotopu. Bohužel, tohle sjednocování a osekávání přírodní rozmanitosti podporují evropské a státní dotace. Agroenvironmentální a zalesňovací dotace i péče o veřejnou zeleň jsou nastaveny špatně.

* Co může být neblahého na environmentálních dotacích zemědělcům? Vždyť tyhle peníze podporují ekologické hospodaření.

Dotace, které podporují farmáře, aby hospodařili ekologicky nebo aby vůbec hospodařili na méně výnosných půdách a v podhůří, jsou dobrý nápad, to ano, protože bez nich by se sypala dusíkatá hnojiva na pole po tunách, nebo by se nehospodařilo vůbec. Problémem je jejich byrokratická podoba. Aby se snadno kontrolovala závazná pravidla, všichni musí své louky séci jednotně, v jeden den, takže dejme tomu 16. července jsou posečeny všechny louky v podhůří. To se nikdy nedělo, sedlákům nikdy nezrála tráva stejně a nikdy nesekali najednou, ani tak rychle.

* A co se kvůli tomu té louce a jejím obyvatelům děje?

Když jsou všechny louky posečené rychle a najednou, naráz na stovkách hektarů, nejenže zvířata přímo hynou, ale - co je horší - včely, motýli i drobná polní zvěř nemají kam utéct, nemají se kde schovat, semenožravým ptákům během krátké chvíle zmizí veškeré zdroje potravy. Krajina, ještě včera plná života a potravy, se ze dne na den stane pouští. Přitom by řešení bylo snadné a levné - vždy několik málo procent luk nechat neposečených. Zatím po tomhle voláme marně. Čtěte na straně 32 *

* Doplatil už na tyto úřední postupy některý druh?

Například žluťásek barvoměnný. Ten definitivně vyhynul a je to naše ostuda celoevropského rozměru. Tento motýl se ještě v polovině 20. století vyskytoval běžně, v nížinách i pahorkatinách, v devadesátých letech přežíval už jen v Bílých Karpatech, v tamních rozsáhlých lučních rezervacích. Avšak pak přišla možnost dotací, lidé po nich samozřejmě skočili, neuvědomili si, co hrozí - a žluťásek během velice krátké doby zmizel nadobro.

* Je v tomto případě ještě cesta zpět?

Ano a pracuje se na ní. Tento motýl je na tom velice špatně po celé střední Evropě, ale přežívá na Slovensku, v Pováží. Je to tedy trochu morální problém, vzít si z toho jejich mála, neboť zvířata by se měla brát jen z bezpečných populací. Nicméně cestou zpět je začít ony rezervace znovu opečovávat různorodě a na tom se pracuje. Žluťásek byl snad posledním případem, kdy se přílišnou péčí udělala škoda, od té doby si na to ochrana přírody dává mnohem větší pozor a je si vědoma, že do té dotované krajiny se musí vrátit různorodost, protože jinak by dotace nejenže neplnily svůj účel, nýbrž pracovaly proti němu. Snad to vyhynutí tedy nebylo zbytečné.

* Vy nemáte rád ani další dotace, a to na zalesnění.

I ty totiž ničí biodiverzitu. Zalesňovat by se měla opuštěná či nevýnosná zemědělská půda. Ve skutečnosti se rychle zalesňují takové ty neproduktivní, k ničemu jinému se nehodící kousky půdy, nivy potoků, příkré stráně, výběžky lesa. Starostové či majitelé pozemků na tyhle plošky pořádají doslova celostátní hon.

* A proč je to špatně?

Dnešní česká krajina je v podstatě pokryta vysoce produkčními poli a lesními monokulturami. Ale takto mizí s požehnáním státu i poslední přechodné zóny, místa, kde mohou kluci udělat táborák či kde se může odehrát první rande, ale hlavně, kde se vyvíjejí opylovači jako včely a čmeláci, kde hnízdí ptáci, kde se skrývá tůňka s obojživelníky a podobně. Když takovéhle kousíčky krajiny, které jsou z definice opuštěné, zanedbané, a právě proto různorodé, proměníte ve smrkovou kulturu, celkové ploše lesů příliš nepřidáte, ale z biodiverzity uberete hodně. Takový nově založený les nemá žádnou ochranářskou hodnotu, padesát, sto let tam nic zajímavého žít nebude. Tohle je největší ekologický zločin, který páchá naše generace.

* Protože je nevratný?

Jistě. Když špatně sečete louku, tak ji další rok můžete poséci jinak, lépe. Když znečistíte rybník, časem se vyčistí sám. Dvacetiletou smrkovou tyčovinu už nevykácíte, to prostě je morálně nevhodné, někdo tam ty stromy vysadil, zaplatil, staral se. A i kdybyste je potom vykácel, dávno se změnil chemismus půdy, ty druhy, které tam žily, už tam dávno nebudou. Takto ztrácíme poslední ostrůvky života, které přežily i bolševickou kolektivizaci.

* Dá se tomu nějak zabránit? Slyší někdo na vaše varování?

Bohužel strašně málo. Les je pořád ještě synonymem přírody, zelené plíce, kyslík a tak. Ale zisk kyslíku je tu nepatrný proti ztrátě rozmanitosti. Málokdo si to uvědomuje, protože tenhle proces probíhá ploškovitě, vidíte zalesňování za vaší vesnicí, ale nevidíte, že se tahle likvidace života opakuje všude. I tady se snažíme o nápravu, ale zatím marně.

* V jedné ze svých přednášek jste zmínil další velký hřích: zacházení se zelení ve městech.

Mohli bychom hodně získat přímo v sídlech, přímo v územích člověkem tvrdě ovlivněných, jako jsou městské parky, soukromé i státní zahrady, okraje dálnic, golfová hřiště. Klidně by tam všude mohla být troška divoké přírody. Ale není, protože naše estetické vnímání nám přikazuje všechno několikrát ročně pokosit, všechny stromy sestříhat, všechny hromady starého klestí spálit. Přitom jen malinký posun v estetických preferencích by mohl obrovským způsobem biodiverzitě pomoci. Přírodu a druhy nemůžeme chránit jen v rezervacích, těch bude vždycky málo a pro každodenní lidské povyražení jsou daleko, ale strakapouda nebo žábu můžeme vidět klidně v městském parku nebo ve školní zahradě. Jen se jim musí umožnit tam žít.

* Máte přesnější povědomí o stavu ptáků či motýlů na těchto lidmi přetvořených místech a městech?

Dělali jsme výzkum motýlů v pražských parcích a rezervacích. Vyšla nám na první pohled šokující věc - zatímco rezervace na periferii Prahy, jako je Prokopské údolí nebo Šárka, jsou velice bohaté na motýly, co do počtu druhů bohatší než běžná zemědělská krajina, tak městské parky v blízkosti centra, třeba Karlovo náměstí a Petřín, sice hostí poměrně slušný počet druhů lesních, ale ani jeden druh luční.

* Čím to je?

Vtip je v tom, že lesní druhy žijí v korunách stromů a tam toho člověk moc nepokazí ani v městském parku, tam je divočina jako jinde v lese, ale ty druhy luční tam nežijí, protože park se seče co pár týdnů, není tam nic, dolní patro je vlastně mrtvou pouští. Ovšem na pohled pěknou. Za úplně stejné nebo dokonce menší peníze by to mohlo být také pěkné, jen ne tak upravené, ale zároveň by to pomohlo přežít spoustě druhů. Jen kdyby se nechal tu a tam keř, nepokosený kus trávníku.

* A záleží vůbec lidem na žluťáskovi? Touží vidět strakapouda?

Nikdy nebudou přírodu milovat všichni. Ale mám zkušenost, že se lidem kytičky a zvířátka líbí. Samozřejmě, každý hned nečte spisy Geralda Durrella, ale že by člověk odmítal tůň plnou žab nebo potkat motýla, to je vzácné. Ale myslím si, že ti samí lidé, kterým se příroda líbí, kteří do ní jezdí na kola, na hory, třeba tu tůň s žábami ani nepotkají, protože nevědí, kde ji hledat, nevědí, kam mají jít. Mají vštípenou představu, že příroda rovná se smrkový les a louka s pampeliškami. A bohužel i ochránci přírody v chráněných krajinných oblastech se lidí bojí, mají zažitého vandala s tranzistorákem škubajícího po hrstech ohrožené rostliny, tak jim ji nechtějí ukazovat. V prezentování naší přírody lidem naprosto zaostáváme, neumíme to a je to velká škoda. Pustí-li však lidi do svého hájemství, získají jejich podporu. A oni pak na jejich straně budou bojovat proti různým developerům, korporačním magnátům a politikům. Bohužel lidé na správách rezervací a chráněných oblastí na to nechtějí slyšet.

* V české krajině nyní existuje ještě jeden pořádný kus přírody, o jehož osudu se zrovna nyní rozhoduje a na který si bezpochyby developeři brousí zuby: opuštěné vytěžené lomy a vojenské prostory.

Zmínila jste dvě odlišné věci. Co se týká lomů, pískoven, tam máme velmi dobře znějící zákon, těžařské firmy musí tato místa rekultivovat podle předem určeného plánu a na to musí odkládat část prostředků. Ty plány jsou většinou hodně staré, a tak většinou nepružně počítají s rekultivací zemědělskou nebo lesnickou. Zkrátka přivezeme ornici a něco tam nasadíme. Ale mezitím se úplně změnil kontext a priority společnosti, lesů nemáme málo a zemědělské půdy je relativní nadbytek, naopak nám z krajiny téměř zmizela nejen divočina, ale i obecní pastviska, neregulované řeky, stržené břehy, úhory, tůně.

* A bývalé lomy a pískovny by byly pro to ideální?

Ano, ale jen když je necháme samovolnému vývoji. Nevrátí se tam totéž, co tam bylo, ale zpravidla tam zákonitě vznikne něco různorodého, „džungloidního”, nová divočina, kterou můžeme nějakým způsobem usměrňovat a využít ji k ochraně druhů, jež z běžné krajiny už vymizely a které taková místa rády osidlují. Bohužel tu vzniká konflikt se starými předpisy, s nepružností, neochotou tyto věci měnit, ale taky se silnými finančními zájmy, zainteresovanými na tom, aby se při těch rekultivacích co nejvíc proinvestovalo.

* Možná i nezištný starosta bude však mít raději pro lidi místo zarostlého lomu pěknou rekreační zónu.

To je správné, ale je otázka, zda rekreační zónu jako třeba rybník nebo jezero musí nutně obklopovat smrčky v řadách, jestli to nemůže být raději spontánně vznikající lesostep. Samozřejmě chci, aby všechna ta místa, lomy, pískovny, lidé mohli využívat pro rekreaci, neboť v pískovnách a lomech si té kombinace rekreace a právě divočiny dovedeme představit spoustu. Střelnice, lezecké stěny, paintballové, cyklokrosové, motokrosové a bůhvíjaké areály, to není v rozporu s ochranou přírody, naopak.

* Nechat lidi trochu si tam zařádit?

Ano, přesně tak. Protože právě takové občasné narušování tato zoologicky a botanicky nejcennější místa potřebují, aby nezarůstala.

* A vojenské prostory? Velké porevoluční překvapení, neboť místo země zničené tanky a ropou tu kypí příroda a život?

My jsme věděli, že v nich panuje úžasná příroda, spíš se nevědělo, proč a co se to tam vlastně děje. Teď už tomu rozumíme - armáda vlastně dokázala nahradit svými občasnými neuhašenými požáry, cvičnou střelbou a pásy tanků velká zvířata a působení živlů. Naopak ty prostory nebyly zasažené zemědělstvím, lesnictvím, chemizací. Teď jsou to skutečně úžasná místa, ve kterých přežívá spousta druhů staré krajiny, pěnice vlašská, krutihlav, bramborníčci, bělořit, chocholouš, spousta motýlů, brouků, obojživelníků a dalších zvířat. Co se s nimi stane, to je teď velká strategická otázka.

* Momentálně leží ladem, zarůstají.

Ano, to je velké neštěstí. Zatímco pět největších prostorů, jako jsou Doupovské hory nebo Libavá, dál spravuje armáda, ty stovky drobných posádkových cvičišť a střelnic na periferii měst jsou již převedeny nebo se právě převádějí k civilnímu využití. Dobrých deset patnáct let jsou opuštěné a buď pozvolna zarůstají, čímž zanikají právě ty osluněné loučky, tůně a rybníčky, kde bylo zajímavých druhů nejvíce, nebo se zalesňují anebo se na nich stavějí hypermarkety či fotovoltaické elektrárny a větrné parky a podobně.

* A co se s těmito prostory mělo dělat, aby to pomohlo české přírodě?

Neměly se brát lidem, jen ať si tam chodí randit, venčit psy nebo jezdit na motokárách, cokoli. Měla se vytipovat místa, která jsou cenná pro zřízení rezervací. To se neudělalo a je to obrovská ostuda ochrany přírody, ale také ekologických a nevládních organizací. Existují samozřejmě dobré lokální snahy, ale žádné celostátní úsilí o záchranu těchto prostor neexistuje.

* Dají se ještě zachránit?

Dají, ale je nejvyšší čas.

* A rozsáhlé vojenské prostory jako Doupovské hory, Boletice?

I ty ztrácíme před očima. Ta úžasná biodiverzita byla závislá na intenzivním narušování. Občas velké cvičení, střelba, požár. Armádní strategie se však úplně změnila. V Boleticích bylo za komunismu posádkou 2000 tanků, dnes je tam - co vím - hrstka bojových vozidel pěchoty, z nichž polovina určitě nefunguje. Armáda tam stále cvičí, ale jen lehké brigády, speciální jednotky, výsadkáři, ale ti nedovedou simulovat velkoplošné přírodní katastrofální jevy. Dopad na ekosystémy je tudíž diametrálně odlišný, tankodromy a dopadové plochy dnes zarůstají křovím.

* Hovoří se o tom, že by se tam dala vysadit znovu velká zvířata.

Skutečně, jediná šance, jak tyto ekosystémy udržet, když pominu případnou eskalaci světového konfliktu, je doplnit je znovu o velké hráče, které armáda vlastně jen nahrazovala. Tedy zubry, divoké tury, koně, losy.

* Je to reálné?

Nejen reálné. Nutné! Je to velký úkol pro českou, ale stejně tak i maďarskou a německou ochranu přírody. Pokud nechceme, aby se ty nejcennější kusy přírody proměnily v zarostlé křoviny a les jako každý jiný. Jestli něco neuděláme, do deseti let je ztratíme.

* Jak se k tomu staví armáda?

Zatím probíhá první nesmělé ohmatávání mezi partnery. Armáda není největší problém, těm nemusí vadit, že tam budou běhat velká zvířata, ale je tu ještě další hráč - myslivci. A my se dostaneme do konfliktu se zákonem myslivosti, protože my pro ta zvířata chceme úplně jiná pravidla, než jaká jsou zažitá. Například žádné přikrmování, což si myslivec nedokáže představit, nebo větší hustoty zvěře.

* K tomuto plánu asi patří i velké šelmy. Pokud vím, vojenskými prostory na území bývalé NDR už se prohánějí smečky vlků...

Velké šelmy by se vrátily samy. Třeba na Libavou určitě. Rys by u nás žil úplně všude, kdyby se po něm nestřílelo. A vlk? Je to inteligentní tvor, bude-li mít někde dost potravy a nebude-li se tam po něm střílet, také se vrátí.

* Jsou v tomhle třeba v Německu dál?

Dál jsou i v Holandsku. Což je výzva, která by nás měla opravdu znepokojovat. I ta malá přelidněná zemička dokázala vyčlenit padesát kilometrů čtverečních a vysadila sem znovu velkou evropskou faunu.

* Myslíte, že si nejdřív budeme muset krajinu zničit jako Holanďané, abychom pochopili, že je dobré si „pěstovat” divočinu?

Já bych hrozně nerad, abychom si ji zničili jako oni. Ale nemáme k tomu daleko. V počtu vyhynulých druhů denních motýlů nebo poklesu početnosti ptáků volné zemědělské krajiny jsme čtvrtí nejhorší v Evropě, hned po Beneluxu. Bohužel, zatímco třeba v Holandsku zničení přírody byla cena za vysokou životní úroveň, my jsme si dokázali zničit přírodu, aniž jsme z toho něco měli.

* Bojujete teď za záchranu volné krajiny i proti evropským dotacím. Jak nahlížíte své šance?

Jsem optimista, pokud se týče vztahování člověka k přírodě a krajině a aktivit zdola. Vedle čím dál méně funkční státní ochrany přírody vznikají soukromé rezervace, firmy místo anglického trávníku ve svých areálech obnovují louku a pořizují si tůně. Jsou to sice první vlaštovky, ale rodí se všude po republice. Směrem shora jsem však pesimista, neboť vidím stále větší byrokratizaci a kostnatění, řekněme jistou bruselizaci. Úředníci ochrany přírody nekonají v zájmu ptáků a kytek, ale podle rozkazů z Bruselu. Nejsou to sice úplní lokajové, pro něž kytky nejsou důležité, jenže když je těch příkazů z Bruselu hodně, člověka to otráví, vyhoří. Systém ochrany přírody se zadrhává v přílišné složitosti. Vážně zadrhává.

***

Doc. Mgr. Martin Konvička, PhD. Narodil se v roce 1969 v Opavě. Vystudoval zoologii na Přírodovědecké fakultě Palackého univerzity v Olomouci. Doktorský titul získal na katedře zoologie Biologické fakulty Jihočeské univerzity. Nyní působí i v Entomologickém ústavu Akademie věd v Českých Budějovicích, kde se věnuje ekologii a ochraně přírody s důrazem na ekologii motýlů. Je spoluautorem knih Ohrožený hmyz nížinných lesů: ochrana a management, Motýli České republiky I. a II. Rozšíření a ochrana. Kromě publikací ve vědeckých časopisech přispívá do časopisů Vesmír, Živa, Respekt a dalších.