Nikdy nebyla příroda odkázaná na člověka, ale vždy člověk na přírodu. Příroda je schopna postarat se o sebe sama, pokud ji člověk nevratně nedevastuje. A to se tady na Šumavě nestalo.
Ano, k výsadbě smrkových monokultur a změně skladby lesních porostů jistě v minulosti došlo. Les však stále existuje, byť je dnes na mnoha místech v důsledku kůrovcové kalamity a následného nezasahování uschlý. Ale v něm raší množství semenáčků a obnovuje se spodní patro. Zůstala půda, která bude obohacena o živiny z tlejících stromů. Příroda tuto lidskou chybu lehce napraví, jen ne za dobu, kterou my si z pohledu života jedné lidské generace představujeme.
Bude to trvat déle, ale nepochybuji o tom, že si příroda poradí lépe sama, než s naší laskavou péčí. Cesta do pekel bývá dlážděna těmi nejlepšími úmysly. Přestaňme si namlouvat, že my jsme ti, kdo přírodu na Šumavě zachraňují. Stačí, když jí do toho nebudeme mluvit. Respektujme ji a snažme se ji uchovat nejen na Šumavě.
A proto díky Bohu za národní parky založené na jednoduchém principu – nechme přírodu žít po svém, nenechme lidskou činností zdevastovat poslední kousky, které zůstaly, dejme alespoň na těchto malých kouscích prostor rostlinám i živočichům, když je odevšad nemilosrdně vyháníme naší činností.
Ve jménu záchrany Šumavy před kůrovcem se však u nás působení NP Šumava démonizuje. Střetávají se tu dva pohledy, dřevařsko-hospodářský a přírodně-ochranářský. Hodně místních lidí nechce připustit myšlenku, že Šumava by mohla být opět divočinou.
Jak to, že netěžíme, nesázíme, neožínáme, když jsme to dělali posledních 100 let? Jak to, že dřevo necháme jen tak ležet? Ale opravdu potřebujeme další kamiony plné pokáceného dřeva, které denně brázdí Šumavu? Což takhle připustit, že nejen dřevařství, ale i turistika je mocný ekonomický nástroj a návštěvník opravdu raději než dřevorubce uvidí les, třeba i suchý, ale obnovující se, se semenáčky razícími si cestu k životu ve vývratech a mezi ztrouchnivělými kmeny?
Koneckonců na Luzném i na Březníku či Plešném jezeře se to úspěšně děje a jsou to opravdu úchvatné scenérie.
Roky jsem bedlivě naslouchala argumentům obou znesvářených stran: národního parku na straně jedné a obcí na straně druhé. Velmi brzy ve mně začalo klíčit semínko pochybností, který pohled je ten správný. Nemá park náhodou pravdu, když prezentuje své představy o divočejší Šumavě, navíc podložené výzkumy renomovaných vědců? Zdroje informací mnohonásobně vzrostly poté, co jsem se v roce 2006 stala starostkou obce Lenora. Zúčastnila jsem se mnoha jednání a prezentací obou názorových stran – obcí a NPŠ. Využila jsem každé příležitosti, abych se seznámila s problematikou, a tak jsem postupně zjišťovala, co jsou klimaxové smrčiny, pionýrské dřeviny, sukcese a disturbance, obnova, žír a požerek atd. A moje pochybnosti sílily.
Každá strana má dobré argumenty pro svou pravdu, zjednodušeně řečeno je to 50:50. Obce hájí především zájmy socioekonomické (pracovní příležitosti, stavební činnost, komerční projekty, turistika, palivové dříví), NPŠ chrání přírodu a bojuje za její přirozený vývoj. Jsou argumenty obcí opravdu tak silné? Kdo má tedy skutečnou pravdu?
Správná odpověď neexistuje. Otázka totiž stojí jinak: nikoliv kdo má pravdu, ale co chceme na Šumavě mít.
Chceme-li, aby tady byl přírodní park, argumenty zastánců ochrany přírody rázem nabývají na síle. Pokud nechceme přírodní park, zrušme jej a nechme obce, ať si na svém území hospodaří podle svého a udělají z lesů lesy hospodářské a na svých katastrech vystavějí, co chtějí.
Já za sebe jednoznačně tvrdím, že na Šumavě národní park chci, a to z mnoha dobrých důvodů.
Národní park jednoznačně přispívá k atraktivnosti Šumavy. Vzniklo zde spoustu turistického značení, informačních panelů, naučných stezek, sovinec, Soumarské rašeliniště, cyklostezky, řada informačních středisek, zoologický program atd. Návštěvníci žasnou, jak region za poslední léta rozkvetl.
Rozhlédněme se jinde, kolik takových kvetoucích regionů republika má. Věřím, že těch, kdo chtějí na Šumavě národní park, je většina. A že lidé ze Šumavy odcházejí do blízkosti větších měst?
Ukažte mi v republice jakýkoliv venkovský region ležící stranou velkých měst, kde se toto neděje! Migrace není způsobena existencí Národního parku Šumava, ta je způsobena celospolečenským vývojem a odehrává se napříč celou republikou.
Často se také setkávám s názorem, že kdo na Šumavě bydlí, měl by o ní i rozhodovat.
Tento názor nesdílím, naopak je třeba si uvědomit, že NPŠ není jen a pouze věcí zdejších obcí. Je to region celonárodního, ba celoevropského významu. Je to naše národní stříbro. Měl by se brát v potaz názor každého občana České republiky, nejen místních. A o správě takto cenného území nechť rozhodují odborníci, kteří ochraně přírody rozumí, mají pro výkon činnosti ty nejlepší kompetence, a jak jsem některé z nich poznala, jsou to srdcaři s vřelým vztahem k Šumavě. Když půjdu k lékaři, budu také chtít nejlepšího odborníka vybaveného potřebnými znalostmi a ne laika bez potřebného vzdělání. Dokonce si troufám tvrdit, že obce, resp. jejich zástupci – starostové, by neměli mít rozhodující slovo, dnes v podstatě právo veta, při projednávání zásadních parkových dokumentů, např. plánu péče.
Ano, ať je obce dostanou k dispozici, ať se k nim vyjádří, ať vznesou připomínky a vedou diskusi, ale rozhodující slovo musí mít park a ministerstvo. My, starostové obcí, máme mandát k tomu, abychom se starali o své obce a dobrý život v nich.
Ale kdo nám dal mandát k tomu, abychom řešili ochranu přírody na obrovských neobydlených územích Šumavy a rozhodovali o tom, jaká péče v jakých lokalitách bude Šumavě věnována? Nemělo by to být doménou lidí, kteří se studiu přírody věnovali, mají odbornou průpravu, je to jejich každodenní práce? A co víc – většina lidí z Parku, s nimiž jsem se v době svého starostování setkala, jsou lidé, kterým na Šumavě záleží a mají ji rádi stejně jako my, domorodci.
Smutné je, že se směřování Parku odvíjí od aktuální politické situace, a tak se Šumava podobá parníku na rozbouřeném moři. Tu doprava, tu doleva, jednou nahoře, podruhé dole. Takže kácíme více nebo méně, splouváme Vltavu s průvodcem či bez, vysazujeme nebo necháváme na přírodě podle toho, kdo je zrovna víc silný v kramflecích. Občas vystoupí samotný prezident na nějaký šumavský vrchol, pak se nad Šumavou prolétne vrtulníkem a sdělí národu, že se musí proti kůrovci zasahovat. Vzápětí se dostane ke slovu Duha a s ní představy o divočině, nejlépe na 100 % Parku.
Duhoví lidé se neváhají kvůli tomu připoutat ke stromům či vbíhat dřevorubcům pod pily, zastánci kácení zase argumentují apokalyptickými fotografiemi uschlých lesů. Ministři se mění ještě rychleji než ředitelé Parku, nikdo vlastně nemůže pořádně pracovat, neboť musí neustále svou práci obhajovat. Všichni se utápíme v obstrukcích a paragrafech. A občane, vyber si, kdo má pravdu!
Je mi jasné, že názory podporující Národní park Šumava jsou obzvláště tady u nás na Šumavě často vnímány s despektem. Nad jejich autory jsou vynášeny příkré soudy typu: „Co ty o tom víš, když nejsi domorodec, případně když patříš k Zeleným nebo k fanatickým vědcům!" Bývají vydáváni za pomýlené jedince, kteří netuší, jak to má „správně" na Šumavě fungovat, protože na Šumavě nemají kořeny nebo tu snad dokonce vůbec nežijí, a proto vlastně nemají právo se k té naší Šumavě vyjadřovat. Myslím si, že každý občan této země má právo vyjadřovat se k tak celonárodně významné a cenné lokalitě, jakou Šumava je. A je mezi námi spousta rodilých Šumaváků, kteří souzní s idejemi Národního parku Šumava.
JAROSLAVA KRNÁKOVÁ, starostka obce Lenora
