Ve svých 21 letech nastoupil na Dubovici jako lesní technik. Po 14 dnech ho povolali k jednotce Pohraniční stráže do Nové Hutě za Chlumem. „Po vojně jsem se vrátil zpět a už se odtud nehnul," říká bývalý lesník Josef Bíca (73 let). O „svůj" les se stará dodnes.
Později pracoval jako vedoucí lesní správy. Podle jeho vlastních slov odešel do důchodu právě včas, než se v lesích začala páchat zvěrstva.
* Jaká zvěrstva se podle vás jako odborníka dějí v našich lesích?
Dneska všichni naříkají, že nám lesy žere brouk a svádí to na sucha. Dřív ale měl hajný na starost třeba 800 hektarů a věděl o každém stromě. Dnes se stará třeba o 2000 hektarů a to nemůže uhlídat. Také se píše, že naši předkové neměli zalesňovat smrkem, ale tehdy bylo úplně jiné podnebí. Kromě toho smrk rychle roste a je hospodářský dobře upotřebitelný. Zkrátka pokud chceme zachovat les, tak musíme slevit z ekonomiky.
* Říká se, že zdravý les tvoří jehličnaté i listnaté stromy. Je to pravda?
Dokonce hrabě Černín pravil, že tu chce mít smíšený les. Lesníci Wachtlové to postupně realizovali a tak dnes v Dubovici i díky listnáčům brouka moc není. Bohužel většina závodů na zpracování listnatých stromů je zrušená. Bývalá strážská výrobna hraček JAS používala listnatý buk. Z listnáčů se vyráběla překližka, nebo lepené díly na kancelářský nábytek. Ten se dělal také z dubu. Na hudební nástroje se používaly jasany. Dnes prodáváme buk do Rakouska na štěpku, která se tam spálí. Buk přeci neroste 120 let, aby se Rakušáci ohřáli.
* Jak se dá lesu pomoci, aby ho nesežral kůrovec?
Stromy se musí pravidelně kontrolovat. Dříve, když přišel lesník na brouka, tak hned druhý den napadený strom porazili, kůru s broukem spálili a strom odvezli z lesa ven. Dalším řešením jsou smíšené lesy, kde tu a tam roste i smrk, pokud do lesa typologicky patří. Je třeba dbát na to, aby byl les v zástinu a nerostla v něm tráva. Na holinách zarostlých trávou se semínka stromů neuchytí. Kromě toho zvyšují holiny odtok vody. Je dokázáno, že stromy k nám táhnou vodu až od moře. Tím se zabývá třeba biolog Jan Pokorný. Už král Karel IV. nařídil, že se nesmí porážet zdravé stromy. Dokonce se za to sekaly ruce.
* Když ale vezmeme v potaz dění v lesích na Šumavě, tak se laické veřejnosti předkládají jiné informace. Jak je to možné?
Na hlasy lesníků nikdo nedbá. Zato organizace, které se přivazují k sežraným souškám, ty jsou slyšet všude. Přitom tyhle soušky akorát ohrožují dřevorubce. Nedrží už pořádně v zemi a při otřesech během těžby padají. Další zvrhlost je, že na Šumavě zařezávají tyhle soušky ve třech metrech. Dělají to asi proto, aby kořeny držely půdu a nespláchla ji voda. Ochránci a životní prostředí také tvrdí, že na Šumavě rostly původní lesy. To ale není pravda, protože tam byla spousta kalamit. Tím, že tam vyhlásili Národní park, tak porušili asi 10 zákonů a vytvořili bezzásahové zóny. Díky tomu tam teď řádí brouk. Podle ochránců tvoří pravý les bříza, jíva a keře. To také není pravda.
* Pojďme k veselejším věcem. V katastru Stráže nad Nežárkou naštěstí máme zdravý les. Znáte tady každý strom. Jak se vedle vaší hájenky uprostřed lesa vzaly dva kostely?
V místech bývalých kostelíků stávala snad již od 12. století poustevna. Prý zde asi roku 1206 zemřel poustevník Petr Valdes, který zde má být i pochován. Pozdně gotický kostel sv. Markéty tu postavil asi Jindřich z Hradce. Ten později připadl jezuitům a po zrušení jejich řádu císařem Josefem II. byl kostelík odsvěcen. Zpovědnice byla převezena do kostela v Mnichu, zvonek do Člunku. Z kostela sv. Markéty pochází také Lásenická madona, která byla předána do kaple v Lásenici. Je to dřevěná socha zhotovená kolem roku 1400 a dnes je v uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze. Bývalý kostel sv. Anny koncem 18. století vyhořel a dnes slouží jako dílna.
* V přírodní rezervaci Fabián se prý ukrývá poustevna, základy zámečku a studna?
Poustevna ve skále fungovala snad už ve 12. století. Páni z Hradce posílali v 15. a 16. století výslužku zdejším poustevníkům. Počátkem 18. století zde přebýval Fabián Svoboda, který pro hradeckou vrchnost vyměřoval lesy. Proto tu myslivci začali říkat „Na Fabiánku". Hrabě Jan Rudolf Černín si v 70. letech 18. století nechal v hlubokém lese poblíž poustevny vystavět zámeček. Pak do něj však několikrát udeřil blesk a zámeček vyhořel. Panstvo v tom vidělo boží zásah a tak roku 1804 ruinu opustilo. Zbyla tu po nich tak zvaná Bezedná studna.
* A co skála Homolka, která připomíná lidskou tvář?
Tato skála má tvar homole a je to nejvyšší bod přírodního parku Homolka – Vojířov. Nachází se 609 metrů nad mořem. Na Homolce bývala strážní hlídka při zemské stezce. Prý odtud bylo vidět do Rakouska. Proto stromy okolo nemohly být tak vzrostlé jako dnes. Pro její tvar říkali lidé této skále Napoleonova hlava. Okolní les byl po nástupu Černínů ponechán jako přírodní rezervace a roku 1994 byl úředně vyhlášen současný přírodní park.
* Odkud se ve zdejších lesích vzalo tolik křížků, pomníčků a božích muk?
Kde se dělá se dřevem, tam jde o život a stávají se neštěstí. Na jejich místě pak lidé postavili křížek. Boží muka na rozcestích se stavěla proto, aby se u nich pocestní pomodlili.
* Jak se vám jako lesníkovi podařilo objevit staré slovanské mohyly?
Ty mohyly objevil už můj předchůdce Jiří Václav Wachtel v 19. století, ale to jsem se dočetl až později v nějakých spisech. Pozval si bývalého oficíra za Rakouska Uherska, nějakýho Richlýho, který se zabýval historií. Spolu udělali průzkum a našli mohyly, ale pak se na to zapomnělo. Manželé Kodlovi ze Staňkova později psali ve své knize, že se mohyly nachází kousek od Homolky. Pak se ozval doktor Kučera z Plzně, že by chtěl ty mohyly vidět. Přijel s nějakým zedníkem, který mu pomáhal s kopáním, a celý den jsme jezdili. U Homolky se z domnělých mohyl vyklubaly vývraty po stromech. Další kopečky u Staňkovského rybníka to taky nebyly. Teprve odpoledne jsme přijeli na správné místo pod vrchem Kovář.
Čím se liší mohyla od kopečku?
* Mohyla vypadá jako kopeček s příkopem okolo. Je jich tu celkem 25 a pochází z 8. století. Uvnitř jsme našli střepy a kůstky. Nálezy jsou prý v hradeckém muzeu. Podle doktora Kučery se Slovani báli mrtvých a tak měli osadu až dole u Kostěnického potoka u Vojířova.
Komentáře