O GLOBÁLNÍM OTEPLOVÁNÍ se píše denně, i my v tomto čísle věnujeme hned dva materiály tomu, jak roztává Arktida a jaké problémy to může přinést do budoucna. Že klimatická změna probíhá i v našich zeměpisných šířkách, si zřejmě stačil povšimnout každý. Nejsem si ale jistý, jestli si každý stačil povšimnout toho, co se děje v českém lese.
Na konci prázdnin jsme se ženou ušli dalších sto kilometrů – tentokrát napříč Vysočinou – jako pokračování naší jarní „expedice do středu země". Když si nejnovější zážitky propojím s poznatky z jiných koutů naší republiky, které jsem stačil během prázdnin procestovat, začíná mi vycházet poměrně strašidelný obrázek stavu české krajiny, jež, jak známo, se tradičně vyznačuje velkou plochou lesů. Kdybych chtěl parafrázovat slova Václava Havla v jeho nástupním prezidentském projevu, řekl bych, že „naše lesy nevzkvétají". Kilometry čtvereční uschlých stromů, kde kůrovec již stačil dokonat své dílo, rozsáhlé průseky v lesních porostech, takže poutník čas od času ztratí směr své cesty, protože nenarazí včas na turistickou značku, obří hromady již nařezaného dřeva a ještě větší uschlých větví napěchovaných podél cest. V některých místech se dokonce nedoporučuje do „lesa" vstupovat, aby se lidé zbytečně neporanili o trčící ostré výstupky ulámaných stromových pahýlů.
Navzdory tomu, že se v médiích objevují některé hlasy vychvalující sílu samovolné obnovy lesa, se nemohu zbavit pocitu, že stojíme na prahu změny, jejíž rozsah zatím dokáže jen málokdo nahlédnout. Že lesy, jak jsme je znali my starší, přestanou u nás existovat. Ať už s globální změnou, či bez ní.
STOJÍME NA PRAHU ZMĚNY, JEJÍŽ ROZSAH ZATÍM DOKÁŽE JEN MÁLOKDO NAHLÉDNOUT
TOMÁŠ TUREČEK
