V předchozím čísle KRL jsme se lesy zabývali hodně obecně a nyní se skutečně podíváme trochu podrobněji na okolí Karlových Varů.
V počátcích utváření hranic českého státu byly i zdejší lesy v podstatě součástí pohraničního hvozdu. To bylo v době, kdy více než dvě třetiny území Čech pokrývaly téměř nedotčené lesní porosty.
Hvozd je označení pro hluboké, rozsáhlé a velmi často právě také pro pohraniční lesy. Ty převážně pokrývaly svahy hor, takže časem se hvozd stal také synonymem pro les horský.
Slovo patrně pochází z praslovanského gvozd, které se vyvinulo z praevropského chvorst (chrast), což je termín dodnes mnohde používaný pro drobné dříví a větve, zkrátka chrastí (Chrastava, Chrást).
Slovo hvozd už není v dnešní češtině běžně používané, ale opět se dochovalo především v místních názvech obcí a lesních porostů, především na Šumavě (Hvozdec).
V roce 1322 připojil Jan Lucemburský k Čechám natrvalo Chebsko a Loketsko přestalo být vysloveně pohraničním územím. Lesy v majetku krále, přináležející k hradu Lokti, v jejichž lůně ležela ves Obora (dnes jen torzo kostela sv. Linharta), se rozkládaly až po Olšová Vrata. Panovník se zde mohl věnovat tehdejší oblíbené kratochvíli, lovu zvěře.
Od poloviny 10. století, kdy kníže Boleslav I.
stanovil tzv. vysokou honbu, bylo totiž právo lovu doménou panovníka. Způsob lovu, štvanice na koních, se neměnil po několik století. Z dostupných záznamů, přetrval s drobnými odchylkami zhruba od desátého století až do století čtrnáctého. V počátcích vznikaly obory na místech, kde část jejich hranice tvořila přírodní překážka. Například vodní toky, skalnaté útvary nebo terénní zlomy. Zbytek lesa pak pomohlo zahradit nejrůznější oplocení.
Stav porostů většinou zůstal přirozený. Zvěř byla do obory shromážděna z širokého okolí a veškerá snaha směřovala k jedinému cíli, panovník musel mít co lovit. Pokud se obora nacházela daleko od nejbližšího sídla (Loket), stavěly se v ní objekty pro pobývání lovců a pro jejich doprovod. Tedy včetně stájí a psinců a samozřejmě také domů pro lidi, kteří se o zvěř starali, (právě takové zaměření měla patrně ves Obora /Tiergarten/).
Za kolébku myslivosti v Čechách se podle některých autorů považuje Křivoklátsko, byť nejznámější a nejstarší tzv. „Královskou oboru" založil roku 1278 Přemysl Otakar II. (1233–1278) v místech nynější pražské Stromovky.
První zmínku o lovech na Křivoklátsku lze však datovat již k roku 999, kdy zde pobýval knížecí syn Jaromír. Letopisy v této souvislosti uvádějí, že Jaromír byl jednoho dne zajat a mučen Vršovci. Naštěstí ho osvobodil chrabrý Hovora a za tento skutek pak získal hodnost lovčího na zbečenském dvorci, což bylo tehdy velké vyznamenání.
Dalším z českých knížat, který našel zalíbení v křivoklátských lesích, byl Vladislav I. Lovil zde i král Přemysl Otakar I. (1155-1230), a nejvášnivějším lovcem byl asi král Václav I. (1205-1253). Do zdejších hlubokých lesů často a rád zajížděl, takže dokonce zanedbával své vladařské povinnosti. Zasloužil se však, o vybudování hradu Křivoklát.
V období vlády Karla IV. (1316-1378) se na Křivoklátě zavedlo, po francouzském vzoru, sokolnictví spojené s lovem vodního ptactva a divokých holubů. Karel IV. údajně rovněž nechal dovézt do Čech bažanta kolchidského. Lovu se velmi rád věnoval i syn Karla IV., Václav IV. (1361-1419). Francouzský renesanční básník Francesco Petrarca ho ve svých oslavných verších prý často opěvoval jako „silného lovce". V této době se totiž nejčastěji konaly štvanice na tzv. zvěř brannou (medvědi, rysi a vlci).
Vzhledem k tomu, že první písemná zmínka o Oboře u Lokte, respektive o kostele sv. Linharta v ní, pochází již z roku 1246, lze předpokládat, že i zde se v průběhu staletí odehrála celá řada honů za přítomnosti krále.
Vraťme se však nyní skokem z historie do přítomnosti. V České republice se zachovaly lesy ve středoevropském a i světovém měřítku na poměrně velkých plochách a to má značný význam pro naše životní prostředí. Lesy jsou významným zdrojem kyslíku (spolu s planktonem oceánů). Les rovněž zachycuje prachové částice a podílí se na odstraňování některých škodlivých látek ze vzduchu, přičemž poutá pozoruhodné množství oxidu uhličitého.
Výsadba nových lesů je považována za jeden z možných způsobů snižování koncentrace tohoto plynu v atmosféře.
Největší zastoupení podle porostní plochy má v naší zemi smrk ztepilý. Zabírá zhruba 52% lesní půdy. Borovice lesní roste na 17 % a buk lesní na sedmi a stejně tak duby. Modřín opadavý zabírá cca 4 % plochy a bříza tři. Jedle bělokorá se zachovala jen na jednom procentu ploch. Ostatní listnáče (javory, jeřáby, jasany, jilmy...) souhrnně zaujímají asi 8 %.
Tato čísla můžeme pro zajímavost porovnat s druhovou strukturou současných karlovarských lesů. Zde je také dominantní dřevinou smrk. Roste takřka na 59% plochy. Velmi významným listnáčem je tu ale buk, zabírá téměř dvacet procent ploch. Se značným odstupem pak následují další dřeviny. Borovice lesní má zastoupení necelých 6%, duby 3,5% a bříza tři. Jedle pak bohužel zatím zaujímá jen něco málo přes půl procenta ploch.
V minulosti byl poměr jednotlivých dřevin úplně jiný. Například v roce 1791 píše chotěšovský nadlesní Josef Ignác Neumann, město ho pověřilo prohlídkou karlovarských lesů, ve svém popise porostů, že v revíru Městský les jsou nejvíce zastoupeny jedle, smrk, borovice a buk. Také v dalších revírech (Ploben a Soos) převládaly jedle.
Před necelými sto lety, tu pak měla jedle zastoupení ještě alespoň dvě procenta. Jinak v lesích nad Vřídlem převládl smrk (64%), buk zabíral 11% plochy a borovice deset. Významnou příměs tvořily břízy, 5% plochy a duby 3,5%.
Závěrem si pojďme připomenout všechny významy lesa. Kromě přínosu pro dýchatelný vzduch je les pro lidi bezesporu i nadále zdánlivě nevysýchajícím zdrojem dřeva.
Tato velmi cenná a nekonečně obnovitelná surovina je stále intenzívně využívaná ve stavebnictví, v papírenství, při výrobě nábytku a mnoha dalších předmětů, či jejich součástí. V rozvojových zemích pak dosud převažuje poměrně primitivní energetické využití. Využívání biomasy k energetickým účelům ovšem zažívá i určitou renesanci v Evropě, zejména díky plantážím rychle rostoucích dřevin (topoly, vrby).
Pro Karlovy Vary však lesy znamenají přece jen trochu víc. Jedná se o cenný krajinný prvek s vysokou biodiverzitou. V takovém lese je především zacíleno na vertikální strukturu porostu. Jsou zde většinou zastoupena všechna vegetační patra a různé věkové kategorie stromů. Les je návštěvníky též vyžadován jako místo pro rekreaci, protože působí blahodárně na lidskou psychiku. Nyní nově teraupetická krajina. Za turisticky nejatraktivnější území považuje mnoho lidí prostředí, ve kterém jsou les a bezlesí v poměru přibližně 2:1. Vyšší koncentrace návštěvníků na určité místo, ale pak mnohde výše uvedený komfortní pocit značně snižuje, a tak je nutné vhodnými opatřeními (značením apod.) turisty po lesích, pokud možno rozptýlit.
Les má bezpočet dalších funkcí. Například protierozní. Výsadba lesů snižuje odnos půdy zejména ve svažitých terénech na naprosté minimum. Les též představuje ekosystém s největší konstantou tzv.
drsnosti, tj. klade největší odpor proti větrům. K tomu se v lese vytváří specifické mikroklima, které snižuje teplotní extrémy a udržuje stabilně vlhčí ovzduší. Při srážkách dochází k jejich rovnoměrnějšímu rozdělení. Lidové úsloví, že „V lese prší dvakrát" je toho jedním z důkazů. Rovnoměrnější rozdělení srážek spolu s vysokou schopností absorpce rostlinného a mechového patra zpomaluje odtoky z lesních povodí a tím snižuje riziko vzniku povodní.
