logo Silvarium tisk
VLADIMÍR JUST

Kůrovec už zase straší v hlavách senátorů.

Je to už standardně každoroční a čím dál tím trapnější folklór: jakmile udeří letní (okurková?) sezona, hned po prvním rojení brouka vyrojí se skupina stále stejných senátorů, líhnoucí se většinou z řad ODS a některých lidovců (tu a tam se k nim přidá i nějaký ten sociální demokrat či komunista), a spustí hlasitý mediální povyk, že pokud vláda okamžitě nezasáhne, kůrovec nám sežere celou Šumavu.

Společným jmenovatelem těchto každoročních prodavačů šumavské apokalypsy je to, že ani jeden z nich není odborníkem na biologii, entomologii, ekologii či evoluci lesa, a smysl národních parků kdekoli na světě - tedy diferencovaná ochrana přírodních procesů před lidskými zásahy - jim i po osmnácti letech svobodných poměrů zůstává utajena. Senátoři mluví stereotypně o národním parku jako o běžném hospodářském lese, tedy v podstatě lesní plantáži - zde by byly jejich obavy z kůrovce, obavy starostlivých hospodářů ze škůdců, samozřejmě na místě. Oni ale kupodivu nehovoří o devětadevadesáti procentech po vichřicích skutečně ohrožených českých a moravských hospodářských lesů, oni se každoročně slétají hned po jarním rojení pouze na Šumavu. Do míst, kde za celou dobu patnáctileté kůrovcové hysterie sežral brouk - čtenáři div se! - zhruba čtyři procenta lesní rozlohy národního parku. V novinách a televizi ovšem už dvě desetiletí obsazuje jimi vypuštěný mediální brouk suverénně sto procent zpráv o Šumavě. „Pane Guthe,” oboří se zpanikařená redaktorka Dobrého rána s ČT na nebohého ekologa, „vy říkáte, že není na Šumavě potřeba bojovat s kůrovcem, ale například senátor a starosta Hluboké Tomáš Jirsa říká, že dvě stě let se zasahovalo proti kůrovci a najednou se přestane, že je to prostě lumpárna, vy raději ty stromy necháte zničit? A celý další park, pane Guthe?” A to ještě k těm necelým čtyřem procentům, jež obsadily sto procent zpráv o Šumavě, dodejme, že kůrovci v reálu zachutnalo pouhé horní patro lesa, zatímco dolní patro, bujně se pod ochranou mrtvých stromů deroucí ke světu, nechává nenasytný brouk i média zcela na pokoji. Takže mluvit na Šumavě o „mrtvém lese” je, páni senátoři, přísně vzato odborný nesmysl: jděte se tam někdy podívat a uvidíte, že i na těch nejkritičtějších místech opravdu uschlo jen horní patro. Správná formulace by tedy měla znít - stromy odcházejí, les zůstává a obnovuje se. Jako v každém regulérním národním parku, lhostejno zda v Bavorsku, Meklenbursku, v Harzu, v polských Tatrách nebo v slovinském Triglavu.

Tam všude mají nějakou jádrovou zónu, kde se příroda nechává být přírodou a neřídí ji člověk motorovou pilou: bez takové jádrové zóny, kde se prostě a jednoduše nezasahuje, ztrácí jakýkoli národní park smysl a stává se atrapou, imitací či parodií rezervace. Hrát si na národní park a nemít v jeho jádru pokud možno celistvou bezzásahovou zónu minimálně na čtvrtině území, to je asi totéž, jako chtít hrát divadlo a nemít jeviště.
Příznačné je, že zmíněnou fatální ztrátou základních rozlišovacích schopností mezi hospodářským lesem a národním parkem se veřejně ztrapňuje právník a politolog Petr Pithart či inženýr mechanizátor a historik hasičstva Josef Kalbáč, ne jejich stranický kolega a na rozdíl od nich přírodovědný odborník Libor Ambrozek: ten naopak smysl národního parku velmi dobře chápe.

Abych ale neupadl v oprávněné podezření, že i já jako teatrolog fušuju stejně diletantsky přírodovědcům do řemesla, dávám slovo odborníkovi, který problém i se svým týmem po celá desetiletí soustavně monitoruje jako u nás málokdo: „Nevím, jakých jsou oni senátoři původních profesí, ale vzhledem k tomu, že jsem se s jejich jmény v odborných a vědeckých kruzích nikdy nesetkal, pochybuji o jejich kompetentnosti se k tomuto ryze odbornému problému zasvěceně vyjadřovat. Na rozdíl od nich se zabývám obnovou lesa po žíru kůrovcem na Šumavě již deset let... V polopřirozených a přirozených smrkových lesích je mnohem výhodnější nechat les po žíru kůrovce být. Jak ukazují vědecké studie ze světa i od nás, kůrovec a vichřice nastartují přirozené procesy obnovy a výsledný les bude přirozenější a vůči případným dalším kalamitám odolnější než les, který vznikne po tradičních zásazích lesníků. Jejich zásahy většinou spočívají v tom, že nejprve vytvoří paseku (totální holinu) a pak vysázejí stromky. Je to drahé a naprosto zbytečné, příroda to umí lépe a zadarmo. Ministr Bursík tedy učinil správné rozhodnutí, opírající se o výsledky konkrétních vědeckých studií ze Šumavy a odjinud. Mohu říci, že s těmi kolegy, kteří šumavské lesy skutečně studují, a ne jen o nich plytce píší či hovoří, se v názorech na zasahování či nezasahování shodujeme... Bohužel v zemi, kde ekonom poučuje o globální změně klimatu a senátor se vyjadřuje k fungování lesních ekosystémů, bude asi dlouho trvat, než se vytvoří kulturní standardy, kdy politici řeší politické problémy a odborníci odborné.” To napsal, vážení páni senátoři, profesor Karel Prach. Pokuste se mu naslouchat. A vězte, že vám to vzkázal už loni, přesně před rokem. Nezdá se, páni senátoři či paní senátorko Rippelová, že byste si za ten rok vzali jeho slova k srdci: spíš jste se jen utvrdili ve své pyšné nevědomosti.

Buďme však spravedliví. Vinu na nedobré situaci, na vzájemném míjení, nenaslouchání a zakopávání se ve výchozích bojových pozicích, nesou obě strany. Jak jihočeští a západočeští politici, krajští i komunální, tak vedení parku. Ti první mají mnohdy oprávněný pocit, že zastupují zájmy veřejnosti, jestliže prosazují - zatím žel marně - možnost pěších přechodů k bavorským sousedům, z jádra jednoho parku do jádra druhého. Možnost bezprostředně porovnat náš management s managementem bavorským je i možností na místě vyvrátit argument o tom, že se u nás podniká jakýsi „nezodpovědný experiment”.

Návštěva u sousedů by přesvědčila snad i slepého, že obnova lesa tu už není experimentem, ale realitou. Kdyby se naši pseudoochranáři ve vedení parku tak oslovsky v tomto bodě nezasekli, kdyby namísto kyselých obličejů a množících se zákazů ukázali stejně přívětivou tvář k pěším turistům, jakou ukazují bavorští sousedé, kteří domácí návštěvníky pouštějí až k hraniční ceduli, pak by veřejné mínění mohlo být už dávno na straně parku. Veřejnost nezapomněla, že otevření pěšího a sezonně omezeného přechodu přes Modrý sloup slibovali všichni tři poslední ředitelé parku (Ivan Žlábek, Alois Pavličko i František Krejčí) - a všichni tři pod nejrůznějšími, často protichůdnými záminkami toto otevření, požadované i z Bavorska, zatím zablokovali.

Kdyby tady byl park pružnější, snad by byli zase místní politici a místní veřejnost vstřícnější k principu bezzásahovosti. A Šumava mohla být dnes dál. Jak je to dlouho, co mezinárodní mise IUCN jednoznačně doporučila zrušit šumavskou světovou raritu a ostudu, rozdrobení bezzásahových zón do sto třiceti pěti života neschopných ostrůvků? Pět šest let? A namísto smíru i v tomto bodě vidíme stále se prohlubující linie nekonečné zákopové války. Není už na čase vyvěsit na Klostermannově Šumavě konečně bílý prapor smíření?

O autorovi: VLADIMÍR JUST, Autor je publicista, divadelní a mediální kritik.


Diskuse na serveru Silvarium.cz zůstává přístupná pro všechny čtenáře. Pro vkládání příspěvků je nutná registrace pomocí e-mailu. Pravidla diskusí na Silvarium.cz (Kodex diskutujícího) a stručný návod jak se registrovat naleznete zde.

Poslední komentáře

Anketa

Může Vám být aplikace ClimRisk užitečná při Vaší péči les?

Naši partneři

Lesy ČR VLS UHUL ČLS LOS DYAS.EU PEFC LESmedium.SK Lesnicko-dřevařská komora ČR Arcibiskupské lesy a statky Olomouc s.r.o. Agrární komora ČR Projekt LARIXUTOR

Naše další weby

Sociální sítě