Český básník – lumírovec, překladatel a organizátor literárního života Josef Václav Sládek (* 27.10. 1845 Zbiroh, + 28.6. 1912 Zbiroh), šéfredaktor časopisu Lumír (18771899), středoškolský profesor angličtiny, přeložil 33 her Shakespearových, myslivec, přírodovědec, fotograf, zakladatel české dětské poezie. Zítra uplyne 170 let od jeho narození. Ve svých verších připodobňoval život člověka často ke stromu nebo k zrnu vhozenému do brázdy. V jeho básnickém i publicistickém díle je řada mysliveckých i lesnických motivů.
„Silen buď a nepovol, jsili v lese žití dub; jsili pouze trávy stvol, schyl se, ale neustup. Dub anebo třeslice, drž se půdy, kde jsi vzrost´: zlomíli tě vichřice, žil´s jak muž – a to je dost." (Ze sbírky V zimním slunci, 1897) Portréty stromů musloužily k podobenství statečného lidského života, stejně jako k vyjádření „pózy mužného klesnutí a pádu v boji" (F. X. Šalda). Typická Sládkova stylizace do rolníkova životního postoje a obliba v básnění v duchu lidové poezie jistě pramenily z osobního poznání venkovského života a přírody.
Vyznával se z lásky k přírodě
Zájem o přírodu seuJ. V. Sládka utvářel od dětství a rozumově se prohluboval studiem a cestováním. Jako student rád pobýval v lese za časného jitra i při měsíčku. Vdopisech příteli Jaromíru Čelakovskému z 1.5.1866 se vyznává z lásky k přírodě, k lesům: „... jak líto je mi, že musím odsud, že musím od těch kvetoucích stromů, od těch šumivých lesů pryč do té liduprázdné pouště. Jak volně je mi tu, tak volně, že mohu být samoten. Lehnuli si tiše pod strom, zavřu oči a poslouchám jen šumění větru... Věř, hochu,bývám skutečně šťastným v takových chvílích... Cítím, že skutečně něco jsem, a člověku je tak vznešeně, tak sladce na mysli, pomyslíli: Jsem svůj, jsem svoboden..."
Příroda v něm probouzí básníka, inspiruje: „"Snad se ve mně z toho ustavičného pozorování slečny přírody nahromadí trochu poetické látky a snad budu psát později. „ (17.4.1866)
Potulný lovec kožešinové zvěře
Po maturitě (1865) na Akademickém gymnáziu v Praze studoval J. V. Sládek na univerzitě v Praze fyziku, matematiku, přírodopis, mineralogii a oblíbenou botaniku a moderní cizí jazyky, studia však nedokončil. Z té doby se datuje též jeho záliba ve fotografování, které uplatnil za svého studijního pobytu v Americe v letech 18681870.
Zde v USA absolvoval tvrdou životní univerzitu. Byl potulným lovcem kožešinové zvěře (traperem), učitelem, kostelníkem, varhaníkem, sběratelem přírodnin pro Národní muzeum v Praze, botanikem, redaktorem českých novin, ale i nádeníkem a tulákem. Byl také prvním českým básníkem, který viděl oceán, prales, prérii, mlhy nad Michiganským jezerem, břehy Mississippi, vlny Mexického zálivu. Viděl vystěhovalce na zaoceánských lodích, štvanice na Indiány, chatrče negrů.
O svých zážitcích napsal seriál črt a fejetonů posmrtně shrnutých do knihy Americké obrázky a jiná prosa (1914, 2 díly). Za tohoto dvouletého pobytu vUSAse plně rozvinul jeho myslivecký koníček z mládí (střelba vrabců) lov, kdy s puškou v ruce lovil pro americké Čechy a Poláky medvědy, rysy, divoké kočky, jeleny, srnce, aligátory, obrovské želvy, mývaly, lišky i zajíce a do želez chytal menší zvěř pro kožešiny: tchoře, kuny, mývaly, lišky, ondatry (pižmovky). Naučil se získávat sladkou šťávu z cukrového javoru.
Poznání exotického pralesa, „kde život a smrt, svěžest a hniloba o každou píď země zápasí" a kde „ celý den houká lesem sekera, kmeny navalovány na hromadu a páleny – celý den hmoždí se prvním trháním půdy pluh" a zejména soucit s tragickým osudem hynoucího a pronásledovaného kmene Indiánů jsou významným zdrojem k Sládkově procítěnému lidství a skutečnémuvlastenectví. Doklady nalezneme v četných verších ve sbírce Básně (1875). Často osamocený poutníkbásník, daleko od domova v michiganském pralese usíná se vzpomínkou na vzdálenou vlast (báseň V pralese; V lese) a v závěrečné básni Doslov se přirovnává k prosté české olši a skřivanu z českých polí.
S hlubokým porozuměním se vciťuje do pocitů nešťastného mladého vdovce, který sám v pralese do vlastnoručně vyhloubeného hrobu pochovává v pralese svou ženu (báseňHrobvpralese). VbásniNa hrobech indiánských oživuje tmavé lesy, „lány a rozvlněný oceán", zvěří, srnou, vodopády, květy a s lítostí sleduje, jak americká kolonizační vlna mění lesy v prérii, města, a jak vyštvává Indiány z lesů jako laně, či jak zaIndiánem„jak za zvěří se z pušky pálí" (báseň Papů = miminko).
V USA si jako ujařmený Čech uvědomoval určitou pokročilou demokracii po občanské válce Sever proti Jihu (18611865), ale současně soucítil s utlačovanými černochy a Indiány, stín americké demokracie.
Česká příroda i myslivost
V ostatních Sládkových básních je už zcela zastoupena česká příroda, stromy, zvěř, ptáci, stejně jako rozmarně s humorem modelované zemité postavy českých hajných, myslivečků, lesních i pytláků. Většina těchto básní se svým ohlasem hlásí k lidovým písním. Sládkovy osobní sympatiek cechu lesníků, myslivců a myslivosti vůbec se projevily nejen aktivní loveckou činností, účastínahonech, ale i literárními příspěvky v lesnickomysliveckém časopise Háj a mnohými básněmi s postavou lesníka, myslivce a pytláka. Nejhojněji jsou zastoupeny v ohlasové sbírce Starosvětské písničky (1891, báseň Mysliveček), Směska (1891, básně Pan lesní, Pan hrabě, Myslivecký mládenec). Mysliveckému mládenci je čekání na pytláky již dlouhé, zatoulá se do polí, kde se setká s dívkou (křepeličkou). Při milování v obilí je spatří pan lesní, který mládencovo počínání komentuje: „sedlák chodí na čekání, lesník patří do lesa!" Stejně rozverně si počíná sebevědomý a poněkud velkopanský, starý jak sosna Pan lesní z pod Bukova, který s pány mluví německy, zakleje si česky, poněkud se ve společnosti vychloubá v „myslivecké latině" a ještě okempo mladé dívce, křepeličce, střelí.
Dramatické příběhy ze života pytláků přináší delší balada Vlci (sbírka Světlou stopou, 1883), v níž matka donutí svého syna k pytláctví draze zaplacenému smrtí, a báseň Pytlák(sb. Naprahuráje, 1883) o střetnutí hajného a pytláka s puškami v ruce, bývalých soků v lásce, končící smírem.
V Sládkově pojetí les ho obdarovává trojí štědrostí: přemýšlivým zadumáním, krásou žití a uspokojením z dobrých skutků ( báseň V lese, sb. Sluncem a stínem, 1887). Příroda, strom se mu stávají zdrojem poučení, předmětem reflexivní lyriky.
Symboly i trefná přirovnání
Přírodní obrazy Sládek umocňuje, povyšuje do morální roviny, což je vlastní i moderní současné poezii Mikuláškově a Skácelově. Tak je dub symbolem věrnosti, statečnosti, houževnatosti, trvání rodu; borovice na skále zosobňuje nezdolnost, pokrok; sosna symbolizuje pevnost, sen a klid.
V duchu lidové poetiky využívá Sládek paralelismu, přirovnání, například dívky k laňce, křepelce; nachýlenou postavu a bílé vlasy své matky k zasněžené borovici v prosincovém vichru či k rozkvetlé jabloni; lidské štěstí ke zlatému ptáčeti apod. Sládkovým oblíbeným stromem jsou především borovice (sosna), dub, buk, skalní bříza.
Básně věnoval zvěři, stromům i květinám
Další samostatné básně věnuje jabloni, kalině a zimostrázu. Z rostlin a květin oslavil fialy, chrpy, kosatec, len, maliny, pampelišku, petrklíč, růže, sněženku a vřes; z hmyzu čmeláka, mušky a včelu. Z lesní zvěře si oblíbil ladnou laň a laňku. Z ptáků cituje s motivem ptáčnictví báseň Svému čížkovi, uctívá dále holoubka, chocholouše, křepelku, kukačku (žežulku), labutě, několikráte milovaného skřivánka, špačka a vlaštovičky.
Motivy lesa se objevují také v básních Pod lesinou, Socha v lese, V lese, V lesním stínu a motiv starobylé lipové aleje je připomenut v básni Ve starém parku.
Josef Václav Sládek často užívá také lesnické a přírodní motivy ve verších pro děti, např. básně Lesní studánka, Lesnízvonky,Slovanskálípav básnických sbírkách Zlatý máj (1887), Skřivánčí písně (1888)aZvonyazvonky (1894)), které literární kritika vysoko umělecky hodnotí. Mnohé Sládkovy básně a říkadla přímo znárodněly, což je nejvyšší ocenění pro básníka.
