Na les dnes myslíme více než jindy. O lesích se píše, vyznačují se jako hospodářské, krajinotvorné, vodohospodářské, rekreační a mají i další funkce. V poslední době hovoříme o lesu, jako o významné složce biosféry – životního prostředí.

Pro většinu podhorských a horských oblastí – jako je například obec Salaš – měl les pojem živitele. Především v době nezaměstnanosti první republiky, ale i později, kdy nebylo dopravní spojení s okresním městem ani s okolními průmyslovými centry, nebylo tedy práce, byl les, vedle svahovitých a málo úrodných políček, hlavním živitelem. A to po celý rok. Muži pracovali v těžební činnosti, přibližováním dříví na lesní skládky koňmi nebo speciálními trakaři apod. Ženy byly zaměstnány v pěstební činnosti, lesních školkách, výsadbě dřevin, vyžínání trávy a bořeně v mladých porostech a dalších činnostech.

Les byl pro všechny obyvatele obcí především zdrojem lesního paliva, neboť na nákup uhlí nebyly peníze a nebyla k němu ani důvěra. Suché především bukové větve sesbíraly,nebohákylámalyze stromů, vázaly do otepí a prodávaly je do širokého okolí. Stejně tak i břízová košťata.

V létě a na podzim byl les nejštědřejší. Dával houby, jahody, maliny a ostružiny, které se prodávaly v okresním městě volně na trhu u kašny „Rozárka” na Mariánském náměstí nebo přímo v obchodě u Valentíků a dalších. Největší finanční přínos dávaly houby, které sbíraly celé rodiny. Prodávaly je především ženy. Vstávaly brzy ráno, šly pěšky, aby chytily výhodné místo u „Rozárky” neboť konkurence byla široká i z okolních obcí. Za utržené peníze koupily potřebné věci do domácnostiapamlskyproděti. V dobré houbařské sezoně to bylo až 3x týdně tj. 15 km tam a znovu pěšky zpátky.

Les dával i krmivo pro dobytek. Kronika obce Salaš uvádí, že v 30. letech byla kráva i koza téměř v každé domácnosti konkrétně až 100 krav. Tráva se využívala v mladých lesních porostech srpy (kosáky). Aby nebyly mladé stromky poškozeny, bylo vysekávání kosou zakázáno. Nepsanou povinností bylo nosit trávu pro dobytek pana revírníka i hajného. Na podzim se mohl dobytek pást na „panských – lesních” loukách.

Občané měli proto les rádi. Chránili ho, jako vlastní majetek při lesních požárech a dalších kalamitách pomáhali v likvidaci jejich následků. Za práci v lese dávaly i své životy zejména při těžbě dříví což dokazují i názvy tratí na příklad „u Vavřína”, „u Domína”. Les byl i vychovatelem. Těžká práce v lesích, vedle práce na svahovitých a mile úrodných polích, vedla lidi k pracovitosti, skromnost ale i k vlastenectví což proházeli v období obou světových válek. Byla to pevná symbióza lesa a lidí. Lesní personál měl úctu, byl většinou vzdělaný a často zastával i významná místa v obecních zastupitelstvech. Postupující průmysl po druhé světové válce, elektrifikace obce, dopravní autobusové spojení a především dostatek práce přetvářelo rychlým tempem člověka v horských i podhorských oblastech. I jeho vztah k lesu. Les ztrácel, a postupně ztrácí, funkci živitele a zhoršil se vztah k lesu. Časté a především citlivé návštěvníky rozhodně nemůže uspokojit ještě častý nepořádek jednak z hospodářské činnosti, ale především z postupující civilizace. Nakonec i stát se postupně víceméně zbavuje velkého zlatého pokladu sloužící všemu lidu.