Zemský hřebčinec Písek, státní podnik, zajišťuje veřejné služby týkající se chovu koní a plemenitby. Jeho součástí jsou dvě hříbárny

Písek – Více než stoletou budovu na jižním okraji Písku nelze přehlédnout. Písečtí vědí, že je to objekt, kde od roku 1902 sídlí Zemský hřebčinec (ZH). Ostatní se to mohou dozvědět, pokud pojedou po staré silnici z Písku na Semice a dále na České Budějovice. Stavitel Václav Nekvasil si dal vskutku záležet. Jeho pozoruhodné dílo bylo 1. července 2010 prohlášeno za národní kulturní památku.

Čelní stranu budovy, kterou zdobí hlavy koní, si zájemci mohou zvenčí prohlédnout kdykoliv. Dostat se do stájí není pro běžného návštěvníka možné. Jedinou šancí je zúčastnit se komentovaných prohlídek, které v pondělí, ve středu a v pátek od 13 hodin vede bývalý ředitel Pavel Sedláček. Vedení ZH chce tak umožnit zájemcům, aby si prohlédli národní kulturní památku i zevnitř.

„Stopka pro návštěvníky zařízení, jako je naše, není ničím výjimečným. Vedle veterinárního hlediska jde hlavně o to, že by se uvnitř areálu vzhledem k neustálému pohybu koní návštěvník mohl zranit,” vysvětluje Karel Kratochvíle, ředitel ZH Písek.

Díky jeho pochopení mají čtenáři příležitost podívat se prostřednictvím Deníku do stájí, kde hřebčinec chová teplokrevné jezdecké koně. Druhou kategorií jsou chladnokrevní koně pro zápřah a práci v lese.

„Od samého začátku je hřebčinec určen k odchovu plemenných hřebců, ať již z domácích chovů nebo dalších evropských plemen. V současné době zde máme šest hřebců zapůjčených z jiných hřebčinců nebo od chovatelů,” říká Karel Kratochvíle. Ještě než dojdeme do stájí, chci si ujasnit, jaký je rozdíl mezi hřebčincem a hřebčínem? „Lidé si to dost často pletou. Jde o dva základní zootechnické pojmy. Hřebčinec chová plemenné hřebce a hřebčín má chovné kobyly a odchovává hříbata. Potom jsou ještě hříbárny, my je máme v Novém Dvoře a Humňanech. VČeské republice jsou dva hřebčince. Kromě Písku je ještě v Tlumačově,” objasňuje Karel Kratochvíle.

Hned v první stáji potkáváme nejmladší členku a zároveň jedinou ženu v jedenáctičlenném kolektivu, který se přímo stará o koně. U Marcely Čapkové, která má kvalifikaci jezdec ošetřovatel a v hřebčinci je desátým rokem, se láska ke koním přenesla z matky na dceru. A jak vypadá její pracovní den?

„Ráno přijdu do stáje, koně nakrmím a vyčistím a potom jdu rajtovat. V péči mám devět koní, z toho tři cvičím jako jezdecké,” vypočítává Marcela Čapková a přitom nezapomíná koně hřebelcovat.

S přesným denním harmonogramem seznamuje vedoucí stájí Jakub Štěrba: „Ráno nastupujeme v šest hodin, někdo i dříve. Nejprve je na řadě krmení, potom stání vymístňujeme a vyčistíme koně. Podle toho, jaký je plán toho dne, pracujeme. Každá stáj si vyveze hnůj a jde koně pohybovat. Starší plemeníci chodí do kolotoče nebo na londži. Jezdecké koně nebo ty, kteří jsou ve výcviku, chodí pod sedlo. Podle počasí koně pohybujeme buď v hale, nebo na pískové dráze. Hlavně s mladými koňmi chodíme dvakrát až třikrát týdně ven. To je proto, aby získali důvěru, rovnováhu, uklidnili se,” shrnuje Jakub Štěrba dopolední práci kolem koní. Odpoledne se intenzivně věnují koním, které se v nejbližších dnech mají zúčastnit závodů. „Nyní se chystáme do Německa, takže jejich příprava a výcvik jsou daleko intenzivnější,” zdůrazňuje Jakub Štěrba. Po chvíli se ještě vrací ke krmení. Základní krmnou dávkou je voda, oves, granule, seno nebo senáž. Seno, senáž i oves mají z vlastních zdrojů. Dá se říci, že pokud jde o krmení, je hřebčinec soběstačný.„Naše koně nejsou vybíraví, spořádají, co jim předložíme. Pouze někteří nemají v oblibě senáž, která je přece jenom kyselejší, takže spíše z dietetických důvodů dostávají seno. Obecně ale platí, že koně, které tu máme zapůjčené, převážně jde o kobyly na připouštění, dostávají ráno a večer seno. Nechceme narazit na problém, že nejsou připraveni přijímat senáž. Naše koně se snažíme krmit tak, aby ráno dostali senáž a večer seno. Pokud je kůň hubenější, ještě ho v průběhu dne přikrmujeme. Průměrnou dávku na koně a den máme dva a půl kila ovsa, dvacet až čtyřicet litrů vody, čtyři kilogramy sena nebo šest až sedm kilogramů senáže,” vypočítává Jakub Štěrba.

VZH pracuje také jeho manželka Hana Štěrbová, se kterou se seznámil na vysoké škole. „Jít s manželem pracovat do hřebčince bylo samozřejmostí. Lásku ke koním jsem zřejmě zdědila po dědečkovi, který na nich jezdil ještě na vojně. Později se stal odborným lékařem chorob nervových. Občas jsme na jeho účet žertovali, že jízdou na koni léčí téměř každou nemoc. Věnoval se hlavně hipoterapii,” vzpomíná Hana Štěrbová, která má na starosti marketing a školicí středisko.

Pokud se v hřebčinci nesetkáte s pětašedesátiletým četařem Antonínem Homolou, to je jako byste tam nebyli. Jeho kolegové o něm žertem říkají, že už patří ke zdejšímu inventáři, v hřebčinci pracuje od roku 1966. Ve stáji je možné ho potkat už v půl šesté ráno a v sobotu a v neděli ještě dříve. Bez koní si Antonín Homola život nedovede představit. Jednou týdně je možné v hřebčinci potkat kováře Františka Chmelíka. Máme štěstí, viděli jsme ho v jedné ze stájí připevňovat podkovu.

„Sehnat kvalitního kováře je v současné době docela problém. Je to vázané řemeslo, ke kterému jsou předepsané odborné zkoušky. Kovář pracuje s živým tvorem, takže musí vědět, jak postupovat a jak se chovat, aby koni neublížil,” říká ředitel Kratochvíle. V píseckém hřebčinci nejen koně odchovávají a cvičí, ale také je posílají na závody a sami rovněž závody pořádají. Mezi řečí už míříme do kryté haly, kde je kapacita 300 míst k sezení. Při velkém zájmu se do haly vtěsná až 700 platících diváků. Před rokem byla dokončena venkovní tribuna s kapacitou 1500 míst. Původní kolbiště pro několik desítek diváků, postavené zároveň s budovou hřebčince, se tedy za stovku let podstatně rozrostlo.

Zúčastnit se závodů je pro teplokrevné koně nutností. Ukazují se tak laické a zejména odborné veřejnosti, aby se vědělo, co v nich je a aby byl o ně zájem na připouštění.

„Prvním předpokladem kvalitního plemenného hřebce je, aby předváděl výkon a potom ho předával dál prostřednictvím svých potomků. Bohužel se může stát, že sám má výkon, ale nedává ho dál. Rozhodně nás to netěší, ale nemůžeme to ovlivnit. Taková je matka příroda,” dodává s úsměvem ředitel.

Chladnokrevní koně jsou kromě závodů v posledních letech připravováni na práci v lese. Hřebčinec přitom spolupracuje Školním polesím Hůrka a Lesy města Písku. Vedle koní připravují na práci v lese i lidi. Například v loňském roce bylo ve školicím středisku šest kočích. Do budoucna zde počítají s rekvalifikačními kurzy ve spolupráci s úřadem práce.

„Těžba dřeva v lese je pro koně přímo ideální práce. Dneska se většinou kácí harvestorem, ale ten se nehodí úplně všude. Určitou část lesa je potřeba dotěžit, především v náročnějších terénech jsou koně nejlepší. V praxi to vypadá tak, že kmeny jsou koněm odtaženy z nepřístupného terénu na dovozní místo, odkud je technika šetrně dopraví na skládky. Navíc je to ekologický způsob těžby,” konstatuje Hana Štěrbová.

Ředitel Karel Kratochvíle k tomu ještě dodává: „Pokud nepracují, ztrácejí tito koně všechny své kvalitní znaky a někdy se může nedostatek práce a projevu odrazit nejen na celkovém zdraví, ale třeba i na charakteru,” doplňuje Karel Kratochvíle.

Na všech zaměstnancích Zemského hřebčince v Písku je vidět, že mají své svěřence rádi. Ti jim to oplácejí důvěrou a spolehlivými výkony. Zaměstnanci se shodují na tom, že člověk musí mít ke koním silný vztah, musí je krmit, podestýlat, prostě o ně zodpovědně pečovat, a to každý den. Bez toho to nejde.

Nahlédnutí do historie

Novodobější historie chovu koní v Písku začala v roce 1902, kdy byli do současného nově vystavěného hřebčince poprvé umístěni plemenní hřebci. První zmínka o stanovišti hřebců v Písku je již z roku 1811, kdy byl hřebčinec ve Švantlově dvoře ve městě. Areál současného hřebčince byl řešen s ohledem na vzdušné, prostorné a světlé stáje. Součástí areálu je prostorná krytá hala a venkovní jízdárna, objekt pro potřeby inseminačního střediska, izolační stáj a správní budova s byty. Areál hřebčince je národní kulturní památkou. V době založení současného hřebčince měla na chov koní vliv armáda, a proto byli jako ošetřovatelé hřebců vojáci. Až v roce 1924 hřebčinec přešel plně do civilní správy.

Karel Kratochvíle, ředitel Zemského hřebčince v Písku: „Prvním předpokladem kvalitního plemenného hřebce je, aby předváděl výkon a předával ho dál prostřednictvím svých potomků.”