„Pozdní podzimek nastoupil vládu svou a přioděl les nevšední krásou. Listí buků žloutlo a červenalo se ve všech odstínech, tu ohnivě plálo, tam nachově se rdělo, tvoříc různobarevné ostrovy v moři temné zeleně smrku”. Úryvkem z knihy V ráji šumavském se do třetice vracím ke sborníku příspěvků z klostermannovského sympozia konaného v Klatovech.
V současném stavu bádání nad Klostermannovým dílem je asi těžké objevit něco ohromujícího, ale při pozorné četbě zmiňovaného sborníku najdeme v jednotlivých příspěvcích jisté zajímavosti. Například Zdena Bařinková napsala ve svém příspěvku V ráji šumavském (citováno ze stejnojmenného románu K. K., 13 .vydání z r.1972): „Jeho román V ráji šumavském (1893) zachytí čtenářovu pozornost hned na počátku svým - pro Klostermanna poněkud neobvyklým vstupem: „Podhamerský sedlák je jen jeden”. V jeho rozsáhlejších pracích se objevuje tento netypický přístup pouze dvakrát (podruhé v románu Ecce homo). Ve všech ostatních případech otvírá Klostermann své práce rozsáhlejší kresbou prostředí, seznamuje čtenáře i s místem děje. Klostermanna lákala Šumava i jako zdroj autentických osudů a příběhů, což čtenáři jeho díla dobře vědí. Zápas s přírodními živly, každodenní dřina, doslova boj o přežití - to jsou Klostermannovy náměty rozšiřující romantický pohled na šumavskou idylu. Ale méně již známe jeho životní osudy. Seznámíme-li se však s jeho vzpomínkovým dílem Červánky mého mládí (1926), můžeme z něho usuzovat na to, že do románu Suplent, jímž se ve svém příspěvku zabývá Jan Podlešák, se promítly i některé méně známé autorovy zážitky studentské, protože bez osobních prožitků a bez hlubokých reflexí učitelského povolání by nemohl napsat svého Suplenta tak přesvědčivě. V něm Klostermann v souvislosti s odchodem Slatinského z gymnázia podal precizní analýzu středního školství své doby, jejíž některé myšlenky mají nadčasovou platnost. Ostatně posuďte sami: „Doba strávená na ústavě mu nepřinesla uspokojení, ani uznání jeho práce ze strany nadřízeného úřadu. Zato důsledky byrokratické netečnosti a nedbalosti téhož úřadu bezmála by ho byly uvrhly ve hmotnou a mravní zkázu, a že jej neoloupily o štěstí celého života, vděčil zase jen náhodě, která v poslední rozhodné chvíli mu dala prozříti.”
Výše uvedená díla jsou vesměs méně známá i v řadách čtenářské veřejnosti a výjimkou se nestala ani jeho autobiografická kniha Červánky mého mládí, o níž ve svém příspěvku píše Vladimír Novotný. Konstatuje, že „jde o literární dílo, které má nesporné umělecké i myšlenkové kvality, o knihu, která možná zdaleka nezestárla jako jiné knižní práce beletristické z té doby.” Nikoli náhodou došlo i k reedici autorových vzpomínek, pod názvem Vzpomínky na Šumavu je v roce 2006 vydal Ondřej Fibich. Stejně tak by si podobnou reedici zasloužil komplet Holečkových Našich, jemuž se ve svém příspěvku věnuje František Všetička. Ale oněm zase někdy příště.
Čtenář – reportér Ivan Nikl, Domažlice
