Ptal se JIŘÍ ŠKODA, foto: MARTIN DLOUHÝ
Josef Fanta patří k lidem, které více oceňují v zahraničí než doma. Jeden z našich nejvýznamnějších ekologů v roce 1977 emigroval do Nizozemska, kde později za své zásluhy v péči o krajinu obdržel nizozemské královské vyznamenání důstojníka Oranžského řádu. Stál u zrodu Krkonošského národního parku, založeného přesně před 54 lety, i jeho obnovy, která trvá dodnes.
S Josefem Fantou jsme se sešli v den, kdy poslanecká sněmovna hlasovala o zákonu o národních parcích. Ve chvíli, kdy dostal telefonem informaci, že poslanci zamítli senátorské zásahy do zákona, které by snížily ochranářský význam parků, viditelně ožil. Za západním světem a jeho vztahem k životnímu prostředí máme ale prý obrovskou ztrátu. Jak v kvalitě, tak v myšlení lidí.
* Jak byste přiblížil význam krajinné ekologie?
Ekologie je věda o vztazích v přírodě. Organismy, které v přírodě existují, nežijí ve vzduchoprázdnu, ale existují v úzkých vztazích k přírodnímu prostředí, ve kterém žijí. Klasické disciplíny se zabývají věcí jako takovou. V ekologii jde ale o vztah mezi druhem a prostředím, ve kterém žije. Tady se dva fenomény navzájem prolínají. Ekologie je velíce mladá věda, existuje zhruba 150 let, ale prodělala úžasný vývoj, protože to byl úplně nový pohled na svět. Krajinná ekologie je pak ještě mnohem mladší než klasická ekologie, která se zabývala nejdříve jednotlivými organismy a potom i jejich společenstvími. Krajinná ekologie je jedním z nejsložitějších vědních oborů. V krajině se prolíná obrovské množství organismů a různé charakteristiky prostředí. Navíc má krajinná ekologie velice důležitou aplikovanou součást. Naše prostředí totiž zdaleka není jenom přírodní, je mnohdy ovlivněné člověkem.
* A jaká je role člověka?
Historie vzájemných vztahů člověka a krajiny na našem území má za sebou už sedm tisíc let, po které člověk prostředí nějakým způsobem měnil ke svému prospěchu. Potřeboval mít z krajiny nějaký užitek. Naše prostředí je tedy změněné a má jiný vliv než prostředí, do kterého člověk nezasáhl. Namísto lesů máme dnes pole a člověk na nich hospodaří. Dnes bohužel činnosti člověka směřují k maximálnímu využívání prostředí, což má často velice negativní následky.
* Lidé navíc obývají čím dál větší prostor.
Za posledních tisíc let jsme prodělali různé výkyvy podnebí. První polovina středověku, 9.-13. století, bylo velice teplé. Bylo to období, kdy se cíleným způsobem kolonizovala do té doby nevyužitá krajina. Potom došlo k ochlazení a začala malá doba ledová, která trvala až do předminulého století. Vidíme to i na starých obrazech. Na těch nejstarších jsou dámy v hedvábných róbách, s velkými dekolty a podobně. A najednou, v 16. století, mají na obrazech kožichy. Rozdíl mezi průměrnými teplotami těchto období byly asi dva stupně. A to stačilo, aby se změnily podmínky i pro využívám krajiny. Zatímco ve 13. století se kolonizovaly dokonce i nižší hory, najednou vznikly podmínky, při nichž kolonizace neměla smysl a najednou vymizela, krajina byla opuštěna a ponechána zase napospas přírodě a celá řada takovýchto území znovu zarostla lesem.
* Takže jako na houpačce...
Můžeme si vzít příklad Krkonoš. V 15.-16. století byly Krkonoše zdrojem dřeva jako energetické suroviny pro kutnohorské stříbrné doly. V té době byly východní a střední Krkonoše silně vytěženy na všech dostupných lokalitách. Na začátku 17. století poslal tehdejší panovník do Krkonoš komisi, aby zjistila, proč se odtamtud už neplaví do Kolína tolik dřeva jako drive. Komise odhalila, že v Krkonoších už nejsou lesy, které by šlo vytěžit. Zachovaly se západní Krkonoše, a rozdíl mezi lesy na západě a na východě je do dnešní doby viditelný. Na západě jsou stále patrné zbytky původních bukových lesů.
* Co je na naší zemi nejzajímavější?
Tady u nás máme z principu takovou maloplošnou krajinu, danou tím, že je zde úžasně pestré geologické podloží. To znamená, že původní porosty v takto různorodé krajině byly velice pestré. My na to ale nebereme ohled. V19. století byla česká krajina v Evropě pojem. Byla to velice bohatá a velice pestrá krajina. Nejenom z přírodního hlediska, ale i z hlediska kulturně historického. V dřívějších dobách člověk hospodařil řekl bych ne tak důrazně. Přizpůsoboval se přírodním podmínkám, protože on sám neměl v ruce tak silné nástroje, jako má dnes. Výstavba v krajině měla přiměřený charakter. To se dnes bohužel neděje, protože technika, kterou máme v současnosti k dispozici, dokáže srovnat všechno do jedné roviny.
* Příroda se ale dokáže rychle vzpamatovat.
Příroda má úžasnou regenerační sílu. Byla tady před člověkem, a stejně tak si dovede pomoci v takovém případě, kdy člověk krajinu opustí. Až člověk ze Země jednou zmizí, ona si zase poradí. Krajinu musíme chápat jako kulturní výtvor člověka. Žijeme v kulturní krajině, alespoň tomu tak říkáme, mnohdy je však spíše nekultúrni. Člověk nevzal v mnoha případech v úvahu ekologický princip, na kterém je krajina postavená, a dokázal ji dovést k naprosté destrukci. Podívejte se na severočeský hnědouhelný revír. A takových míst je po světě obrovské množství.
* Proč lidé nějak významněji nereagují?
Ono je to i tím, že to nepůsobí jednorázově, není to okamžité. Člověk je organismus, který má nejširší ekologickou amplitudu. Dovede se přizpůsobit jakémukoli prostředí, je úžasně adaptabilní. To ale neznamená, že by se mohl přizpůsobit jedovatému prostředí. Prostředí, ve kterém žijeme, musíme využívat a ovlivňovat jen do takové míry, aby byly vytvořeny příznivé podmínky pro existenci naši i širší přírody pro všechny ostatní organismy.
* Stál jste u zrodu krkonošského parku v roce 1963, jaké bylo vaše shledáni po třinácti letech v emigraci?
Celý sever naší republiky patřil do tzv. černého trojúhelníku, který byl nepředstavitelně zatížen průmyslem. Po mém návratu z emigrace mě to samozřejmě táhlo do Krkonoš, ale zároveň se mi tam moc nechtělo, protože jsem tušil, co mě tam čeká. Bylo to ale horší, než jsem si uměl představit. Šokem jsem úplně přestal mluvit. Za své tam vzalo asi osm tisíc hektarů lesů.
* Dokázal jste ale sehnat pomoc v Nizozemsku.
je Pořídil jsem velké množství fotografií a vzal zpátky do Nizozemska, kde jsem udělal sérii přednášek v odborných kruzích. Mí kolegové tehdy byly otřeseni. Samozřejmě věděli, co se stalo, ale neuměli si představit rozsah té katastrofy. Vznikl tam tehdy nápad, zda by neměli české straně pomoci řešit tuto situaci. V Nizozemsku se zrovna připravovalo zřízení nadace, jejímž předmětem měla být obnova lesů zničených jakýmkoli způsobem. Člověkem a kdekoli. V Evropě to mohla být kyselá depozice v černém trojúhelníku, v Africe vytěžení některých tropických lesů, v Jižní Americe obdobně. Já jsem na to tehdy reagoval tak, že by u nás měla nadace na dvacet let co dělat. S mým . přítelem, který se později stal ředitelem nadace, jsme procestovali celé české pohraničí a skončili jsme v Krušných horách, kde mu spadla čelist. On tenkrát přišel s tím, že by se takový program pomoci mohl realizovat v Krušných horách, to bylo v roce 1991. Tenkrát se však ještě žádný program redukce emisí v Podkrušnohori nerealizoval. Obnova by tak byla velice záslužná, ale mohlo by se stát, že by obnovený les za pár let zase umřel a mohlo by se začít znova. Navrhl jsem proto soustředit program do Krkonoš, kde by se obnovilo osm tisíc hektarů lesa a zároveň by se postavil na nohy národní park, který byl tehdy na seznamu nejohroženějších parků světa. Návrh byl přijat.
* V jaké kondici je park dnes?
Správa a obhospodařování lesů naštěstí přešlo na správu národního parku, která převzala naše poznatky a doporučení jak postupovat, a od té doby tak činí. Obnovuje přirozenou druhovou skladbu lesů a pracuje s přírodními procesy. Kde se les zmlazuje přirozeně, nemusí se sázet, a tím se šetří peníze. A takový les nebude smrkovou monokulturou, ale bude to krásný smíšený les. Nakonec to dopadlo tak, že z nachystaných 750 milionů se spotřebovalo asi 384 milionů, zbytek se ušetřil. V rámci programu se obnovilo přibližně šest tisíc hektarů lesů, tisíc hektarů se obnovilo přirozenou cestou a na zbytku do zmiňovaných osmi tisíc se nechala obnovit rašeliniště.
* Proč se podobné věci nerealizovaly na Šumavě? Zkušenosti máme.
Averze z podnikatelských kruhů nebyla v Krkonoších taková, jako je na Šumavě. Šumava s Bavorským lesem je přitom z hlediska ochrany přírody nejdůležitější území v celé střední Evropě. My jsme už před lety říkali, že se šumavský les obnoví sám, jen mu budeme muset pomáhat, stejně jako jsme pomáhali lesům v Krkonoších. Jenže to nebude během dvou let, jak předepisuje český lesní zákon. Může to trvat dvacet let. Je ale potřeba mít ekologické znalosti a pracovat s nimi při obnově lesa. Za ta desetiletí už máme i v naší republice dostatek zkušeností a příkladů toho, co funguje a co ne. Jedna věc je ale ty znalosti mít a druhá chtít je použít.
* Do černého trojúhelníku patřily i Jizerské a Krušné hory. I tam jsou vidět rozdíly.
V Jizerských horách převzali model, který jsme nastartovali v Krkonoších, a začali uplatňovat kombinaci přírodních procesů a lesního hospodaření. V Krušných horách se na to šlo jinak. Zjistilo se, že povrchové vrstvy jsou velice kyselé, tak tam poslali buldozery a shrnuli půdu pryč. Pak tam začali vysazovat dřeviny, které snesou kyselou dispozici, smrk pichlavý a borovici rumelskou. Tyto dvě dřeviny mají na jehlicích silnou voskovou vrstvu, která brání proniknutí síry k chlorofylu, tím pádem to ty dřeviny vydrží. Na těch hromadách se nicméně začala přirozeně zmlazovat bříza a někteří lesníci říkali, že by se té bříze měl dát prostor. Ale bez odezvy. Správce lesů nevzal na vědomí, že bříza dovede neutralizovat humus. Druhým omylem byl zmiňovaný pichlavý smrk. Ten ve své domovině ve Skalnatých horách neroste ve skupinách jako v Krušných horách, ale jako solitér. Po dvaceti pěti letech se však na smrcích objevila kloubnatka, která se v hustých lesích snadno rozšířila. Porosty se budou muset zlikvidovat, a tak tehdejší kalamita stále pokračuje.
* Když jste přišel do Nizozemska, přistupovali tam ke správě lesů také technicky, ale po vašem příchodu se to změnilo. Když to šlo tam, může se to změnit i u nás?
Obávám se, že to moc rychle nepůjde. Povědomí, že žijeme v nějakém prostředí, má v této zemi ve srovnání s jinými zeměmi, včetně zmiňovaného Nizozemska, velký deficit.
* Čím to je?
Vyplývá to z kulturní historie. V Nizozemsku se 1500 let zabývají krajinou, která je občas zaplavovaná vodou. V roce 1953 tam došlo k obrovské katastrofě, kdy rozbouřené moře protrhlo hráze. To jsou kritické situace, které nutí lidi k tomu, aby se svým prostředím trochu víc žili. A takových událostí se tam stalo víc, jen za dobu mého pobytu dvě. Jedna se týkala staré ekologické zátěže, která pronikla do obydlí lidí, načež se musela celá nová čtvrť města zbourat. Druhá pak nedokonalého spalování odpadů a šíření škodlivin do potravního řetězce. Lidé si pak uvědomili, že pouze ekonomická hlediska a pouze technická řešení nestačí. Je třeba se dívat dále. Tady prozatím k žádným takovýmto debaklům nedošlo. V severních Cechách většině lidí ještě nevadí, že se dožívají kratšího věku než třeba na jihu Cech. Za totality došlo nejen k destrukci životního prostředí, ale také k destrukci mentality lidí. Za Nizozemskem máme takových čtyřicet let zpoždění.
***
Organismy, které v přírodě žijí, mají úzký vztah ke svému prostředí V19. století byla česká krajina, tehdy velmi maloplošná a rozmanitá, v Evropě pojem
JOSEF FANTA
* 1931 v Kolíně. Vystudoval lesnickou fakultu ČVUT, ze které odešel do lesnického výzkumného ústavu v Opočně. V roce 1963 se podílel na založení Krkonošského národního parku, v němž se stal náměstkem ředitele. Po roce 1968 byl odsunut na pozici pracovníka muzea, později topiče. V roce 1977 emigroval do Nizozemska. Byl jmenován profesorem ekologie na univerzitě v Amsterodamu a profesorem ekologie lesa na univerzitě ve Wageningen. Natrvalo do ČR se vrátil v roce 2010. Je nositelem Oranžského řádu, Ceny ministra životního prostředí, Ceny ředitele Správy KRNAP a prestižní Ceny Josefa Vavrouška.
