Když se řekne prales, každému se zřejmě vybaví ten tropický deštný. Stromy s mohutnými kořenovými náběhy a liánami, po nichž se prohání vřešťani, po zemi pobíhají tarantule a na širokých listech rozmanité vegetace poskakují žabky všelijakých barev. Divoká příroda netknutá člověkem. Tyto ekosystémy jsou z hlediska jejich funkcí neocenitelné a to, jakou rychlostí mizí z mapy světa, je alarmující. Ovšem věřte nebo ne, i v Evropě jsou stále ještě poklady v podobě nedotčených pralesů, kde stále všem procesům poroučí sama příroda. Samozřejmě, že z hlediska druhové rozmanitosti samotných stromů či organismů, které tyto lesy obývají, se nedají s těmi tropickými srovnat. Ovšem minimálně dvě věci mají společné. Na svém území plní roli nenahraditelných ekosystémů a kvůli nenasytnosti člověka čelí kritickému ohrožení.
Tak jako ty tropické, i evropské pralesy plní v krajině množství funkcí; jsou například domovem mnoha vzácných a ohrožených druhů, které jinde nepřežijí, hrají zásadní roli v tzv. malém vodním cyklu, tvoří téměř neomezené úložiště uhlíku, jsou součástí světového přírodního a kulturního dědictví (řada z nich je chráněna v režimu UNESCO) a jsou také (bohužel) již jedinými evropskými ekosystémy, kde panují čistě přírodní procesy bez přímého působení člověka, a vědcům tak slouží jako jakési srovnávací laboratoře.
Kromě toho, přiznejme si, divokou přírodu máme rádi, a tak jsou naše pralesy, alespoň ty volně přístupné, i centrem ekoturismu.
Bohužel to vypadá, že i přes všechny tyto funkce, kterých je samozřejmě mnohem více, si stále význam zmíněných ekosystémů dostatečně neuvědomujeme a sami si je ničíme. Svědčí o tom například to, že na Slovensku či v Rumunsku, což jsou co do rozlohy pralesů v mírném pásmu (nepočítaje Rusko) jedny z nejbohatších států, mizí stovky hektarů pralesů a přírodních lesů přímo před očima.
Proč? Jednoduše proto, že zkrátka nemáme dost. Potřebujeme zabírat více půdy a potřebujeme těžit více dřeva. A tak například rostoucí poptávka po bioenergetice spojená s vysokou mírou nelegální těžby způsobuje to, že už i v těžko dostupných horských oblastech, ve kterých jsou v Evropě staré pralesovité porosty především, můžeme místy pozorovat jen rozsáhlé holoseče. Možná ještě smutnější je to, že likvidace pralesů v některých územích probíhá dokonce i legální cestou a těžařské firmy mnohdy ani netuší, jak cenná území vlastně ničí. A na to právě na Slovensku těžce doplácí ohrožený tetřev hlušec, jehož populace se za posledních deset let zmenšila o 40 procent.. A o jaké porosty tedy přicházíme?
Evropský prales vs. les
Jako pralesy si na evropském území můžeme představit staré, kontinuálně rostoucí lesní porosty, které v minulosti nebyly zásadním způsobem ovlivněny lidskou činností. Ovšem je třeba zmínit, že se v převážné většině případů nejedná o čistě panenské, tedy nedotčené lesy. Jde zkrátka o lesy, na kterých mohla v dávnějších dobách probíhat v omezené míre např. pastva, ale které se již po staletí regenerují a vyvíjí bez působení člověka. Na rozdíl od hospodářsky využívaných lesů skýtají tyto porosty mozaiku různých vývojových stádií, od nejmladších stromů po nejstarší. Tyto lesy jsou převážně rozvolněné, díky čemuž se lesní půdě dostává dostatečného množství světla, základního předpokladu pro vznik bohaté bylinné vegetace.
V pralesích se také nachází velký objem stojícího i ležícího mrtvého dřeva v různých fází rozkladu, které skýtá přirozená prostředí k životu mnoha vzácným a ohroženým druhům hmyzu, jimž hnijící dřevo slouží zároveň jako potrava. Mrtvá dřevní hmota je zároveň důležitá pro samotnou obnovu lesa, kdy představuje substrát plný živin pro novou generaci (viz obr. 3). No a mrtvé dřevo v hospodářských lesích zkrátka nenajdete, ačkoliv by tam být mohlo a mělo (viz management mrtvého dřeva v hospodářských lesích ). Je totiž potřeba zmínit, že mezi našimi cíli je kromě ochrany pralesů také rozšíření povědomí o způsobech ekologického lesnictví a jeho aplikaci v našich hospodářských lesích.
Pokud si říkáte, že „když jsou ty pralesy tak významné, musí už být přece dávno pod přísnou ochranou," máte pravdu doslova jen z poloviny. Obrazně řečeno téměř ještě teplá studie autorů
Sabatini a kol., která přichází s vůbec první kompletní mapou evropských pralesů, totiž ukazuje, že ačkoliv je bezmála 90 procent všech zmapovaných pralesů (1,4 milionu hektarů ve 32 evropských zemích) v chráněných oblastech, pouze větší polovina z nich je v přísném režimu ochrany. V důsledku to znamená i to, že se v mnoha případech těží i v rámci národních parků, uvádí profesor Miroslav Svoboda, vedoucí Katedry ekologie lesa Fakulty lesnické a dřevařské ČZU a spoluautor studie ( rozhovor s Miroslavem Svobodou o první mapě pralesů ).
Jak tomu tedy zabránit? Co udělat proto, aby se devastace posledních zbytků evropských pralesů zastavila, nebo alespoň značně omezila? Názor skupiny nadšenců a vědeckých pracovníků v jednom ze zmiňované Katedry ekologie lesa (jíž je autor článku součástí) je takový, že je zapotřebí jisté řetězové reakce. Ta velmi zjednodušeně řečeno spočívá v intenzívní osvětě široké veřejnosti, následného nátlaku veřejnosti na orgány, které mohou změnit legislativní nedostatky, a ve finále aplikace legislativních opatření v praxi. Ještě jednodušeji řečeno, zapotřebí jsou zkrátka argumenty, proč my bychom ty pralesy vlastně měli chránit a proč bychom měli například rozšiřovat bezzásahová území. Argumenty, argumenty, argumenty...
Přesto, že to vše zní jednoduše a logicky, realita, jak to tak už bývá, je trochu jiná. Vědci jsou často poznamenáni svým povoláním natolik, že ačkoliv chrlí ony argumenty v podobě odborných článků, povětšinou se nedostanou k laické veřejnosti ve formě, která by pro ni byla srozumitelná a která by dokázala masivně zaujmout (jde pouze o subjektivní názor autora). Troufám si tvrdit, že v případě zmiňovaného výzkumu Katedry ekologie lesa, který započal v roce 2010 a nyní již funguje na rozsáhlé mezinárodní úrovni, by to byla velká škoda, jelikož jeho hlavními cíli jsou přenesení vědeckých poznatků do praxe a efektivní ochrana pralesů především. I to byl důvod k tomu, transformovat naše poznatky do řekněme přijatelnější podoby a spustit nový vědecko-populární web o našem projektu REMOTE Primary Forests.
A co pro splnění našich cílů tedy děláme? Zmiňované argumenty předkládáme na základě reálných dat. Již osmým rokem vyrážíme zakládat a následně monitorovat výzkumné plochy do smrkových a smíšených pralesů s dominancí buku lesního v Karpatech a na Balkáně (Zastoupení obou lesních typů viz obr. 4). Lesy pokrývající Karpaty a Dinárské pohoří na Balkáně představují v Evropě jednu z nejdůležitějších zásobáren uhlíku, poslední útočiště pro mnoho evropských endemitů (tedy živočichů s výskytem pouze na této lokalitě) a zdroj obživy pro miliony lidí.
A my máme to štěstí se na těchto vzácných místech ocitat a pozorovat, jak se v průběhu času vyvíjí. Vše máme z první ruky a za pomoci několika technických vymožeností zde zaznamenáváme parametry, jako jsou výška a šířka stromů, množství mrtvého dřeva, prosvětlenost anebo typy tzv. mikrostanovišť, které v různých formách vznikají na starých, povětšinou nějakým způsobem poškozených stromech, a které jsou zásadní pro mnoho druhů savců, ptáků či hmyzu.
Ze stromů také odebíráme vzorky letokruhů, které nám následně v laboratoři umožňují nahlédnout do historie jejich života. Na základě šířky jednotlivých letokruhů dokážeme zjistit, v jakých podmínkách se tyto lesy vyvíjely a díky tomu předvídat, jak budou schopny odolávat tlaku nastávajících klimatickými změn v budoucnu. Minulost stromů nám vypovídá příběh o tom, kdy a jakým narušením, tzv. disturbancím, jako jsou vichřice, mráz či hmyz, stromy čelily. Z naší databáze letokruhových sérií, která aktuálně čítá více než dvacet tisíc vzorků, je zřejmé, že tato narušení byla přirozenou součástí jejich vývoje. To například vypovídá o tom, že rozsáhlé rozpady přirozených lesů na Šumavě či na Slovensku, způsobené vichřicemi a následným napadením kůrovce – lýkožrouta smrkového, není nic mimořádného a lesy si s tím poradí, tak jako tehdy.
Je toho mnohem a mnohem víc, co by zde bylo vhodné zmínit, avšak rozsah je omezený a tak závěrem; ono, když je člověk přímo na místě a má možnost pozorovat ty mechem porostlé buky až metrových průměrů se stářím více než pět set let, ležící smrky, které jsou již vlastně práškem držícím silou vůle pohromadě, ze kterých roste dalších deset nových, na místě, kde nejsou žádné lesní cesty, kde musíte překonávat množství náhodně přes sebe vyvrácených stromů a kde máte možnost spatřit medvědy, rysy, vlky, tetřevy..., zkrátka když jste součástí toho všeho, co lze bez pochyby označit za pravou evropskou divočinu, nepotřebuje vědecké poznatky k tomu, aby Vám bylo jasné, že takováto místa nejsou pouhými generátory dřeva, ale že jsou to vzácné lokality, které je třeba chránit a učit se z nich.
