Čím je Národní park Šumava? Jistě nebude od věci, když napíšu, že bitevním polem. Do práce lidí, kteří mají tento přírodní skvost na starosti, mluví kde kdo. Politici, básníci a spisovatelé, novináři, botanici, pseudo i opravdoví ekologové a spousta dalších většinou věci neznalých lidí. Jen lesníkům, kteří se svými stromy dnes a denně žijí, kteří vědí, jak „jejich“ lesy dýchají a vyrovnávají se s problémy na ně přírodními vlivy vloženými, se nedostává sluchu. Jsou kdesi na posledním místě řetězce v předchozím textu vzpomenutých „moudrých“.
Tři zóny ochrany
Národní park Šumava (NPŠ) se člení do tří zón vymezených s ohledem na stupeň ochrany. Do první zóny jsou zařazena území s nejvýznamnějšími přírodními hodnotami, zejména přirozené nebo málo pozměněné ekosystémy. Cílem je uchování či obnova samořidících funkcí ekosystémů. Do druhé zóny patří území s výraznými přírodními hodnotami, člověkem převážně pozměněné ekosystémy. Cílem je udržení přírodní rovnováhy a postupné přiblížení lesních ekosystémů přirozeným společenstvům. A ve třetí zóně jsou území člověkem značně pozměněných ekosystémů.
Ony „moudré“ je možné dělit na nezasahovače a zasahovače. Ano, řeč bude především o kůrovci a jeho ničivé síle. V čele nezasahovačů stál někdejší ministr životního prostředí Martin Bursík. Ti nezasahují proti kůrovci nejen v prvních zónách NPŠ, což je v pořádku, ale ani v částech druhých zón. Kůrovec již na české straně Šumavy napadl několik tisíc hektarů lesa, a to i díky vichřicím, které způsobily polomy v nejcennějších oblastech NPŠ a těch si kůrovec pravdu užívá. Do této skupiny (nezasahovačů) patří i vedoucí pracovníci parku, kteří proti kůrovci údajně zasahují diferencovaně, a to prostředky, které řádění kůrovce nejsou schopny zastavit.
Tzv. zasahovači, tedy lidé moudří, tentokrát bez uvozovek, vnímají nedozírné následky kůrovcových kalamit, mají zkušenosti z minulosti, kdy úspěšně s kůrovcem bojovali nejen ve druhé, ale i v první zóně. Tím zabránili značným škodám na lesích ostatních vlastníků, ale také na turistickém ruchu a možnosti rekreačního využití lesa. Ve svých představách samozřejmě mysleli a myslí na obyvatele Šumavy.
Kůrovce považují nezasahovači za „porodníka“ vyšší biodiverzity (biologické rozrůzněnosti) a za spásu Šumavy. Kůrovcem zničené lokality prohlašují za divočinu, v níž není třeba kůrovce ani monitorovat. Na rozdíl od svých odpůrců, kteří logicky kůrovce považují za hrobaře lesa a celého šumavského ekosystému.
Zelení Šumavu nepochopili
Naivní ekologická politika naštěstí již skončivšího ministra Bursíka a jeho zelených přátel ohrozila Šumavu více než zdrávo. Zkušení lesáci mají dnes obavy z toho, co by mohl na tomto nádherném kusu českých zemí napáchat další orkán typu Kyrill. Zvláště proto, že dosud nejsou zlikvidována již existující ložiska kůrovcové kalamity a nahodile jsou rozšiřovány tzv. bezzásahové zóny. Na základě čeho (jakých zákonů a předpisů) takto Bursík a jeho pomocníci z vedení NPŠ rozhodli, není jasné. Nikdo totiž této skupině lidí Šumavu do péče nesvěřil, není jejich vlastnictvím. Přesto na celém území experimentují způsobem, jehož následky si kdokoliv z nás dokáže představit.
Šumava postupně přestává být zeleným středem Evropy. Při pohledu z letadla je patrné, že šedne. Nikoliv stářím, ale díky ekologickým experimentům fanatiků. Na rozsáhlých plochách jsou vidět kostry šumavských velikánů, kteří již poznali žravost kůrovce.
Historie kůrovcových kalamit
Kůrovcové kalamity jsou z jiných částí Evropy známy již z 15. století. V oblasti Šumavy je první zmínka o přemnožení v letech 1834-1839, kdy celkový objem napadené hmoty čítal 203 tisíc m3. V letech 1928-1936 došlo po rozsáhlých větrných kalamitách k poškození více než pěti milionů kubíků dřeva a k přemnožení lýkožrouta smrkového nedošlo. Kalamita z let 1945-1952 doznívala do roku 1995 a pak následovalo období s relativně nízkým objemem napadených smrků. Kůrovcová kalamita v letech 1994-1998 patřila k největším svého druhu na Šumavě i v celé republice od let 1871-1875. Kulminovala v roce 1996 (napadeno více než 350 tisíc kubíků), z toho bylo vytěženo téměř 190 tisíc m3. Podobné to bude i u současné kalamity, kdy po zasažení orkánu Kyrill v lednu 2007 bylo celkové množství polomů a vývratů asi 700 tisíc kubíků, z toho 60 tisíc v I. zónách.
Bezzásahové území Modravské slatě
Státní přírodní rezervace (SPR) Modravské slatě byla zřízena v prosinci roku 1989 na rozloze asi 3600 ha. Správa Chráněné krajinné oblasti Šumava (CHKO) následně bránila podniku státních lesů v asanaci kůrovcem napadených stromů v této SPR. Po vyhlášení NPŠ v roce 1991 bylo ministrem životního prostředí Ivanem Dejmalem a ministrem zemědělství Bohumilem Kubátem vydáno společné Rozhodnutí o způsobu hospodaření v SPR Modravské slatě. V květnu 1992 bylo vydáno Rozhodnutí o likvidaci kůrovcové kalamity. V SPR Modravské slatě pak ministerstvo životního prostředí zřídilo kalamitní štáb. V té době spravovalo lesy na území NPŠ pět subjektů.
Bezzásahové území v lokalitě Mokrůvka a Pytlácký roh
Bezzásahové území v těchto lokalitách bylo vyhlášeno v roce 1995, do roku 1997 bylo rozšířeno na 1325 hektarů. V roce 1995 byla provedena revize I. zóny. Došlo k jejímu zmenšení a s představou, že odolá invazi kůrovce, byla vyhlášena jako bezzásahová. Nebyly zde asanovány polomy ani používány feromonové lapače. Již po dvou letech bylo zřejmé, že takový režim je bez vážných následků pro I. zónu a její okolí neudržitelný. Zpětné prosazení asanačních zásahů do I. zóny se však stalo politickým problémem, účelově zneužívaným. Za kriticky ohrožené byly však již považovány i další partie, zejména svahy Plesné (nad jezerem Laka) a v jihočeské části Šumavy pak Smrčina a Trojmezná. V roce 1999 aktivisté Hnutí DUHA znemožnili blokádou asanaci napadených stromů v lokalitě Trojmezná. V následujících letech pak byla obnovená asanace opět znemožněna politickým tlakem.
I přes doznívající gradaci kůrovce v Národním parku Bavorský les, která stále významným způsobem ovlivňuje bilanci kůrovce v NPŠ, podala Správa NPŠ v lednu 2003 žádost o vydání souhlasu k zásahu proti kůrovci pro 1359 ha I. zóny, tj. asi 15 procent její celkové plochy. V důsledku komplikovaného správního řízení a obstrukcí nevládních organizací bylo vydání rozhodnutí zpožděno.
Řešení v rukou politiků
Po mnoha letech pokusů, zda si příroda pomůže sama, je nyní jasné, že už nejde o vědecký problém, ale o politický. Posledním, kdo rozvířil dění kolem Šumavy, je někdejší premiér a šéf sociální demokracie Miloš Zeman. Pustil se do boje za záchranu šumavských lesů, který chce vést proti kůrovci a úředníkům. Zaslal otevřené dopisy prezidentovi, premiérovi a předsedům obou parlamentních komor, ve kterých je upozorňuje na mnohamiliardové škody ve státních lesích v šumavském národním parku a žádá je, aby je svými pravomocemi zastavili. Stromy jsou pro expremiéra Zemana oblíbený zdroj energie, a proto v dubnu zamířil se svou družinou na Šumavu. Dřeviny tentokrát neobjímal, ale z letadla mapoval, jak vypadají porosty zasažené kůrovcem.
„To, co jsem viděl, je zločin. Šumava, zejména v oblasti Národního parku, vypadá jako po chemickém bombardování,“ prohlásil tehdy bývalý premiér. Ředitel Správy NPŠ František Krejčí je jiného mínění: „Nepovažuji
Že jde o hnutí napříč politickým spektrem, potvrdila i petiční akce Zachraňte Šumavu s 8830 podpisy občanů šumavských obcí a návštěvníků, senátorů, poslanců, významných sportovců a dalších, kterou z rukou předsedy svazů šumavských obcí Františka Nyklese převzal předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR Miloslav Vlček (ČSSD). Předání se mimo jiné účastnili někteří starostové šumavských obcí a senátoři, jejichž volební obvod obsahuje část Šumavy - Jiřina Rippelová (ČSSD) a Tomáš Jirsa (ODS). KSČM už několikrát neúspěšně předkládala v Poslanecké sněmovně návrh zákona o Národním parku Šumava.
Soudní znalec a odborný poradce pro lesní hospodářství a dřevařství Ivo Vicena, který patří k odpůrcům správy parku, je zastáncem klasického postupu proti kůrovci vykácením napadených stromů a tvrzení, že si příroda s uschlými lesy poradí sama, považuje za nepravdivé. Předseda Rady Národního parku Šumava Jan Stráský tvrdí, že člověk bez jakéhokoli zisku ničí Šumavu s důsledky, které nikdo nedokáže časově předvídat. „Část lidí si vyvzpomněla, že chce mít ve střední Evropě divočinu. Jako romantik jsem pro, ale nesmí mít rozměry celé Šumavy. Starostové šumavských obcí se sice vyslovili pro národní park, protože považují soužití
Podle právníka Miroslava Kříženeckého, který připravuje trestní oznámení na exministra životního prostředí Martina Bursíka (SZ) a ředitele parku Františka Krejčího, nesou právní a hmotnou odpovědnost a svojí nečinností a nepodloženými experimenty způsobili tuto nebývalou přírodní katastrofu a rozsáhlé škody na státním majetku. „Česká inspekce životního prostředí nařídila na Klatovsku zásahy proti kůrovci, které exministr Bursík zrušil. Měl by za to nést zodpovědnost. Stát, kde se pohrdá
rozhodnutími inspekce životního prostředí, je peleš lotrovská. Děsím se chvíle, kdy začnou žaloby obyvatel Šumavy a okolí na Českou republiku kvůli náhradám škod v souvislosti s činností vedení NPŠ. To na svém území například nedovoluje ani opravovat silnice,“ řekl Kříženecký.
Musíme mít na Šumavě suché lesy?
NPŠ má plnit rozmanité funkce, tedy i sloužit lidem jako místo odpočinku, rekreace a sportu v přírodě. Současný stav lesů tomu však v mnohých lokalitách neodpovídá a vytváří z turistických stezek nebezpečná místa, kde může dojít k vážným nebo dokonce smrtelným úrazům. Správa národního parku problém řeší tím, že stezky uzavírá, případně vydává odumřelé lesy za záměr ochrany přírody a vytváří zážitkové trasy. Tvrdí, že příliv turistů do NPŠ se dokonce díky suchým lesům zvýší. Málokomu se pohled na suché lesy líbí. Lidé jsou přesvědčováni, že si příroda pomůže sama a brzy se dočkáme nového pralesa, zamlčují se však fakta - například, že přirozená obnova není a nebude na mnohých plochách úspěšná a vize o novém pralese zůstane utopií, že při současné strategii bude suchých lesů přibývat, stejně tak jako uzavřených a nebezpečných turistických stezek, a že hodnoty, kvůli nimž byl na počátku 90. let NPŠ vyhlášen, budou nenávratně zničeny.
Dvě cesty k záchraně
K ekologické stabilitě Šumavy ovšem vedou dvě cesty. Biologická, spojená se samovolným vývojem přírodních procesů vedoucí k destrukci lesních porostů přírodními vlivy, tedy i kůrovcem, a cesta klasická, lesnická, kdy člověk přírodě pomáhá a kůrovce likviduje. Podstatou péče o lesy národního parku by však neměla být priorita ani jedné či druhé cesty, ale kompromisní spojení obou cest. Tam, kde člověk udělal v posledních stoletích při kolonizaci přírody chyby, měl by je svou aktivní činností napravit. Lidskou činností pozměněné a nepřipravené lesní ekosystémy by se měly na změnu koncepce péče připravit především změnou zastoupení dřevin a strukturou lesa. Jak lesníci říkají, co člověk pokazil, má i napravit.
Na druhé straně bezzásahová místa, kde se nechá přírodním procesům volný průběh, by měla mít svá pravidla vyplývající z dosud neexistující dlouhodobé koncepce, v tomto případě spočívající mimo jiné i ve stanovení rozsahu a prostorového uspořádání bezzásahových území.
