K akutním problémům státní lesní politiky, názorovým rozporům v koncepcích lesního hospodářství a k hrozivému vývoji naší demokracie se svobodou slova.
Evropským lesnictvím se ženou zvláštní krizové jevy, které rozebírají někteří lesničtí experti také v České republice. Pokládají je za velmi závažné pro budoucnost lesnictví jako sektoru národního hospodářství. Je samozřejmé, že ve svobodné společnosti jsou různé názorové skupiny. Některé poukazují na velké změny stylu života a životní úrovně mas lidí, a tedy na větší poptávku i nových užitků z lesů, jiné prosazují postmoderní ideologie v nakládání s lesy s velkým nadšenectvím a využitím moci. Klasické lesní hospodářství se ovšem stále pevně drží starobylé představy: podle ní jsou lesy setrvale jen výrobnou dřeva, produktu pro trh. Je to záležitost zájmové skupiny dřevařské lobby, která se drží na špici za veškerých politických systémů, kterými naše země prošla od dob pánů císařů. Takže vzniká velké názorové pnutí s důsledky nekonečných sporů mezi „pravdami velikými" – těmi našimi - a „pravdami malými" těch druhých.
Mělo by být záležitostí věd dodávat politikům věcné podklady pro jejich práci. Vědy lesnické a environmentální už dobře prozkoumaly, jaké důležité užitky lesy společnosti poskytují a poskytovat mohou. Zájem dávno budily samovolné přírodní a beznákladové účinky environmentálního a sociálního charakteru – tedy např. kladné účinky na pohodu člověka, účinky na krajinné podnebí (teplota, vlhkost a proudění vzduchu), na vodní režim krajiny, na odolnost půdy před erozí atp. Naše věda je nazvala celospolečenskými, později mimoprodukčními funkcemi lesa. Jejich působení je pochopitelně přírodní povahy, to znamená v podstatě jsou nahodilé pro konkrétní potřebu lidí. Generacím ony užitky dobře sloužily – znaly je jako kladné externality, módními se staly jako ekosystémové služby lesa s řadou variant chápání jejich definice podle idejí přejímatele názvu původně amerických ekologů.
Rozvoj společnosti a rychlý vývoj evropské civilizace zvýraznil potřebu posílit některé environmentální a sociální užitky lesů. Už v 50. letech byla očekávána i taková poptávka, že nebudou dostačovat efekty samovolné, tedy bude potřebí zajistit nenahodilé užitky lesa, záměrně pěstované, vyžadující vklady specifické práce a kapitálu do „nemovitosti les" . Rýsovala se a vznikla nová hospodářská složka lesního hospodářství – lesnické služby.
Transformace našeho lesního hospodářství po převratu 1989 uskutečnila nezbytné zásadní změny pro demokratický a tržní systém. Přibližně 60 % plochy lesů zůstalo po restitucích v majetku státu. Vznikl znovu klasický lesnický sektor na Ministerstvu zemědělství (MZe). Bylo rozhodnuto lesní hospodářství státních lesů spravovat v podnikatelském duchu jako za císaře pána – jako továrnu na dřevo. Byla úředně praktikována idea ekonomismu, dokonce jako velká novinka, jež z USA vyrazila do světa v 80. letech minulého století. Podle politologů se nezadržitelně šířila vzhledem k velice lidské podstatě – jediným hlediskem je totiž dynamika zisku na volném trhu. U nás se šířil záměr privatizace státních lesů jako ideál převratu v lesnictví. Někteří hlasatelé nutnosti tohoto kroku „dřív, než se vrátí a své lesy převezmou zpět sudetští Němci!" žijí s ním dodnes, jiní došli k názoru, že tato privatizace „zatím není aktuální". Je možné, že zvěděli, jak se úsilím západoevropského lesnictví o další užitky z lesů přišlo na to, že není možné postupovat bez zavedení priority tohoto hospodaření pro lesy veřejné (státní a společenstevní). Západoevropské lesnictví už desetiletí znalo veřejné lesy jako faktor životního prostředí kulturní krajiny – významnější než produkce dřeva . Těchto lesů zjistil 58 % Ústavní soud NSR v roce 1990. Vlastníci soukromých lesů mohli práce ve veřejném zájmu , měli-li zájem , konat po schválení za přímé platby včetně zisku.
Představitelé našeho lesnictví ve svých projevech ovšem několikrát sdělovali, jak neevropsky velké procento státních lesů máme. Zájmová skupina „ekologů" zase původně prosazovala, jak vlastníci soukromých lesů musí hradit práce s lesy k záchraně zeměkoule. Možná se jednalo o politickou účelovost mlžením faktů pro veřejnost. Potěšilo Sdružení vlastníků soukromých a obecních lesů (SVOL), které se opakovaně dožadovalo dobrovolnosti v zajišťování veřejných zájmů v lesích v soukromém vlastnictví. VSSSR nebyl v 80. letech problém ve státních lesích zřizovat účelové lesy rekreační včetně objektů a parkovišť nebo specificky obhospodařovat lesy podle potřeb ochrany jakosti vody v lesích ochranných pásem vodních zdrojů. Pro útlum eroze sibiřské oddělení AV SSSR zavedlo naši Instrukci č. 13/1982 při těžebních operacích v povodí řeky Selengy, přítoku Bajkalu, k ochraně jakosti jeho vod.
Zahraniční náhledy a lesnická opatření proti možným důsledkům rozvoje civilizace zůstávaly u nás neznámé nebo nežádoucí . Režim východního komunismu zabraňoval (s výjimkou 60. let) poznat Západ a našemu popřevratovému nadšenectví se Západ „nehodil". Svědčí o tom nepochybně skutečnost, že Československo neobeslalo v 90. letech velkou mezinárodní konferenci IUFRO (Mezinárodní svaz lesnických výzkumných organizací) pro postkomunistické země o změnách veřejného zájmu na lesích a potřebě uspokojovat nové poptávky společnosti jako úkol lesnického sektoru. Tlustý sborník se stanovisky řady evropských zemí západní i východní Evropy zůstal v tuzemsku též bez jakékoli odezvy.
Jako výzkumný pracovník jsem se desítky let v týmu zabýval s lesy a vědeckými podklady pro nakládání s nimi – tedy jedněmi z důležitých podkladů pro lesní politiku státu. Sleduji, jak těžko řešitelné jsou hromadící se rozpory. Dovoluji si zcela vážně znovu upozornit na to, co naše zákonodárce vedlo po převratu 1989 k tomu, že se v našem zákonu o lesích (289/1995) v § 1 objevilo velice moudré ustanovení: lesy jsou nenahraditelnou složkou životního prostředí – rozumí se krajinného prostředí obyvatelstva kulturní a obytné krajiny . Je to vyjádření vědeckého poznání. Takže vznikl zákon, jenž úpravami nakládání s lesy jednoznačně chrání také životní prostředí lidí. A není jediným – např. též zákon vodní zakazuje konkrétní činnosti nebo přikazuje konkrétně nečinit, co by krajinné prostředí z hlediska vodního hospodářství poškozovalo. Legislativa tedy vydala (nejen toto) závazné směrování, avšak, jak se říká, „skutek utek"....
Čas v Evropě dospěl v 70. letech někde až k ustavení nové hospodářské složky lesního hospodářství – lesnických služeb environmentálního a sociálního charakteru. Co horšího u nás: téma vědeckých podkladů pro zajištění stavu lesů krajiny jako nenahraditelné složky životního prostředí bylo v lesnické sekci na MZe ČR zcela opomenuto v transformaci lesního hospodářství. Stamiliony Kčs za léta vědeckých projektů v Československu byly vlastně vyhozeny a pozoruhodné investice pro lesnický výzkum byly jednoduše někde vůbec zničeny, některé jsou dodnes v lesích patrné zakopané v zemi. Možnosti alespoň spočítat mnohamilionové škody mocenských praktik se hodně opožďovaly (2009, 2010). Představitelé klasického, výlučně jen dřevo produkujícího lesnictví po léta jen naznačují, že je zatím dost času zabývat se lesy jako složkou životního prostředí – zajistit cílené hospodaření. Je tomu tak při vědomí nebo nevědomí, přestože
1. elity lesnictví na západě i východě Evropy si už od konce 50. let minulého století povšimly rychlého rozvoje evropské civilizace a začaly pracovat na úpravě cílů i smyslu lesnictví, aby předešly důsledkům jeho zanedbání – dnešním našim problémům;
2. objevil se zájem veřejnosti i vědy o vazby lesů a vody v krajině v důsledku sucha počínaje rokem 1947, usnul a je zase dnes aktuální. Vědce zaujala možná globální změna podnebí, později i možných krutých důsledků ve stavu lesů přemnožováním škůdců. Efekt neznalosti ukázal příkladově experiment „bezzásahovosti" v NP Šumava, pojatý po orkánu Kirill proti koncepci NPŠ zakládajícího vládního nařízení č. 113/1991 státní praktikou v novém miléniu. Pokračovala dál proti vládou schváleným „Zásadám lesnické politiky" (2012).
Situace se politicky silně zhoršovala v novém miléniu ofenzívou biologické zájmové skupiny s novou ideologií, která uchvátila nejvyšší státní instituci životního prostředí. Naše lesnictví velmi trpí dvěma ideologiemi: dřevařská hobby plynule léta pokračuje s jediným ideovým hlediskem, charakteristickým pro ideologii ekonomismu , jenž se šířil světem jako lesnické tsunami s důsledky od 80. let. Pokládám za pozoruhodné, jak v tuzemsku jsme se k vlně přidali jako první v Evropě s jediným hlediskem této ideje. Lesy jako složka krajinného prostředí formují přírodní procesy jejich vlivu na krajinu podle přírodních zákonů jak biologických, tak také fyzikálních. Avšak ideologie ekologismu (šířeji environmentalismu) rozvíjí ekologii pro ni samu, člověk v kulturní krajině ji vůbec nezajímá. Není-li lesa, nemůže být jeho vlivu! Co je vlastně tou složkou lesních ekosystémů, která se zejména zasluhuje o krajinné prostředí? Je to stromové patro lesa, které výrazně utváří radiačními pochody, energetickými procesy a prouděním vzduchu potřebné přírodní procesy. Destrukce stromového patra vytváří naprosto jinak přírodní procesy, a to na dlouhou dobu.
Důsledkem několika mlýnských kamenů, jež drtí lesy u nás velmi charakteristicky, je zvyšující se napětí, narůstá rozvoj příznaků strachu, obav z následků publikací jiných vědeckých závěrů, tedy také rozvoj cenzury zmíněné v úvodu. Publikace se v odborných časopisech odmítají nikoli na základě věcného rozboru, nýbrž podle tématu z hlediska politických stavů: „hodí se – nehodí se" podle bezpečnosti či nebezpečnosti tématu a textů pro redakce. Jsou-li odlišné vědecké závěry publikovány, nezaujímá se k nim stanovisko. Můj tým se s těmito jevy, zážitky blízkými éře bolševické, výrazně setkal v kolektivu i v jednotlivcích. Příznakem doby je třeba i to, že se otevírají možnosti publikovat co se „nehodí" jenom na internetu jako uzpůsobené texty, např. jako „pohádky" v Neviditelném psu, jejichž vědeckou podobu kolega profesor Mendelovy univerzity nedostal do tisku!
Mám za to, že stav dospěl do stádia, kdy jako jevy obecně známé ohrožuje demokratičnost našeho politického systému a měli by se toho ujmout se vší vážností zastupitelé a zákonodárci. Proto se obracím věcným textem k těm, kteří o jevech nejen přemýšlí, ale s nimi i věcně pracují např. ve veřejném zájmu a nikoli podjatě.
Vladimír Krečmer
Autor byl, resp. dosud je vědecký pracovník v lesnickém výzkumu 1951-1990, funkcionář Čs. meteorologické společnosti při ČSAV, člen a vědecký sekretář Bioklimatologické komise ČSAV, spoluzakladatel a funkcionář Čs. bioklimatologické společnosti při ČSAV, předseda České bioklimatologické společnosti, spoluzakladatel a předseda Národního lesnického komitétu, čestný člen ČAZV, České bioklimatologické společnosti, České lesnické společnosti.
