Den s dřevorubci
To je chleba jako pro dřevorubce, říká se, když se někomu podaří ukrojit řádně tlustý krajíc. Platilo to kdysi, platí to i dnes. Muži, kteří každý den brzy ráno odcházejí pracovat do lesa, by se bez pořádné svačiny neobešli.
Pořádně do těla dostanou dřevorubci už rovnou na cestě ke svému momentálnímu pracovišti. Potkávám se s nimi o půl šesté ráno na Polesí v Nýdku. Zatímco já ještě pořádně nerozlepila oči, oni vesele žertují. Jsou zvyklí vstávat brzy, raději dříve končí.
„Tak jdeme na věc,” řekne Tomáš Wojnar, jeden z lesních dělníků.
Terénní vůz nás odváží o tři kilometry hlouběji do lesa, kde zastaví pod svahem. Spodní část stráně je celá vykácená. „Musíme se vyšplhat nahoru,” ukazuje druhý dřevorubec, Miroslav Tomčala, na vrchol svahu dlouhého jako průměrná sjezdovka. Žádná vyšlapaná cestička však mezi padlými stromy nevede.
Hop a skok z pařezu na pařez, balancování po kládách, chytání se keřů a větví, když nevyjde krok, prodírání se trním. Jde to pomalu, svah je příkrý a mám co dělat, abych zdatným mužům zvyklým pohybovat se v lese stačila. Ti, kdo jezdí do práce namačkáni v dopravních prostředcích, jim mohou závidět kondičku získanou na čerstvém vzduchu, a ne ve fit centru.
Jsme na vrcholu. Funím a usedám na pařez - i dělníci stírají pot z čela, a to ještě nevzali pily do ruky. Na řadu přichází místo ranní voňavé kávy první krajíc chleba a čaj z termosky. Následuje nezbytná příprava na práci: naplnit pily olejem a benzinem, do kapsy zastrčit metr a blok. Pokácené stromy se musejí rovnou změřit a zaznamenat. „Říká se tomu,přijmout kusy, a zrovna tato část práce nás baví ze všeho nejméně,” podotýká Miroslav Tomčala.
SMRKY PADAJÍ K ZEMI
„Postavte se vpravo, stromy budou padat nalevo,” poslouchám, než muži nastartují pilu. Ač je od pohledu jasné, že jsem tady s profíky, mám přece jen trochu nahnáno. Vědí to jistě, že nalevo? Nejdříve proto vykukuji zpoza dalšího stromu. Po chvilce se uklidním a sleduji rutinní koncert.
Letité, třicetimetrové smrky se kácejí přesně tam, kam dřevorubci chtějí.
Jeden, druhý, desátý - svah se postupně stává mýtinou. Zůstává jen pár listnatých stromů. Není to veselý pohled. Zvuk praskajícího dřeva zní jako bolestný vzdech.
Pozoruji stále dokola se opakující postup. Dřevorubci nejdříve v kmeni udělají klínový zásek vodorovným zářezem pilou. Pak větší část kmene po celém obvodu naříznou. Z druhé strany stromu, naproti záseku, nabijí kovový klín. Strom padá vždy na stranu, kde je zásek. Správný odhad umístění těžiště stromu patří při kácení k nejdůležitějším úkonům a ovlivňuje dodržení určeného směru pádu stromu. Vyžaduje značné zkušenosti. Asi se to na první pohled nezdá, ale je to docela věda, protože se jinak přistupuje ke kácení silných stromů, jinak nahnilých, srostlých či stromů ve svazích.
LANOVKA NEBO KONĚ
Každý pokácený strom musejí dělníci zbavit větví a tzv. „přijmout”, což znamená zaznamenat jeho údaje. Ty pak předají hajnému. Asi za dvě hodiny nastává chvilka odpočinku. Dřevorubci usedají na pařezy a vytahují další část pořádné svačiny. Tomáš Wojnar dělá dřevorubce už deset let. Ptám se, jestli si z této těžké práce už neodnesl i nějaká zranění. „Neexistuje dřevorubec, který by se nikdy nepajtnul,” říká po svém.
Na sousední stráni zatím další lesní dělníci pomocí lanovky dostávají pokácené stromy ze svahu. Jeden z nich vždy omotá kolem kmene řetěz upevněný na laně. Na vrstevnici stojí ukotvený traktor, který pomocí navijáku dřevo přibližuje. Semtam se však kmen o něco zachytí, takže je to docela mravenčí práce. Traktor klády následně sveze dolů, kde se naloží na kamion. V těžko přístupných terénech se k těmto úkonům stále využívají tažní koně.
Vycvičený kůň stojí i sto tisíc korun. Speciální výcvik začíná, když je koni dva a půl roku. Nejprve se učí lesnímu tahu, ve čtyřech letech může jít poprvé tahat do lesa - nejdříve jen lehčí dřevo. Než se zvíře zcela zdokonalí, trvá to tak dva až dva a půl roku. Pak už je pro práci v lese dobře připravené. Musí na ně být spolehnutí. Pokud je o koně dobře postaráno, jde do „důchodu” kolem dvanácti let.
