KLIMATICKÁ ZMĚNA POVEDE VELMI PRAVDĚPODOBNĚ KE ZVÝŠENÍ ČETNOSTI EPIZOD CHŘADNUTÍ LESA VYVOLANÝCH KOMPLEXEM PŘÍČIN, EPIZOD, U KTERÝCH BUDE KOMPLIKOVANÉ ZJISTIT SOUSLEDNOST PŮSOBÍCÍCH STRESORŮ A JEJICH PODÍL NA ODUMÍRÁNÍ. ZAJIŠTĚNÍ BEZPEČNOSTI A UDRŽITELNOSTI PRODUKCE LESA BUDE KLÍČOVÝM LESNICKÝM ÚKOLEM. TO VŠE PŘINESE ŘADU PROBLÉMŮ OCHRANÁŘSKÉ TEORII I PRAXI, NĚKTERÉ Z NICH JSOU PŘITOM ZŘEJMÉ, JINÉ NEJISTÉ
ČI JEN ZČÁSTI PŘEDVÍDATELNÉ.
Probíhající i očekávané klimatické změny na území ČR v odborném tisku opakovaně komentovány. Z hlediska ochrany lesa jsou rizika spojena s oběma hlavními projevy klimatické změny -se vzrůstající teplotou a se snižující se dostupností vody danou nerovnoměrností srážek a zvýšenou evapotranspirací. Sucho se přitom jeví jako základní spouštěč celé řady probíhajících epizod chřadnutí dřevin po celém světě. Allen a kolektiv (2010) dohledali pro období po roce 1970 celkem 88 případů odumírání lesa spojených se suchem. Chřadnutí iniciovaná suchem postihla v Evropě v posledních čtyřiceti letech všechny naše hlavní hospodářské dřeviny -borovici lesní (např. Andalusie, Walliské a Tyrolské Alpy, Provence), smrk ztepilý (např. jihovýchodní Norsko, jihovýchodní Slezsko a severozápadní Slovensko), duby i buk lesní (více oblastí ve Francii a Španělsku) či jedli bělokorou (sever Řecka, Pyreneje).
Charakteristické pro velkou část epizod chřadnutí vyvolaných suchem je to, že převažujícím činitelem bezprostředně způsobujícím odumírání není často samotné sucho, ale následná biotická poškození. McDowell a kolektiv (2008) vymezili tři mechanismy, které mohou při suchu vést k plošnému hynutí stromů: * Při extrémním suchu a teplu dojde ke kavitaci vodních sloupců ve dřevě, tj. ke vzniku vzduchových bublin přerušujících tok vody v trachejích, a tak k hydraulickému selhání stromu.
* Méně intenzivní, ale dlouhodobý nedostatek vody vede k defi citu uhlíku, tzv. „uhlíkovému vyhladovění", a k souvisejícím omezením metabolismu. Spolu s tím se snižuje schopnost bránit se biotickým činitelům.
* Vyšší teploty vedou ke zvýšení početnosti biotických činitelů, což spolu s oslabením stromů suchem vede ke zvýšení vlivu těchto činitelů na lesní porosty.
Jednotlivé mechanismy se přitom uplatňují různě při různých intenzitách a délkách trvání stresu.
Obecně očekávaná biotická rizika Měnící se podmínky pravděpodobně povedou k následujícímu: * U některých druhů škůdců dojde ke změnám v délce, četnosti opakování a případně i v průběhu gradací a ke zvýšení počtu generací za vegetační sezónu.
* Změny se projeví i v areálech rozšíření hmyzích škůdců a houbových chorob -posuny v rámci kontinentů, ale i mezikontinentální přesuny a introdukce nových druhů. Migraci lze u nás očekávat především severním směrem a do výše položených poloh, se změnou kontinentality ovšem může docházet také k posunu ve směru východ-západ, spolu s tím bude narůstat i riziko zavlečení nových a karanténních druhů.
* Změní se chování stávajících patogenů v důsledku změny fyziologických procesů hostitelů i patogenů v reakci na změněné životní podmínky (například urychlení metabolismu houbových patogenů a dřevních hub při vyšších teplotách).
Společné uplatnění houbových chorob a kůrovcovitých
Významným mortalitním faktorem při chřadnutí smrku na severní Moravě, ve Slezsku i jinde jsou václavky, zejména václavka smrková. Studie zabývající se václavkami na smrku ukazují, že nejvíce poškozené jsou často předrůstavé stromy (s širšími letokruhy v prvních 30 letech života) s vyššími nároky na vodu. Václavky tak obecně destabilizují zejména sekundární smrkové porosty nižších a středních poloh. Jarní či letní přísušky jsou pak typickým spouštěčem akutního průběhu onemocnění, při kterém dochází k rychlému hynutí s opadem zeleného jehličí.
Vyšší uplatnění hnilob (a to nejen václavkových) může být krom toho podpořeno zvýšenou přítomností přístupných forem dusíku (především amonných iontů) v půdě. Naopak zvýšení obsahu CO2 v ovzduší by podle některých studií mohlo obecně vést ke zpomalení šíření hnilob kmenem nebo ke změně spektra uplatňujících se hub (Highley a kol., 1983; Ebanyenle 2012), jiné studie však tento vliv neprokázaly.
Při extrémním suchu se objevuje také kombinovaný atak kůrovců a václavek, kdy menší druhy kůrovců (lýkožrout lesklý a severský) nalétávají na odumírající smrky v akutní fázi infekce václavky. Výskyt kořenové hniloby může také iniciovat napadení vaskulárními mykózami. Postupující infekce kořenů snižuje možnosti příjmu vody, zavadající strom je nalétáván kůrovci, kteří na svém těle přenáší spory hub rodu Ophiostoma.
Patogeni vaskulárních pletiv pak dále destabilizují hospodaření s vodou a prohlubují oslabení umožňující další nálet kůrovců. V souvislosti se suchem jsou zmiňována i šíření dalších houbových onemocnění. Například výskyt hub rodu Phytophthora (P. citricola, P. cambivora, P. cactorum) na chřadnoucích bucích je mimo jiné spojován s klimatickými extrémy, jak tomu bylo například v Bavorsku po velmi vlhkém roce 2002 a extrémně suchém roce 2003.
Změny početnosti a nebezpečnosti hmyzích škůdců
Obecně je v souvislosti s klimatickými změnami očekáván nárůst poškození hmyzími škůdci daný lepšími podmínkami pro jejich vývoj (vyšší teplota) a zvýšenou predispozicí dřevin. Lze očekávat příznivé podmínky pro gradace zejména vícegeneračních druhů - při vyšší teplotě bude na jaře dříve začínat aktivita zimujících jedinců, stejně tak budou příznivé podmínky pro vývoj trvat déle do podzimu. U lýkožrouta smrkového to může znamenat, že již kolem roku 2050 budou na přibližně polovině území ČR podmínky pro tři generace a na konci století bude vývoj tří generací běžně dokončován po celém území s výjimkou nejvyšších poloh. V nejteplejších oblastech je pak dokonce možné, že budou podmínky pro generace čtyři.
Důležitým faktorem ovlivňujícím početnost listožravého hmyzu a velikost jím způsobených žírů nebude jen teplota, ale také srážky. Suchá období mohou na jedné straně přispět k vyššímu přežívání raných vývojových stádií díky nižšímu výskytu plísní či díky zvýšení atraktivity potravy (například zvýšení obsahů cukrů v listech a v jehlicích v reakci na stres suchem). Na druhé straně však menší množství či horší kvalita dostupné potravy v důsledku sucha nebo zvýšení početnosti predátorů či parazitoidů kvůli příznivějším teplotám mohou úmrtnost listožravého hmyzu naopak zvýšit. Výsledné změny je tak obtížné přesněji předpovídat. Kromě druhů, které se u nás už v minulosti kalamitně uplatnily - jako jsou zástupci čeledí Erebidae (zejména bekyňovití), obalečovitých (Tortricidae) či píďalkovitých (Geometridae) - je možné, že se kalamitně uplatní i druhy, které se dosud v našich podmínkách nepřemnožovaly, či dokonce nevyskytovaly.
Vědecké články často zmiňují předpoklad, že změna klimatu posílí schopnost nepůvodních druhů obsazovat nové oblasti a prosazovat se v nich na úkor druhů původních - narušené ekosystémy jsou totiž k invazím obecně náchylnější.
Řada lesnicky významných druhů hmyzu patří mezi organismy, kterým se dobře daří právě v rychle se měnícím prostředí - jsou krátkověcí, přizpůsobiví a jsou schopni se rychle šířit. Změny klimatu mohou nejen ovlivnit šíření současných invazivních nepůvodních druhů (včetně druhů karanténních) a cesty jejich zavlékání, ale také podnítit invaze druhů původních či sice nepůvodních, ale již aklimatizovaných, které se dosud invazně nechovaly. Stejně tak mohou mít klimatické změny vliv na účinnost podnikaných obranných či ochranných opatření.
Zvýšení ohrožení živelními pohromami
Proředěné porosty (ať již suchem, či biotickými činiteli) budou náchylnější k poškození větrem a námrazou, riziko rozpadu porostu bude výrazně narůstat při proředění porostního pláště -vzniknou nové nepevné porostní stěny, zvýší se prostupnost porostu a tím i riziko polomů, a to jak větrných, tak námrazových. Častější epizody jarního a podzimního sucha vedou a pravděpodobně dále povedou k vysokým nezdarům zalesnění - sucho je hlavní příčinou hynutí stromků ve výsadbách v nižších polohách. Vysoké nezdary zalesnění byly v některých regionech zaznamenány například na jaře roku 2003, na podzim roku 2006, na podzim roku 2013 či na jaře roku 2014.
Zvýšení rizika vzniku lesních požárů
V řadě regionů Evropy lze předpokládat nárůst četnosti a nebezpečnosti lesních požárů. Česká republika díky svým klimatickým a stanovištním podmínkám a dobré dopravní dostupnosti lesů neměla dosud s lesními požáry významnější problémy. Poté, co byl na konci sedmdesátých let minulého století ukončen provoz parních lokomotiv, pominula naléhavost udržování protipožárních opatření a ochrana se soustředila na prevenci vzniku požáru, včasné rozpoznání požáru a jeho uhašení.
Se zvýšením četnosti a závažnosti sucha a častějšími tropickými dny bude požární riziko narůstat a je velmi pravděpodobné, že bude potřebné některá lesohospodářská protipožární opatření znovu obnovit. Od roku 2006 je v České republice pro hodnocení nebezpečí vzniku vegetačních požárů během vegetační sezony, tj. od dubna do října, využíván index nebezpečí požárů -INP (portal.chmi.cz/predpovedi/predpovedipocasi/ceska-republika/nebezpecipozaru). Průměrný počet dnů s INP 3 a vyšším vykazuje pro Českou republiku statisticky významný vzestupný trend.
Nárůst četnosti a velikosti požárů lze čekat zejména v nejohroženějších regionech s vysokým podílem snadno zápalných a dobře hořlavých porostů v západních a severních Čechách (např. Českosaské Švýcarsko), v Polabí a na jižní Moravě (zejména tzv. Moravská Sahara). V těchto oblastech ostatně riziko nejvíce narostlo již v posledních desetiletích (obr. 3.) a tento trend bude s vysokou pravděpodobností dále pokračovat.
Práce byla realizována s podporou projektu EHP-CZ02-OV-1-019-2014 FRAMEADAPT „Rámce a možnosti lesnických adaptačních opatření a strategií souvisejících se změnami klimatu". Seznam použité literatury je k dispozici u autora. Článek byl připraven pro oborový časopis Lesnická práce a se souhlasem autora použit pro zpravodaj AK Agrobase.
O autorovi| doc. Ing. Petr Čermák, Ph. D. Ústav ochrany lesů a myslivosti LDF MZLU v Brně
