Ralsko - Vrátit čas a být aspoň na chvíli ještě malý kluk. To mě napadlo, když jsem v Kuřívodech vkročil do světa plného munice mezi nášlapné miny a letecké pumy.
"
Bál jsem se, že v pětatřiceti už kouzlo chvíle, ve které zbraně neničí, ale mohou být zdrojem zábavy, nedocením. Jenže jsem zjistil, že nedlouhá chvíle, kterou jsem strávil v malém pyrotechnickém muzeu v Ralsku, mi nestačí. Ne kvůli zábavě, ale pro neuvěřitelně poutavou historii a neskutečně zajímavé příběhy, které se za tím vším ukrývají.
Muzeum nazvané „Stálá expozice pyrotechnické asanace Ralska" má na svědomí člověk na správném místě, dlouholetý policejní pyrotechnik (a také bývalý místostarosta Ralska) Václav Bilický. To, co vytvořil v místech, kde mívali pyrotechnici služebnu, to se musí vidět!
Slovem přetlumočit zatím můžu jen to, o čem jsme si povídali. Především o tom, co v Ralsku zůstalo po sovětské armádě. Právě dnes je to 46 let, co vojska Varšavské smlouvy obsadila republiku.
Je už Ralsko vyčištěné od munice po sovětské armádě?
Očista Ralska měla svůj vývoj a ne vždy to bylo jednoduché. Během roku 1990 probíhalo čištění ještě společně se sovětskou armádou. Mezitím se rozhodlo, že se Ralsko stane civilní oblastí a na jaře roku 1991 sem přišla naše armáda, asi padesát vojáků základní služby. To tu ještě byla sovětská armáda, a ti naši vojáci celou oblast proběhli, napsali protokol o tom, že zbavili celý vojenský prostor do hloubky 25 centimetrů munice a že oblast může přejít do civilu. Toto rozhodnutí už bylo nevratné a samozřejmě to byl podvod, protože ta munice se tu dál vyskytovala všude možně.
Já už jsem tu v té době s kolegy od policie působil, protože jsme tu čistili oblast Kuřívod pro Volyňské Čechy a s municí jsme se dál potkávali. Volyňáci hned na podzim po svém příchodu začali chodit na houby a potom v létě na borůvky a nálezů munice bylo obrovské množství. Takže se začalo bojovat za to, aby se sem armáda vrátila a očista Ralska skutečně proběhla, protože policie na to neměla prostředky.
Přípravy na další očistu začaly ještě za existence federace, ale až do rozpadu republiky se vlastně nic nestalo. Až samostatná česká vláda rozhodla, že se v Ralsku vytvoří armádní odřad a na jeho práci poslala třicet milionů korun na rok. Tehdy si všichni mysleli, že se to za rok vyčistí.
To asi nemohlo stačit.
Ani pět let nestačilo, a po deseti letech se od toho tak trochu kulantně ustoupilo, i když se neudělalo všechno, co se mělo udělat.
Situaci zachránil tehdejší ředitel Vojenských lesů a statků, které tu chtěly zůstat a nechtěly předávat oblast Lesům ČR, tak se zavázaly, že vytvoří pyrotechnickou skupinu, která tu bude pracovat. Dneska ji tvoří čtyři lidé, což je sice desetkrát méně než v těch deseti letech po vzniku samostatného Česka, ale teď už tu také fungují dalších deset let. A očista probíhá, nicméně už pouze účelově. To znamená v místech, kde se kácí, se prohlédne zem, a nová výsadba, která původní stromy nahrazuje, už jde do absolutně čisté země.
I dnes se ale občas mluví o tom, že v Ralsku jsou stále lokality, které vyčištěné nejsou. Třeba oblast bývalé letecké střelnice v Prosíčkách.
Tam toho je hodně a úplně vyčistit se to už asi nedá, ale to si bohužel zavinily Vojenské lesy úplně samy. Střelnice totiž původně vypadala tak, že tam byly dva kruhové terče, umístěné před pískovými valy a drtivá většina té munice se soustředila do těch valů. Letadla totiž střílejí přesně, metr čtvereční pro ně není žádný malý cíl. Takže sovětští piloti stříleli do těch valů, ale protože šlo o písek, tak tam část munice selhávala, nedostala takový náraz, jaký měla dostat. Nevybuchla, ale zůstala dál v tom kopci. Kdyby to tam zůstalo v tom stavu, v jakém to bylo, tak by se to dalo krásně odebírat. Nějakým vzdáleným způsobem, protože ta munice je nebezpečná.
Když ale v devadesátém roce odletěla sovětská letadla a už se vědělo, že tam nikdo nebude bombardovat, tak tam později najel buldozer a ty valy, kde se soustředila všechna nevybuchlá munice, rozhrabal po celé ploše střelnice. Takže to je dnes to nejhorší místo v Ralsku. A myslím si, že se nenajdou peníze na to, aby se to úplně vyčistilo. Na druhou stranu dnes ani není důvod, funguje tam kančí obora a lidé se snad nepoženou mezi chrochtající černou zvěř.
Jsou ještě další „bílá místa"?
Je to i případ cesty, která vede přes Židlov. Napravo od ní se nečistilo vůbec, levá strana se dělala jen povrchovou kontrolou a s pomocí detektorů. Už to neodpovídalo těm úplně původním požadavkům vlády, které stanovovaly, že v lesích má jít očista do hloubky 30 centimetrů a na polích a v obydlených oblastech do půl metru. I v našem muzeu máme mapu, kde je přesně zakresleno, kde probíhala sanace a jakou metodou.
Tady v Kuřívodech je takový nebezpečný úvoz, kde je ještě munice, protože sanace skončila na hranici toho úvozu. Ten další prostor směrem ke Skelné huti a na Hvězdov se také nečistil, protože pomocí sond a počítačového programu se tehdy vybraly oblasti, kde by se na základě pravděpodobnosti měla munice ještě vyskytovat, a tato oblast měla nejmenší pravděpodobnost, takže se vlastně hned odepsala. A možnost, že by se tu něco našlo, je opravdu malá, protože tu nebyly střelnice ani dopadové plochy. Ale v té židlovské oblasti by se ještě dnes určitě dalo najít leccos.
Údajně v okolí letiště v Hradčanech probíhalo čištění od munice i kvůli natáčení filmu Tmavomodrý svět. Je to pravda?
Ano, ale nešlo úplně o munici po sovětské armádě. Filmaři připravovali bombardování anglického letiště a my jsme měli obavu, aby v zemi nevybuchla munice, která tam zůstala ještě po Němcích. Když jsme to tam čistili, tak jsme tam opravdu nějakou německou munici našli. Našli se tam i kousky rozbitých letadel. Bylo to ale jen jedno takové místo u lesíka.
Dá se tedy říct, že je Ralsko pro turisty bezpečné?
Obecná bezpečnost se podle mého názoru určitě vytvořila. Tam, kde rostou borůvky a houby, tu munici v průběhu let vlastně vysbírali houbaři a borůvkáři. Ne že by si to nosili domů, ale vždycky nás zavolali a dělá se to dodnes. Tam, kde houby nerostou, tak tam lidi ani nechodí.
Je potřeba si také uvědomit, že Ralsko a Milovice jsou jediné vojenské prostory v Evropě, které se tímto nákladným způsobem asanovaly.
Vrací se sem do Ralska sovětští vojáci? Podívat se na místa, kde strávili svoje mládí?
Jezdí sem. A dost často. Nesetkávám se s nimi jen tady, probíhají i různá mezinárodní sympozia, kam ti veteráni, Rusové i Ukrajinci jezdí. Letos jsem na jednom takovém setkání převzal pamětní medaili Operace Dunaj, což byl vstup vojsk na území republiky. Je to ocenění pro naše muzeum údajně za to, že se tady u nás vykládá pobyt sovětských vojsk objektivně. Že něco nepřibarvujeme na tu či onu stranu. Že to vyprávíme tak, jak to bylo.
To je docela zajímavá věc. Vy jste mi sám říkal, že ne všechno, co tu zanechali Rusové, bylo tak zničené, jak se dnes vykládá. Znamená to, že o působení Sovětů v Ralsku kolují fámy?
Já jsem tu s nimi přicházel na začátku devadesátých let do styku dennodenně po dobu roku a půl, než odjeli. Zůstala tu po nich munice, na kterou neměli dostatečné síly, aby to odvezli, zůstaly tu odpadky, někde třeba chyběly panely, protože je prodali. Ale objekty, které opustili, byly všechny absolutně čisté a bez problémů.
K devastaci těch objektů došlo až mnohem později, když už Rusové byli dávno pryč.
Já to stále přičítám naší draze placené městské policii. Když tady působila ještě státní policie, tak se neztratilo tolik, jako od té doby, co se tu vytvořila městská policie. Ty objekty se rozkrádaly a městská policie nikdy nikoho nechytila. Tady se kopaly kabely, rozebraly se koleje, ale neexistuje jediný záznam, že by se to vyšetřovalo.
My jsme tu byli jako pyrotechnici státní policie a pochytali jsme tolik lidí. Ale tahleta městská policie nenajde nikoho."
