Autor: Radomír Mrkva
Nyní zcela jistě totiž pomůže houba, kterou objevili a v podobě „prášku“ ji budou aplikovat v době rojení kůrovce. K tomu lze říci, že houbu nemuseli „objevovat“, protože se vyskytuje všude tam, kde je přítomen kůrovec. Byla popsána již v předminulém století a posléze se její možné využití ověřovalo v lesnickém výzkumu. Závěrem bylo konstatování, že nemá praktické uplatnění. Důvodů je celá řada, spočívají hlavně v tom, že se nedaří infekci rozšířit v celé populaci a to zejména pro to, že tento způsob obrany nemá přírodní předlohu. Tak totiž nikdy kůrovcová gradace ve volné přírodě nekončí a to proto, že kůrovec má jinou gradační strategii než například mniška, kde se podobný způsob obrany s úspěchem aplikuje. Pro prostého čtenáře jde o věc složitou, pro vědce by studium problému v celé šíři mělo předcházet výzkumu. Výsledky by měly být posléze poloprovozně ověřeny a pak teprve aplikovány ve větším rozsahu. Nic takového se ale nestalo a ředitel parku, Ing. Krejčí (nyní již odvolaný) tuto „nedestruktivní metodu“ hubení škůdce dokonce zavedl Příkazem ředitele č. 10/2008 do praxe. Na velké ploše některých tzv. „managementových režimů“ tak po dva roky vědomě podpořil množení a šíření kůrovce. Platí totiž a v lesnickém výzkumu i praxi bylo nesčetněkrát ověřeno, že také odchyt nebo hubení brouků, lákaných feromony (v případě kůrovců jde o látky, vylučované jedinci, kteří nalezli vhodný strom pro množení) tlumí přemnoženou populaci jen z malé části a neumožní gradaci zastavit.
Nelze se zbavit dojmu, že bylo záměrem Správy NPŠ, bývalých ministrů a ideologického hnutí (za divočinu, nezasahování, ochranu procesů), nechat kůrovce namnožit a v NPŠ tak vyhubit nenáviděný smrk. Ten se stal pro některé fanatické zastánce symbolem lidské intervence v lese a proto se také lesníci, kteří se snažili zvýšit výnos z lesa pomocí výsadeb smrku, stali nenáviděnými „dřevožrouty a fachidioty“. Že tímto fanatismem byli také zasaženi někteří vědci je bohužel smutné. Vytvářením pseudovědeckých teorií o „odolných smrcích“, které kůrovec nezahubí a tvrzením, že kůrovcová gradace zcela jistě sama zanikne, přispěli k současné realitě. Po vichřici Kyril již bylo vytěženo 770 tis m3 kůrovcem napadených stromů, vzniklo přes 2500 ha pasek, dosud zalesněných jen asi z desetiny a to gradace ještě není zažehnána. V částech lesa, kde se mohly používat pouze neúčinné způsoby obrany mezitím uhynuly další neevidované miliony kubíků stromů. Ale i toto evidentní postižení lesnaté krajiny, kterou se Šumava vždy pyšnila, se vědci snažili zlehčit a pomocí nepochybně důkladných vědeckých studii např. dokazovali, jak se les na Modravě přirozeně obnovil. Nezjistili si ale, že studovaná obnova zde vznikla v dřívějších letech také díky masovým podsadbám v prořídlých lesích. Jak je evidováno, bylo zde v 90. letech vysázeno až 1 mil. sazenic smrku, 200 tis. jeřábu a až 50 tis. sazenic dalších listnatých dřevin, následně však prakticky zcela zkousaných zvěří. Nelze to označit jinak, než za trapné selhání „vědců“. Podobně, jako v případě tzv. Židovského lesa, který byl vydáván za příklad přirozené smrčiny. Dobové snímky z roku 1945 a pamětníci z Bavorska však dokladují, že se v těchto místech po mnoho desítek let páslo a že jde o les umělý, udržovaný kdysi pastevci.
Proto přispěchali zase jiní vědci s tvrzením, že uhynutí lesa v hřebenových polohách na rozloze téměř 20 tis ha nic neznamená, že les žije díky semenáčkům smrku, kterých je někde dost, jinde je dosud stále jen tráva. Podobně další vědci jásají nad zdejší druhovou bohatostí života, aniž by si uvědomili, že předmětem ochrany na tak velkém území, jako je NPŠ, nemohou být pouze druhy, ale je třeba chránit původní lesní společenstva, tj. jedlo bukové, ve vyšších polohách bukové lesy se smrkem a pouze ve výškách na 1200 m lesy smrkové s významným podílem jeřábu. Tato společenstva mají svoji specifickou druhovou diversitu a probíhají tady specifické procesy, které musí být chráněny, jinak se společenstvo beznadějně rozpadá. To se bohužel stalo na značné části plochy NPŠ, také s přispěním vědců, nepochybně specialistů ve svých oborech, kteří ale pro dílčí detaily neviděli les komplexně, jako ekosystém.
Dalším, transparentním selháním vědců byla podpora nezasahování v případě polomu, když se zasadili o ponechání 140 tis m3 polomového dříví „přirozeným procesům“ (?). A to i tehdy, když byli upozorněni, že jde vesměs o člověkem uměle založené porosty, které pochopitelně nejsou přirozené a proto i následné procesy, včetně přemnožení kůrovců na tomto dříví, nemohou být přirozené. Mimo to nezůstala na české části Šumavy (na rozdíl od bavorské strany) zachována přirozená zonace lesů, což nebezpečí gradace kůrovce podstatně zvyšuje. Některé negativní dopady kůrovcové gradace již byly popsány, ale za zvlášť zřetele hodný důsledek uhynutí dospělého lesa je možno považovat ohrožení celé řady zvláště chráněných druhů ptáků, kteří hnízdí v dutinách starých stromů (malé sovy, datlovití). Je na pováženou, že v tomto případě sami vědci, ornitologové, kteří by měli pečovat o Ptačí oblast Šumava, znemožnili hnízdění těchto druhů na desetitisících hektarů v hřebenových polohách. Navíc jde o postižení dlouhodobé, protože po té, co popadají poslední pahýly stromů, nebude zde příležitost hnízdit téměř po dalších sto let. Změní se také příznivé podmínky pro život tetřeva a je proto absurdní, když vedení Správy NPŠ, v čele s ředitelem Ing. Krejčím, který měl devastaci Šumavy v režii, vyhlašovalo pro tetřeva klidové zóny, omezovalo vstup do lesa a na druhé straně dopustilo, aby se zásadně změnily podmínky pro jeho život.
Chce se věřit, že v případě vědců snad šlo pouze o metodické pochybení a nadřazenost vnímání dílčích problémů namísto celku. U ostatních propagátorů „nezasahování a divočiny“ jde ale spíše o projevy umanutosti až fanatické. Je známo, že při prosazování jakékoliv ideologie je třeba v prvé řadě formulovat heslovité zkratky, dogmaticky je obhajovat a bojem za jejich dosažení stmelovat hnutí. Že ale došlo k prosazení této ideologie dokonce cestou politických rozhodnutí, je patrně selháním demokracie. V každém případě došlo k postižení přírody Šumavy, které nemá obdoby. Překonána je kalamita popsaná Klostermannem a svou rychlostí zdaleka předčila prvotní devastaci, kterou způsobili dávní hutníci, skláři a pastevci.