Ing. Miroslav Sloup
* 11. 10. 1943 v Plzni
Miroslav Sloup po učňovské škole v Březině a Střední lesnické škole v Písku vystudoval brněnskou lesnickou fakultu (1974–1981). V letech 1989–1991 absolvoval postgraduální studium na Ústavu aplikované ekologie v Kostelci nad Černými lesy. V lese začínal jako lesní dělník, postupně pracoval na pozicích lesníka, vedoucího polesí, inspektora pro pěstební činnost. V letech 1984–1991 pracoval jako vedoucí provozu u Západočeských státních lesů v Plzni. V letech 1991–1993 zastával post náměstka ředitele, resp. podnikového ředitele Západočeských státních lesů. V letech 1993–1998 působil jako oblastní inspektor, LČR, s. p., oblastní inspektorát v Plzni. Od roku 1998 do roku 2004 byl ředitelem odboru tvorby lesa na MZe. V letech 2004–2005 působil jako ředitel pobočky Plzeň, ÚHÚL Brandýs nad Labem. Od odchodu do důchodu v roce 2005 pracuje na částečný úvazek jako projektant na ÚHÚL, pobočka Plzeň.
V letech 1998–2004 byl členem dozorčí rady státního podniku lesy ČR a převážnou dobu jejím předsedou. Dlouhodobě pracoval i jako člen a předseda komise pro zkoušky odborných lesních hospodářů. Byl členem expertních rad VÚLHM, v. v. i., a České zemědělské univerzity v Praze. V roce 2016 obdržel ocenění Signum laudis od ředitele ÚHÚL.
Transformace a lesnická legislativa
– Byl jste u vzniku novodobé lesnické legislativy a u transformace lesního hospodářství. Jak dnes s odstupem času převod LH do tržního prostředí hodnotíte?
V případě transformace jsem měl ze začátku určité pochyby, ale postupem času jsem nabyl dojmu, že má hlavu a patu a je možným řešením. Když jsme uvedené konzultovali se zahraničními experty, říkali nám, že je ostatně jedno, jestli budeme provádět práce vlastními pracovníky nebo si najmeme firmu, pokud firma bude dělat to, co vlastní pracovník. Pokud s firmou nebudeme spokojení, už s ní smlouvu neuzavřeme. A v prvních letech to tak fungovalo. Tam nebyla žádná soutěž. Nepředpokládalo se, že budou nějaké velké výdělky, takže závody vzaly své pracovníky a staly se akciovými společnostmi. V podstatě se tedy nic neměnilo. Asi bych na celý proces transformace použil slova bývalého dlouhodobého podnikového ředitele Západočeských státních lesů pana Josefa Svačiny, který byl jeden z mála starých lesníků, který se proti ní nevymezil. Ptal jsem se ho: „Většina vašich vrstevníků s námi ani nepromluví a vy s transformací nemáte problém?" A on my odpověděl, že za ta léta už ví, jak to v lese chodí. Podle něj, kdyby to v lesích mělo správně fungovat, tak by se každých 10 let muselo postavit nové ředitelství a z toho starého nepřinést ani židli. Musel by najít nové lidi, které než by si začali vytvářet zázemí a problematické vazby, by funkce opustili. Je to trochu přehnané, ale princip je platný, staré se musí odříznout a začít znovu. Jen se nikdy neví, co z toho potom vznikne.
– A když se vrátíme k legislativě?
Dnes na lesní zákon slyším dost kritiky. Osobně myslím, že je udělán solidně, a pokud bych něco měnil, tak jen jednotlivosti. Musíme si uvědomit, že v době, kdy se legislativa připravovala, se nevědělo, jak se nový vlastník bude chovat. Dnes ty informace máme, z toho pohledu je třeba vyhodnotit současnou situaci a říct, co nás trápí a co by bylo dobré změnit. Například v zákoně máme, že maximálně je povolena hektarová paseka a že maximální nejmenší přípustná vzdálenost holé seče od holin a mladých nezajištěných porostů je na jednu výšku porostu. Samozřejmě ten mazaný, co chce vydělat nejvíc, seč udělá proti větru a ono to spadne, takže pak může vytěžit všechno. Původně jsem chtěl do zákona prosadit, že vzdálenost holé seče od holin a mladých porostů musí být nejméně na tři výšky stromu, aby v porostech nemohl tak rychle postupovat. Nebo u plánu maximální výše těžby u přestárlých porostů se započítává možnost vytěžit 100 %, i když to není logické. Když někdo vynucuje 100% těžby, tak už se musí jít do mladších porostů. Pak bych změnil ještě jednu maličkost – aby si vlastník mohl v hospodářském plánu popsat názvy porostů a lokalit podle sebe.
Zkušenosti s kalamitou v Krušných horách
– Působil jste v Krušných horách v době gradace velké imisní kalamity. Jak jste jako lesník kalamitu vnímal?
V roce 1982 jsem se stal pěstebním inspektorem na podniku v západní části Krušných hor. Bylo to v době, kdy se tam dostaly velké těžby, zatímco v severních Čechách už tyto obrovské těžby měli za sebou. Významný specialista na imise Jan Materna měl v západních Čechách 27 stanic na měření oxidu siřičitého a zjistilo se, že daleko větší zastoupení škodlivin je ve výšce 700 metrů, kde byly zdravé porosty a jen poloviční hodnoty byly na vrcholech Krušných hor, kde porosty odumíraly. Hledali jsme vysvětlení a mně se líbí to, co mi řekl jeden doktor, který přirovnal ekosystém na vrcholcích hor ke špičkovému sportovci, který rezervy a zásoby, jež měl, musel vydat na to, aby odolal drsnému prostředí a klimatu, a už mu rezervy nezbyly, takže mu stačila i poloviční dávka imisí. Obecně to bylo těžké období a musím říct, že mimo celou řadu úspěšných činností, jejichž výsledkem jsou převážně zelené Krušné hory, se udělala i řada chyb. Například jsme chtěli dostat nahoru za odumřelé plochy i břízu bělokorou z nížin. Přitom to byla hloupost, ta ve vrcholových polohách neprosperovala, protože brzo raší, a jakmile přišly pozdní mrazy, zbyla z jejich porostů jen torza. Dalším nešťastným krokem byla buldozerová příprava půdy. Ptal jsem se na ni tehdy odborníků a někteří mi říkali, že došlo k takové změně prostředí, že je úplně jedno, co se udělá, protože se vytváří stejně zcela nový ekosystém. Dnes vím, že to byla další hloupost. Zrušili jsme vrchní vrstvu, která se vytváří statisíce let, a nechali tam mrtvinu. Nebo se porosty poškozené na stupnici 3B musely zmýtit naholo. To bylo o nutnosti využití velkých strojů. Některé porosty jsme ale nestihli vytěžit, třeba vrchol Klínovce a hřebenové porosty nakonec přežily a jsou tam dodnes, i když jsou řídké, ale ten ekosystém tam je. Na druhou stranu jsme byli před situací, kdy jsme věděli, že na velkých emisních holinách může dojít k takové erozi, že celé oblasti v Podkrušnohoří mohou být již při 50leté vodě zaplaveny. Takže bylo nutné všechny holiny co nejdříve zalesnit. Zkoušelo se co možná nejvíce druhů. Dnes se kritizuje, že smrk pichlavý odchází. Ano, ale tenkrát se mu předpovídala životnost 30 až 40 let a potom se předpokládalo, že se budou sázet původní dřeviny. On splnil doslova to, co se od něj chtělo.
– Velký problém byla a je degradace půdy, jaký je váš názor na vápnění?
Především si myslím, že to není vápnění, ale odstranění starých imisních zátěží. Nazývejme to spíše revitalizací půd, protože částečně odstraňujeme to, co člověk zničil. My nic nezlepšujeme, jen napravujeme stav. A proto má vápnění podle mě smysl a je nutné ho opakovat. Za 150 let průmyslové revoluce můžeme říct, že máme v půdě v Krušných horách někde až 5 tun čisté síry na hektaru. Přesto je ochrana přírody proti vápnění.
Zvěř jako limitující faktor obnovy v Krušných horách
– Odrůstání kultur v Krušných horách je limitováno působením zvěře. Zvyšují se početní stavy zvěře v Krušných horách?
Bavili jsme se o introdukovaných dřevinách a vápnění. Teď jsme se ale dostali k hlavnímu problému. Všichni samozřejmě víme, že zvěř do lesního ekosystému patří a že nejde škody zvěří zcela anulovat. Ale je nutné stanovit, do jaké výše jsou škody považovány za únosné. Doporučujeme za únosné škody považovat ty, kdy okus do doby zajištění kultur nepřesáhne 20 % jedinců, čili do 5 % ročně a loupání nepřekročí 10 % jedinců ve věku 40 let a přitom nejsou ohroženi jedinci melioračních a zpevňujících dřevin. IFER (2015) zjistil, že celorepublikově je 30 % stromů poškozeno okusem a z toho 57 % jsou meliorační a zpevňující dřeviny. Tak proč je sázíme, když je pak máme sežrané? Při 30 % poškozených jedinců už nezůstává základ porostu. Mám porovnání sčítaných, normovaných a odlovených stavů v Krušných horách v letech 1996 až 2005 a je to neuvěřitelné. Dokážeme více slovit, než jsme napočítali. Buď může mít každá laň 4–5 kolouchů nebo špatně sčítáme. Celorepublikově máme až dvojnásobek zvěře proti roku 1976. Horší je situace v Krušných horách. Podle zpětných výpočtů zde vyšly šestinásobné, až sedminásobné stavy zvěře.
– V Krušných horách stát zpravuje jen 5 % honiteb, ale Lesy ČR a pozemkový fond drží více jak 50 % honiteb. Kde vidíte řešení této situace? Co by vlastníci měli udělat, aby efektivně zredukovali stavy zvěře na přijatelnou hodnotu?
Polovinu Krušných hor vlastní stát, můžeme navrhovat opatření, která mohou realizovat sami vlastníci honiteb. Mně se osobně nejvíce líbí to, co je napsáno v materiálu VÚLHM z roku 2014 (aktualizace studie VÚLHM Lesnické hospodaření v Krušných horách), ale zase to není nic nového. Návrh na čtyři oblasti zpracoval VÚLHM už v roce 1976. Zásadní věcí je, že nelze vycházet ze sčítaných stavů zvěře. To už většina okolních států nedělá, berou to jen jako doplňující informaci k ukazateli vlivu zvěře na lesní ekosystém. Takový návrh jsme zpracovali, obhajovali jsme ho na ministerstvu zemědělství, životního prostředí, v národním lesnickém programu. Koordinační rada návrh přijala a ministerstvům doporučila k realizaci, ale nic se neudělalo.
Krušné hory, porost 403 A – porostní skupina náhradních dřevin (SMP 60, BŘ 30, JŘ 10); 1 040 m n. m., plocha s buldozerovou přípravou půdy, stav v roce 2009.
– A důvod?
Protože návrh jde proti zájmům myslivců. To je základ. Máme 91 tisíc myslivců a jsou i v parlamentu a 15 tisíc hajných – lesníků a ti jsou v lese. Dnes se prosadí to, za co se lobbuje. Lobbuje někdo za to, aby sebrali pravomoci myslivcům?
– A kdybyste měl shrnout konkrétní návrhy?
Vycházet rozhodně z vlivu zvěře na lesní ekosystém. Nelze to hodnotit za jednu honitbu, je nutné vycházet z vlivů zvěře na odpovídající rozloze. Nejlépe to mají ošetřené Rakušané, je to obvykle od 3 do 15 tisíc hektarů.
Názor na bezzásahová území
– Patřil jste ke kritikům bezzásahovosti v NP Šumava. Co vám nejvíce vadilo?
Především na Šumavě jde o klasický hospodářský les. Josef Svačina nechal zpracovat vývoj na Šumavě po kalamitě v roce 1872 a dle této práce zbylo po kalamitě na Šumavě už jen 200 hektarů původních pralesů. Hlavní vliv na Šumavu ale vůbec nemělo lesnické hospodaření, ale pastva německého hospodářského dobytka. Ještě akademik Tomáš Nejeschleba v roce 1924 říkal, že dokud ze Šumavy nevyženeme hospodářský dobytek, budeme tam hospodařit zbytečně. Když se uvažovalo o vyhlášení NP Šumava, navrhovali jsme dvě alternativy – velikost 13,5 nebo maximálně 26 tis. hektarů, národní park byl nakonec vyhlášen na více než dvojnásobné rozloze (68,3 tis. ha). Když přišli první problémy s kůrovcem, pamatuji, že jsem tam ještě jako zaměstnanec státních lesů označoval kůrovcové stromy a za mnou chodili ochránci přírody a odsekané kusy kůry lepili zpět. Takže se kůrovcové stromy nezpracovaly a vznikala větší kůrovcová kola. Jestliže je pak zničena tak rozsáhlá plocha lesa, jsou další sebelíp myšlené přístupy problém. Nepřiznat si, že častější velká voda a povodně na Sušicku jsou způsobené i tím, že chybějící les nezadržuje vodu, je naivní. Nebo když si vezmete jen riziko požárů na obrovských plochách s ležícím mrtvým dřevem. Vždyť jsme ve střední Evropě a mít nepřístupné lesy v takovém rozsahu je nepochopitelné.
– Co si myslíte obecně o konceptu bezzásahových lesů na území Evropy?
S konceptem velkoplošných bezzásahových lesů nesouhlasím. Kdysi jsem prohlásil, že za takových podmínek můžeme za dvacet let nazývat území našeho největšího národního parku pouští Šumavy. Když si vezmu jenom ztráty na hospodaření, tak to považuji za zločin. A určitě nesouhlasím s tím, abychom nechali ochraně přírody další lesy, kde by mohla svou metodiku dál uplatňovat. Teď máme nově Brdy. Ochranáři přišli s tím, že vadí, když dopadové plochy zarůstají. To je ochrana přírody? To je zájem jedné skupiny nebo části společnosti udržet něco, co příroda nechce. Ale to nemá s přírodními procesy nic společného. V Brdech jsou krásné bučiny. Máme tam demonstrační objekt, v 160letém bukovém porostu je javor, který se zmlazuje lépe než buk, protože buk vytvořil javoru lepší podmínky. Ale protože je to bučina, tak údajně ochrana přírody hledá způsob, jak javor zlikvidovat a nechat tam buk. Přitom vývoj by byl takový, že za 120 let by převažoval javor, ale poté by tam byly zase bučiny. Jak můžu mít rád ochranu přírody při těchto názorech?
– Kdo by měl podle vás rozhodovat, jak v krajině hospodařit?
Líbí se mi přístup, se kterým pracuje Jan Vybíral na jižní Moravě. O krajině mají rozhodovat všichni, co tam pracují a žijí, ne nikdo jiný. Lidé, kteří v oblasti hospodaří, vytvoří výbor, kde společně rozhodují. Každá zájmová skupina má svého zástupce, takže je tam někdo za zemědělce, myslivce, lesníky, ochránce přírody atd.
Loupání zvěří na jeřábu, Krušné hory.
Postavení lesníka, lesnické školství
– V jednom článku jste se v souvislosti s postavením lesníka ptal, co uděláme my lesníci pro zvýšení prestiže našeho stavu. Jak byste si odpověděl?
Je pravda, že pamatuji, když se lesník na vesnici těšil vážnosti. Řekl bych, že ještě v prvních letech po transformaci bylo postavení lesníka dobré. Také lidé ve státní správě na okresech měli vždy lesnické vzdělání a prošli patřičnými zkouškami. Pak se ale začalo vycházet z krátkodobé ekonomiky. Sociální funkce lesa přestala hrát roli. Dnes chce stát řešit zaměstnanost, takže nechává stavět továrny na zemědělské půdě, to státu nevadí. Na druhé straně naše lesnické firmy zaměstnávají Vietnamce, Ukrajince a sociální funkce lesnictví pro venkovské obyvatelstvo se naprosto ztrácí. Přitom pro lepší postavení lesnického stavu ve společnosti je sociální funkce jedna z nejdůležitějších. Pro vytvoření vlastní prestiže by měl mít lesník také volnější ruku. Kdysi platila zásada co největší pravomoci lidem dole, co opravdu rozhodují. Lesník byl vázán lesním zákonem a pak už jen on sám rozhodoval, co a jak se bude v lese dít. A je fakt, že Jiří Oliva to svého času vehementně prosazoval. Byl jsem asi šest let členem správní rady Lesů ČR a usilovali jsme o to, aby na ústředí byl omezený počet lidí, protože každý, kdo tam sedí, si něco vymýšlí a pak to vynucuje. Dnes jsou to samé směrnice, které se musí dodržovat. To pak ale nemusím mít lesnické vzdělání a stačí, když se budu držet směrnic.
Děkujeme za rozhovor (13. 7. 2016)
Petra Kulhanová, Jan Příhoda
Celý rozhovor najdete v Lesnické práci 9/2016.