Přesně před dvaceti lety tady hráli na honěnou blokádníci, dřevorubci a policisté. Odpůrci kácení, podpořeni mnoha vědeckými osobnostmi, nakonec zvítězili. Kůrovec a sucho mohli dokonat své dílo, poslední přežívající stromy smetly vichřice. Jak to v oblasti Trojmezenského pralesa, kde jinak panuje přísný zákaz vstupu, vypadá dnes?
Na Šumavu jezdím od patnácti let. Chalupa po Němcích na dostřel od železné opony, která patřila rodičům mého kamaráda, sloužila naší partě pražských středoškoláků k hojným útěkům z města. Pamatuju si na vojáky se štěkajícími vlčáky, kteří nás legitimovali hned po vystoupení z vlaku, nebo na mlčenlivé chlapy z místní pily vysedávající po šichtě ve výčepu u nádraží. A taky na nádherné, hluboké lesy se zurčícími potoky a hříbky v mechu, kde jsme si připadali – v porovnání s šedivými městy osmdesátých let – jako v chrámu.
Svěřuji se s touhle osobní vzpomínkou proto, abych přiblížil, že mě s Šumavou, jak vypadala před nějakými třiceti lety, spojuje hodně zážitků a emocí. A když tu v polovině devadesátých let vypukla první kůrovcová kalamita – způsobená liknavým odstraněním polomu v pohraničním pásmu –, bylo mi to hodně líto. Místům, která bývala pokrytá hustou zelení, a najednou tady trčely k nebi pahýly, jsem se začal vyhýbat. A chápu každého, koho pohled na vybělené kostry stromů a zpřelámané kmeny dohání k slzám nebo k vzteku dodnes.
Celý článek najdete v Reportérovi.