České lesy jsou ohroženy největší kůrovcovou kalamitou, která naši zemi kdy postihla. Tomuto hmyzímu škůdci se již podařilo odlesnit desetitisíce hektarů lesa a nadále se v české kotlině šíří. Jedná se o ekologickou katastrofu, která nemá obdoby.
Svádět vše na sucho, vedro a smrkové monokultury je zavádějící a podobá se rčení: »Já nic, já muzikant«. My lidští mravenečkové přece nic proti přírodě nezmůžeme a jak nám ostatně radí zpovykaní »ochránci přírody a ekologové« šumavského typu – příroda si poradí sama.
Nelze popřít, že sucho přispívá k rozvoji lýkožrouta smrkového a že smrkové monokultury jsou rájem nejen pro lýkožrouty, ale i pro jiné hmyzí škůdce. Nejsou však ani zdaleka jedinými příčinami současného neutěšeného stavu našich lesů.
Nenápadní brouci
Máme–li účinně lesy chránit, musíme dobře jejich zákeřného nepřítele poznat a pojmenovat. Lýkožrout smrkový (kůrovec smrkový) – Ips typographus L. je z čeledi kůrovců nejvýznamnější. Dospělý brouk je černohnědý, lesklý, se světle žlutými chloupky na těle. Je veliký 4 až 5,5 mm, má vpředu hrbolkatý štít, v zadní části je jemně tečkovaný až hladký. Vylíhlý brouk je bělavý, postupně žloutne až ztmavne. Jeho larva je 4 – 5 mm dlouhá, bílá s žlutohnědou hlavou a pro její vzhled ji staří lesníci nazývají »rýží«. Bílá kukla měří 4 mm. Lýkožrout smrkový se rojí v závislosti na počasí a nadmořské výšce od poloviny dubna do konce května, v horách i počátkem června.
Druhé letní rojení nastává zpravidla od poloviny července (ale také od konce června). Při mimořádně teplém počasí se brouci druhé generace rojí ještě koncem září a založí ještě třetí pokolení, z něhož přezimují larvy. Z brouků přezimuje většina pod kůrou, zbytek na zemi v hrabance.
Množí se jak o závod
Rojící se brouci nalétávají na chřadnoucí nebo čerstvě poražené stromy, na polomy a vývraty. Při přemnožení napadají i stromy zdravé. Samečci po závrtu do kůry vyhlodávají v lýku »snubní komůrku«, ve které se páří až se sedmi samičkami. Samička po oplodnění vyhlodá v lýku 6 – 12 cm dlouhou mateční chodbu a po obou stranách chodby naklade 30 – 50 vajíček. Po skončení kladení vajíček prodlužuje svoji mateční chodbu a někdy zde může založit i sesterské pokolení.
Vylíhlé larvičky vyhlodávají v lýku až 6 cm dlouhé chodbičky na konci rozšířené v »kolébku« pro kuklu.
Pro lepší přehled si zopakujme, že požerek lýkožrouta se skládá ze závrtu, snubní komůrky, matečních a larvových chodeb, kolébky kukel a žíru regeneračního a zralostního. Období vajíčka trvá asi 12 dnů, larvy 24 dní, kukly 12 dní, brouka až k dospělosti 24 dní.
Brouci přezimují v opuštěných plodištích a zvláštních chodbičkách v kůře, v hrabance a kořenovodu.
Po prvním pokolení se rozmnoží až osminásobně, po druhém až 120 násobně. Z jednoho stromu napadeného lýkožroutem, není–li včas asanován, vznikne kůrovcové ohnisko o 10 stromech a nejsou–li ani tato ohniska likvidována, rozšíří se na ohnisko o 100 stromech. A v těchto počtech můžeme pokračovat stále dál.
Co způsobili ekoteroristé
Jako smutný příklad tzv. »nevměšování do přírodních jevů« si připomeňme Trojmezenský prales na Šumavě, kde zpovykaní ochránci přírody zabránili lesníkům ve včasném zpracování a ošetření jediného nevelkého kůrovcového ložiska. Zabránily tomu pod vedením známého veterináře (po slovensky koňského lékára) placené mladé aktivistky tak, že se připoutaly řetězy k stromům napadeným kůrovcem. Z horského Trojmezenského pralesa nevyčíslitelné hodnoty se záhy stala bezútěšná pustina!
V boji proti lýkožroutu smrkovému pomáhají někteří příslušníci dravého a cizopasného hmyzu. Mezi nejvýznamnější a nejužitečnější patří pestrokrovečník mravenčí. Dalšími jsou někteří zástupci čeledi drabčíkovitých a mršníkovitých, larvy dlouhošívek, z blanokřídlých lumčík kůrovcový a někteří prvoci, roztoči a bakterie.
Ke kontrole a hubení lýkožroutů se používají feromonové lapače v počtu nejméně jeden lapač na 5 ha plochy.
Stará ověřená a účinná metoda pro kontrolu a hubení lýkožroutů je kladení stromových lapačů, které se kácejí na ohrožených místech. V únoru až březnu se kácejí lapáky první série a v případě zvýšeného nebezpečí rozmnožování lýkožroutů se kácejí i lapáky druhé série. O stromových palácích vedou lesníci pečlivou evidenci, pravidelně je kontrolují a včas provádějí jejich asanaci!
Lesníci vědí, jak na něj
Boj proti kůrovci by měl začínat hygienou lesa. Při probírkách porostů by se měly odstraňovat nemocné a poškozené stromy, včas, tj. do prvního rojení kůrovců, by se měly dokončit těžby a vývoz vytěženého dřeva, odklízení klestu a zbytků po těžbě, včas zpracovávat všechny vývraty a polomy.
Při dodržování těchto zásad hygieny lesa se nebezpečí kůrovcové kalamity podstatně zmenší. Ostatně České státní normy určují pro preventivní ochranu proti lýkožroutu smrkovému přísné dodržování pravidel sanitárního minima.
Pokud by tyto hygienické zásady a předpisy Lesního zákona byly majiteli a správci lesů respektovány, nedošlo by v naší zemi k tak nebezpečné kůrovcové kalamitě, jaké jsme svědky v současné době. Pokud u mnohých majitelů lesa jsou zákonné předpisy o ochraně lesů považovány za obtížný hmyz, je nutno se o naše lesy obávat. Jako příklad se vraťme zpět na Šumavu, kde mají hlavní slovo propagátoři zcestné a svým způsobem pohodlné teorie »nezasahovat do přírodních dějů«. Pokud zde není nutno dodržovat ustanovení Lesního zákona, nemůžeme se divit, že si z toho berou příklad mnozí další majitelé lesů.
Kalamity se opakují
Připomeňme si také něco z historie kůrovcových kalamit u nás.
Po zplundrování nádherných šumavských panenských, druhově pestrých lesů německými kolonisty, cizáckými šlechtici a podnikateli se do rozvrácených lesů opřela s plnou silou vichřice. Po následných větrných sněhových polomech se rozmnožil kůrovec, který zničil 7 milionů m3 dřeva. Po druhé světové válce, kdy pokácené dřevo nebylo odkorňováno, nastala u nás vlna kůrovcové kalamity. Druhá nastala po katastrofálním suchu v roce 1947 v následných letech. Díky zvýšenému úsilí lesníků, lesních dělníků a obyvatelstva se podařilo i tuto kalamitu zvládnout.
Bohužel současná kůrovcová kalamita v Národním parku Šumava, která nás připravila o více než 25 tisíc hektarů zelených šumavských lesů, byla zbytečně zaviněna současnými správci, kteří ochraně lesů nerozumějí a navíc ji nejsou ochotni akceptovat.
Pomůže citlivé hospodaření
Kůrovcové kalamitě, která smrtelně ohrožuje naše lesy, můžeme čelit návratem k osvědčeným lesnickým ochranářským metodám a omezením »kanadské, skandinávské a sibiřské« holosečné exploatace lesů za pomoci nešetrné těžké mechanizace. Je nejvyšší čas opustit smutně proslulou saskou doktrínu nejvyšší výnosnosti a těžeb z lesa, kterou k nám v době habsburské monarchie zanesli Němci. A právě »díky« této doktríně byly u nás v předminulém a minulém období zakládány smrkové a borové monokultury.
Získávání smrkového osiva, pěstování sazenic a zakládání lesních kultur bylo nejsnadnější, smrkové dřevo nejžádanější a nejlépe zpeněžitelné. Přes kritické připomínky lesníků na negativní dopady smrkových monokultur si majitelé lesů své tržní ziskuchtivé pohnutky prosadili.
Bohužel saská doktrína nejvyšší výnosnosti a zisku se v posledním čtvrtstoletí u nás znovu praktikuje a smrkové monokultury se na nevhodných stanovištích zakládají dále.
Vzduch, voda, lesy a další přírodní zdroje by měly sloužit všem. Přežití lidstva na této planetě je závislé na tom, zda se lidstvo naučí tyto společné přírodní zdroje racionálně obhospodařovat.
Antonín ROHÁČEK, lesník a ekolog