JESENÍKY / Už sedm desítek let pomáhají horští záchranáři návštěvníkům Jeseníků. Zatímco základy české Horské služby (HS) byly položeny v Krkonoších už v roce 1934, v nejvyšších moravskoslezských horách vznikla teprve v roce 1948. Stalo se tak v květnu před 70 lety. Své kulatiny oslaví v září.
Vzniku jesenické záchranné horské služby předcházelo výrazné oživení turistiky v Jeseníkách – podle pamětníků tím ale stoupl také počet úrazů.

Zřídit záchranářskou partu chtěl velký patriot Jeseníků – Václav Myšák, který byl po válce nájemcem Barborky, jedné z nejznámějších horských chat v Jeseníkách a taky místa, kde HS Jeseníky nakonec vznikla. Když v roce 1946 začalo státní ústředí organizovat kurzy pro instruktory, byl mezi prvními přihlášenými i Václav Myšák. Svůj kurz zdárně absolvoval u záchranářů v Krkonoších.

Nejprve boj s úřady

Poté ovšem musel projevit i velkou vytrvalost v boji s úředním šimlem. Teprve na schůzce v roce 1948 se zástupci Horské záchranné služby Krkonoše, Okresního národního výboru Bruntál, posádkového velitelství, státních lesů a zástupci Sboru národní bezpečnosti rozhodli založit pobočku Horské záchranné služby v Jeseníkách. Právě Myšák se stal i prvním jejím náčelníkem.
„V místech s největší návštěvností vznikly okrsky horské služby. Přicházeli další a další dobrovolníci, kteří ve velmi skromných podmínkách začínali tvořit základy dnešní Horské služby. První členové se rekrutovali hlavně z řad lesníků, jejichž velkým přínosem byla především znalost místního terénu," říká současný náčelník Michal Klimeš.

Do Jeseníků ze Zlína

Jedním z prvních pomocníků horské služby v Jeseníkách se stal otec pozdějšího dlouholetého náčelníka jesenických záchranářů – Zdeňka Zerzáně. „Do Jeseníků jsme se dostali vlastně náhodou. Bydleli jsme ve Zlíně. Otec byl po válce vyslán na Chatu doktora Edvarda Beneše jako vedoucí. Já jsem v horách od té doby žil a vyrůstal," vypráví Zerzáň.
V dětství prochodil Jeseníky s kamarády, lyžoval všude, kde to šlo, takže se jako výborný lyžař stal ve svých osmnácti letech členem Horské služby. „Bylo to v roce 1955. Přijímal mě Vašek Myšák, který byl tehdy v Jeseníkách obrovskou personou," vzpomíná.

Začalo to ve vánici

Vstup mezi záchranáře byl velmi dramatický. „Kurz byl na Alfrédce, která pak vyhořela. Šel jsem tam s kouteckým hajným. Nedaleko Františkovy myslivny nás zastihla silná vánice. On měl klíče, tak jsme se tam schovali. A na Alfrédce už plánovali záchrannou akci, protože jsme nedorazili. Pak si řekli, že by v takové slotě stejně moc nezmohli a že se někde schováme," popisuje Zerzáň, který pamatuje „dřevní" doby jesenické služby. Od založení v roce 1948 se totiž dlouho nic neměnilo. „Roky jsme měli jen svoje vybavení. Dostávali jsme pouze zdravotnický materiál od Červeného kříže," vybavuje si.

V roce 1967, když Zerzáň nastupoval do funkce náčelníka, měla HZS Jeseníky jen tři ruční vysílačky a jednu nepojízdnou motorku. „Co se týká stanic, měli jsme deskobarák v Koutech a chatu s jednou místností na Červenohorském sedle. Řekl jsem si, že takhle dál nemůžeme fungovat," pamatuje si.

Zerzáň sháněl peníze, kde se dalo. „Když jsem získal větrovky a svetry, staly se terčem závisti jiných náčelníků," podotýká.
V Jeseníkách se postupně pustili i do výstavby stanic. „Za necelých dvacet let jsme postavili deset stanic a dům horské služby na Červenohorském sedle. To všechno sami," tvrdí Zerzáň. Ve funkci skončil v roce 1988.

Záchranářské akce

Jako člen HS i jako náčelník zažil Zerzáň mnohé. „Někdy v 70. letech dorazil na Skřítek autobus s lidmi z Pardubic – že na lyžích přejdou hřeben. Byla vánice, zákaz vstupu. Tak odjeli na Červenohorské sedlo, kde bylo trochu lepší počasí, ale s předpokladem, že se zhorší. Pět se jich přesto vydalo na hřebenovku. Když se stmívalo a parta nedorazila, vyrazili po jejich stopách další dva. Teprve v noci dostala horská služba zprávu, že je pryč sedm lidí. První jsme zachránili ty dva zachránce, potom tři další. Zbýval jen pár. Oba jsme našli zasypané sněhem. Přitiskli se k sobě. Bohužel byli mrtví," lituje Zerzáň.
Podle zápisu na chatě to byli manželé. „Jenže četníci se dozvěděli, že si ten muž vyjel s milenkou. Manželka byla doma," dodává Zerzáň.

Na horách jeho kolegové zažili samozřejmě i laviny. „Jednou spadla ve Velkém kotli. Byla to taková masa sněhu, že zasypaného turistu jsme nenašli. Jeho tělo se objevilo až při jarním tání," vybavuje si Zerzáň.