Češi mají k drvoštěpům ambivalentní vztah. Jeden nechal v lese děti napospas ježibabě, zatímco ten druhý vyléčil pomocí slunce a krajíce tlustě mazaného tvarohem „princeznu solimánskou". Časy se však mění a dnešní dřevorubce bychom měli především litovat: strom na ně sice asi nespadne, ovšem už dávno přestali být svéprávnými bytostmi.
Vědu z kácení stromů udělal již Špidlův kabinet, ovšem loňské vládní nařízení „o bližších požadavcích na způsob organizace práce a pracovních postupů při práci v lese a na pracovištích obdobného charakteru" jde ještě mnohem dál. Žádný dřevorubec už například nesmí kácet stromy „osamoceně", a tudíž ho musí každou půlhodinku někdo zkontrolovat. Zaměstnavatel musí navíc - nejspíš telepaticky - zajistit, aby dřevorubec „při kácení stromu zohlednil druh dřeviny, průměr a výšku kmene, stáří a zdravotní stav stromu i tvar koruny a stanovil směr kácení".
Triviální není ani svážení dříví. Ještě před jeho započetím je například nutné -samozřejmě kromě dalších ptákovin - zajistit, aby „v kabině mechanizačního prostředku nebylo volně položené nářadí".
Chybí už snad jen lidové moudro o tom, že si člověk nemá podříznout větev, na které sedí. I když - ono tam vlastně je. Pokud chce dřevorubec cosi „upižlat" ručním nářadím v koruně stromu, musí ho jiný zaměstnanec jistit a oba si musejí dopředu „stanovit pravidla komunikace". Vypadat by to mohlo zhruba takhle: Hele, vole, Karle, až zařvu, že padám, tak padám.
A pokud by byl onen dřevorubec tak nerozumný, že by chtěl ve výšce použít řetězovou pilu neboli, jak zní definice, „přenosné nářadí s motorem, jehož řezným nástrojem je nekonečný pilový řetěz vedený ve vodicí liště, obsluhované jedním zaměstnancem, včetně používaných adaptérů", musel by stát nikoli na stromě, ale na pracovní plošině. Ovšem bez „lejstra" by ho na ni stejně nepustili. Práce s motorovkou ve výškách je totiž dle dotyčného nařízení možná až poté, co zaměstnavatel zajistí „zpracování místního provozního bezpečnostního předpisu". Dokonalé.Češi mají k drvoštěpům ambivalentní vztah. Jeden nechal v lese děti napospas ježibabě, zatímco ten druhý vyléčil pomocí slunce a krajíce tlustě mazaného tvarohem „princeznu solimánskou". Časy se však mění a dnešní dřevorubce bychom měli především litovat: strom na ně sice asi nespadne, ovšem už dávno přestali být svéprávnými bytostmi.