O VÝZNAMU LESA JAKOŽTO JEDNOHO Z NEJVÝZNAMNĚJŠÍCH PRVKŮ V KOLOBĚHU VODY V KRAJINĚ BYLO NAPSÁNO MNOHÉ. DNEŠNÍ INFORMAČNÍ DOBA, POSÍLENÁ PRAKTICKY VŠEOBECNĚ AKCEPTOVANÝM ASPEKTEM GLOBÁLNÍ KLIMATICKÉ ZMĚNY, PŘINESLA RENESANCI TÉMATU VODY A LESA, A TO JAK NA ÚROVNI VĚDECKÉHO BÁDÁNÍ, TAK NA ÚROVNI POLITICKOEKONOMICKÉ, A DOKONCE I NA ÚROVNI ZVÝŠENÉHO SPOLEČENSKÉHO ZÁJMU.
Lze konstatovat, že hydrická funkce je v dnešní době v zásadě nejdůležitější „ekologickou" funkcí lesa, která úrovní společenského zadání snese srovnání pouze se „sociální", tedy rekreační funkcí. Přitom je však evidentní, že zatímco rekreační funkce je funkcí „oddechovou" či „zájmovou", hydrická funkce lesa je funkcí „životazáchovnou", která jednoznačně ovlivňuje kvalitu života, resp.
život zprostředkovaně vymezuje.
Hydrická funkce lesa se obvykle definuje jako schopnost lesa ovlivňovat prvky koloběhu vody v krajině, tedy srážky, výpar a odtok. Zjednodušeně lze říci, že hydrická funkce lesa je dána fyzikálními vlastnostmi stromů, resp. lesních porostů, a vlastnostmi lesní půdy a jejími hnacími silami jsou sluneční a gravitační energie. Pokud mluvíme o tzv. vodohospodářské funkci lesů, ta je obvykle chápána jako cílené využívání hydrických funkcí lesů pro hospodaření s vodou v krajině.
Principy ovlivňování jednotlivých složek hydrického režimu
Mechanismy ovlivňování jednotlivých složek hydrického režimu lesními porosty jsou myslím lesnické veřejnosti všeobecně známy, proto jen zjednodušeně: Lesní porosty pomocí transpirace po takzvaném tlakovém spádu či potenciálu vedou vodu od kořenů směrem k listům a spotřebovávají přitom energii slunečního záření při přeměně kapalného skupenství vody ve skupenství plynné.
Pokud je součástí výparného množství rovněž voda zadržená na povrchu těl stromů (tzv. intercepční voda), pak mluvíme o tzv. evapotranspiraci. Vodní pára nad lesními porosty stoupá vzhůru do výšek s nižším atmosférickým tlakem, postupně se ochlazuje, rozpíná a po dosažení tzv. rosného bodu, resp. nasycení, kondenzuje a mění se zpět v kapalnou vodu. Ta po získání dostatečné hmotnosti nejčastěji na tzv. kondenzačních jádrech (např. zrnka prachu, ale i pylu rostlin) vypadává vlivem gravitace ve formě srážek zpět k zemi. Po dopadu vody na povrch stromů dojde k částečnému zadržení vody (dříve tzv. skropné množství) a částečnému dopadu vody na lesní půdu, resp. do nižších pater lesního porostu. Skropné množství (či skropná voda) následně zůstává částečně zachyceno na povrchu stromů (výše zmíněná intercepce), částečně okapává z listů a větví a částečně stéká po kmenech.
Stejné procesy se dějí i v nižších patrech lesních porostů (v podúrovni, keřovém patru a do určité míry i v patru bylinném). Po dopadu vody na povrch lesní půdy dochází k jejímu vsaku do nižších profilů a po naplnění tzv. infiltrační kapacity dochází k povrchovému odtoku. Srážková voda, která se dostane do půdního profilu, se zde dále pohybuje směrem dolů jako tzv. gravitační voda a vyplňuje volné póry v půdě. Při jejím dostatku se dostává až do tzv. přechodové zóny, kde se opře o z nižších vrstev vzlínající vodu kapilární. Jak gravitační, tak kapilární voda jsou zdrojem vody pro lesní vegetaci a tím se koloběh uzavírá.
Vodní bilance krajiny
Hydrická funkce lesa výrazně ovlivňuje tzv. vodní bilanci krajiny. Vodní bilancí rozumíme obecně vztah mezi vodou, která do systému (např. lesní porost) přichází, a vodou, která z tohoto systému odchází s tím, že toto „bilancování" obsahuje rovněž proporce ostatních složek koloběhu vody v systému (výpar, odtok, zásoby z předchozích období). Pokud hovoříme o vodní bilanci krajiny, ta se nejlépe vyjadřuje v rámci povodí, tzn. území, ze kterých odtéká veškerá voda do jednoho recipientu (např. řeka, jezero). Všeobecně lze říci, že vodní bilance v krajině může nabývat tří stavů: aktivní, pasivní a vyrovnaná.
Aktivní vodní bilance je ta, při níž objem vody vstupující do povodí je vyšší než výdej, u pasivní vodní bilance je situace opačná a vyrovnanou vodní bilanci charakterizuje příjem a výdej vody v povodí vyrovnaný. V povodích vodohospodářsky aktivních (např. horské polohy s vysokými srážkovými úhrny) je prvotním úkolem vodních hospodářů, ale i lesníků aktivní hospodaření s „přebytečnou" vodou. Naopak v pasivních povodích (nížiny s nízkými srážkovými úhrny) je třeba řešit především zajištění dostatku vody pro celkové fungování krajiny. Zcela svébytnou je situace povodí s vyrovnanou vodohospodářskou bilancí (v ČR většina tzv.
pahorkatinných oblastí). Tato povodí jsou obvykle dlouhodobě bilančně vyrovnaná, nicméně v rámci roku jsou jejich bilanční poměry značně rozkolísány. To je dáno jak režimem počasí, v dnešní době ještě umocněným globální klimatickou změnou, tak hospodařením v krajině.
Zde je role lesníků v hospodaření s vodou a ovlivňování vodního režimu krajiny extrémně významná. Odezva změn jednotlivých prvků vodní bilance na lesohospodářská opatření v povodí (např. lesní těžbu) je totiž téměř okamžitá.
Ačkoliv jsou uvedené jevy a jejich využití v bilancování hydrické účinnosti lesů v krajině popsány jen velmi schematicky, je zřejmé, že jejich interakce vytváří komplexní a složité procesy, které je poměrně obtížně možné kvantifikovat a popsat ve vzájemných souvislostech a vazbách na konkrétní lesní podmínky. O to složitější je potom tyto procesy zobecnit a exaktně vyjádřit formou jednoduchých vztahů. Přesto je evidentní, že les v krajině je základní determinantou jejího hydrického režimu, resp. její hydrický režim většinou zcela vymezuje.