Moje inzeráty

aneb Příroda opět vítězí

Chcete-li něco pochopit, musíte to vidět a zažít. Protože mnoho českých turistů zažilo požáry jak v bývalé Jugoslávii, tak v Řecku, dovede si myslím velká část čtenářů alespoň rámcově představit, jak to ve skutečnosti vypadá. I když milion evakuovaných jako teď v Kalifornii doposud nikdo nezažil. Kalifornské požáry jsou jen jednou částí požárů v suchém jižním pásmu tedy například i v jižní Evropě, kam jezdí desetitisíce českých turistů. Proto by nás měly zajímat.

Prvně jsem prožil takový "jižní" požár kdysi dávno, a to jen lehce, při cestě na Cote dďAzur. Uprostřed skutečného požáru jižních lesů jsem byl prvně před mnoha lety na staré jadranské magistrále. A byl jsem dosti vyděšený. A to přesto, že jsem byl léta členem Požárního družstva v továrně, kde hořelo tak dvakrát ročně a kde ve vedlejším cechu "vlhčili" nitrocelulosu lihem, aby nebyla tak hořlavá... Nebo jsem hasil, když hořela "varna" a v ní desítky sudů s pryskyřicí.

Takže nějaký "požárek" mne nemůže rozházet. Ale když nás jugoslávské úřady vyzvaly k evakuaci Pelješacu a probíjeli jsme se uprostřed hořících lesů pryč a pryč dolů na Dubrovník, veselo nebylo. Silnice na mnoha místech obklopená plameny vedla kolem moře na jih a dále přes pobřeží Černé hory až do Ulcinj. Tam jsme skončili (omlouvám se za nepřesný pravopis) ve "vojenno odmaraliště" nebo jak se ta rekreační báze jugoslávské armády v zátoce těsně před Ulcinj jmenovala. Dozorčí na bráně se šňůrama jako u nás na rotě v Čáslavi a podobným samopalem přes rameno nám nalepil na sklo samolepku, že jako můžeme dovnitř a ven. Docela otřeseni, protože jsme s sebou měli dvě malé děti, jsme se uchýlili do náruče té armády, která za dvacet pět let potom rozpoutala děsivé vraždění.

Říkat, že jsme se do bezpečí probíjeli plameny, vypadá jako silné tvrzení, ale bylo to tak. V místě, kde porost kolem silnice silně hořel, se vždy vytvořila nejprve kolona. Vepředu, uprostřed a na konci armádní obrněné vozy, mezi nimi civilní i zásobovací vozidla a než s vyrazilo, hasiči polévali hořící stráně kolem tak dlouho, až mohl být vydán pokyn, abychom vyrazili.

Kdo to nezažil, je zbytečné mu to líčit, nebude moc věřit. Tomu, kdo zažil, není nutné něco vysvětlovat.
Když jsem se díval předevčírem na obrázky v TV, jak hoří opět a zas Kalifornie, vzpomněl jsme si na jednoho jugoslávského hasiče. Ten tehdy, na dohled od běsnících plamenů, stál opřený o blatník naší staré Octavie, špinavý, zpocený, smrdící kouřem, na chvíli odpočíval a kouřil cigaretu a sledoval své kolegy, jak se snaží uvolnit cestu.

Stáli jsme kolem, většinou samí Čechoslováci a čekali. Horké jižní slunce pralo do nás, do aut i do hasičů a vojáků, z kopců se dolů valil kouř a borovice i keře na bílých skalách hořely jako fakule. Nikdo nevěděl, jak skončíme. Bylo to tak 50:50. Zda projedeme, a nebo budeme utíkat do moře.

"To snad musí někdo zapalovat," řekl někdo směrem k unavenému hasiči. "Jo, jo, " pravila korpulentní dáma, " psali v novinách, že to tady zapalují "Brigate Rosse ". (Pozn. pro mladé: italská teroristická komunistická skupina, která se terorem pokoušela změnit režim v Itálii a měla "politické zájmy" i v Jugoslávii.)

"No, množná za to můžou kuřáci, voni tady jugo ééé, tedy místní kouřej furt a všude," pronesl jiný pán.
"Hele, hele, hele," začala najednou ječet korpulentní dáma a ukazovala na skály nad námi. Pomalu uhasínající oheň začal lehký vítr zase rozdmychávat.

"Hele, ty stromy," pištěla turistka a ukazovala nahoru. S osamocenou borovicí, stojící snad padesát metrů od požáru, se něco začalo dít. Začalo to tak že se její obraz začal jakoby rozostřovat, prudce se chvěl, vzduch se kolem koruny borovice vlnil jak hladina vody, pak se ozvalo slyšitelné "puf" a koruna borovice vzplála jako pochodeň. Stáli jsme jak opaření.

Za chvíli se začal chvět obraz další borovice, opět kus od ohně a následovalo již známé "puf" a hořela další a hned další a bylo zle.
Dramatická líčení, co se dělo dál, si nechám na jindy. Poskočíme o několik hodin dopředu, požár dohořívá, alespoň nad a pod námi, jsme skoro uvaření a vyuzení, ale v pořádku. Na možnost průjezdu se však bude ještě muset čekat. A když se čeká, tak se povídá. Vrátil se i "náš" hasič a pak nám začal vysvětlovat, jak je to s tím přeskakujícím ohněm.

Horký vzduch a sálání jde při hoření nahoru a do stran. Takže vítr se při požáru často dělá "sám" prostě působením fyzikálních zákonů. Vítr nese oharky, ale i horký vzduch. Borovice, rostoucí a hlavně dnes hromadně vysazované na kopcích (hlavně vápencových) kolem Středozemního moře, jsou plné pryskyřice. Oproti běžnému hustému křoví se sem tam nějakou borovicí kterým jsou porostlé původní svahy (viz například okolí chorvatské dálnice pod Splitem).

A pryskyřice obsahují např. uhlovodíky, tedy něco, co silně hoří (např. benzin je směs uhlovodíků). Pryskyřice se teplem začnou odpařovat, to je to, co vypadá jako když se borovice kus od požáru začne chvět a stane se její obraz rozmazaný, a jakmile se odpaří uhlovodíků více, dojde teplem k vznícení. Pak už oheň jen přeskakuje z borovice na borovici.

"A ty idioti tady furt sází další a další borovice, že prý se to tady musí zalesnit! Kreténský milovníci přírody i hoteliéři!" pravil jugoslávský hasič. "Čím víc vysadí borovic, tím víc tady bude hořet. Vidíte tu stráň támhle," ukázal na sever. Svah hory byl pokrytý zčernalým křovím, z kterého trčelo pár ohořelých kmenů borovic.
"Tak támhle to zhasne samo za pár hodin a za dva roky je to zase zelený. Tohle," pravil a ukázal dopředu na borovicemi hustě zarostlou stráň, "tohle tady bude hořet několik dnů, pořád to bude znovu chytat od kořenů šišek a jehličí a holina tam bude mnoho let." A uplivl si.
Nakonec jsme se tehdy konečně vydali po poškozené a horké silnici požářištěm směrem na Dubrovník.
Když jsem se díval včera na TV, jak děsivé požáry ničí Kalifornii, vzpomněl jsme si na toho hasiče a na to, jak mi známá z Kalifornie vykládala o místním vysazování stromů a boji ekologistů a milovníků přírody za "záchranu lesů".

Dlouhou dobu jsem podobný názor, co nám sdělil onen hasič, neslyšel. Naopak, vždycky jen pokřiky, jak se musí napravit hřích spáchaný na středomořské přírodě, neboť jak se všeobecně ví a jak pravil už velký Platon, hamižní lidé, nežijící v souladu s přírodou, vykáceli kdysi, už v době po Atlantidě, krásné středomořské lesy. Všichni tomu věřili. Já taky. To o tom vykácení stromů zlými mamonáři starověku.

Až před pár týdny se objevil v Respektu článek (Respekt 2007/37) podepsaný biology Martinem Konvičkou a Zdeňkem Fricem, že podle výzkumů nikdy v historické době žádné husté lesy kolem Středozemního moře nebyly. Že Platon už tehdy plácal nesmysly nejen o Atlantidě, ale i o čisté přírodě, co jí ubližuje člověk. Kolem Středozemního moře byly vždycky jen křoviny a sem tam nějaký strom. Takže vysazování borovic a podobných stromů musí logicky vést jen k tomu, že ty lesy budou hořet. Protože tam vlastně nepatří. Příroda ví, co tam patří. Křoviny a tráva a zvěř, dnes dobytek, který to spásá. Trávu, křoví a okusuje vyrážející odnože stromů. Tak jako třeba dodneška v centrální části Španělska.
Takže stále větší požáry, jako ty letošní v Řecku, jsou jen výsledkem uplatňování nápadu takzvaných milovníků přírody, aby se tam všude vysázely lesy. Názorů, které nemají žádnou oporu ve skutečnosti. Protože husté a hluboké lesy tam nikdy nebyly. A chtít je tam může romantik, ale ne někdo, kdo ví, co to udělá. A tito romantici a blouznivci dosáhli svého. Všude se sází lesy. Borovicové. V Řecku, Itálii, Španělsku, Chorvatsku.
Známá z USA potvrdila, že v Kalifornii je to stejné.
Takže už mi je jasné, proč jsou tam každé desetiletí požáry čím dále tím strašnější. Sázení stromů, většinou borovic, tam kde má být jen křoví a kameny, protože v tom suchu a vedru skoro nic jiného neroste, se prostě jednou projeví. Nejprve krásnou "zelenou" krajinou a pak obrovskými požáry, před kterými utíkají desetitisíce a statisíce lidí.

A také jsem přemýšlel, když jsem se letos na podzim díval na krásné chorvatské pobřeží okolo Makarské plné svěží zelené barvy borovic tam, kde před třiceti lety byly jen křoviny a sem tam pár borovic a svítily bílé vápencové skály, jak to jednou dopadne.

A až to tam chytne. Jako že to chytne. S tím se nedá nic dělat, je to jen otázka času. Doufám, že já tam nebudu. Děkuji, už jsem to, v menším, zažil. Jak se zdá, přestože v Kanadě už začali chápat, že běžné lesní požáry jsou prostě normální součástí života lesa a že když se les neuklízí a neobnovuje malými požáry, tak přijdou velké, a že na suchým místech, kde roste křoví, se nemají vysazovat lesy. Možná je to proto, že o Kanadě Platon nic nepsal.

Na jihu EU stále převládá myšlenka že je nutno vše zalesnit, neboť jak už pravil Platon .. V Kalifornii se to prý mění, už se zalesňování nepodporuje,ale staví se stále více domů v krajině a každý má rád u domu stromy, že, a nejlépe borovice . (No a pak taky, ideologicky i finančně, na tom profitují v USA developerské firmy a v Evropě řada politiků a tak zvaných ekologů a lesníků, že.).
Jižní lesy tedy hořet stále budou. Čím dál tím víc. Protože se stále bude zalesňovat. "Lesy jsou ohroženy a bude s zalesňovat, ať to stojí co chce!" kvílí" ekologisté a na věci interesovaní vědci. Přestože v Evropě přibylo za poslední století 30% lesů. Pravda přeci není důležitá! Důležité je přesvědčení!

Jsem jen zvědav, co se bude muset stát, aby někdo přesvědčil zelené šílence a takzvané milovníky přírody, že si nemohou blábolit a nařizovat, co je napadne.
Hořet bude. Hodně. Občas i s lidmi, co je plameny dostihly. Protože příroda si nakonec udělá, co bude chtít.
Tak jak to předpověděl už tehdá neznámý jugoslávský hasič. Komu není rady, tomu není pomoci. Třeba majitelům kalifornských haciend. A v Evropě?
Co je zeleným ekologistickým věřícím do přírody a nebo do lidí, že?!